FOLK A COUNTRY 1992 - zvláštní číslo

Výroční ceny časopisu FOLK A COUNTRY za rok 1992

Výroční ceny Folk a country klubu byly naposledy uděleny v roce 1975. Poté byl klub donucen k přejmenování, nesměl už pro své členy vydávat časopis ani zpěvníky…….Přestože anketa FOLK a Country navazuje na dávnou tradici, rozjíždíme ji v úplně jiných podmínkách a hledáme jiný tvar. Abychom zabránili inflačnímu množství cen, spojili jsme hlasování čtenářů časopisu i hlasování odborníků (hlasovali publicisté, dramaturgové, organizátoři festivalů, šéfové klubů i špičkoví muzikanti). Čtenáři měli v každé kategorii jeden bod, odborníci mohli rozdělit deset bodů v každé kategorii nanejvýš mezi tři tituly. Upustili jsme také od problematického členění na žánry. ….

Takhle dopadlo hlasování odborníků:

Osobnost: Jarek Nohavica, Robert Křesťan, Vlasta Redl

Objev roku: 1. Jarmark, 2. Olegovo pozdní odpoledne, 3. Stop trio

PRO 1993

Olegův glosář: V létě 1993 jsme hráli v Českém Krumlově na náměstí společně s Vladimírem Mišíkem a Dagmar Voňkovou. Televize s námi točila rozhovor tady v té kavárničce pod širým nebem a taky nás vyfotili do PRO. Pamatujeme si, že kafe bylo nekřesťansky drahé.

MF DNES - 23.11.92

Tipy Dnes

VÁNOCE S FOLKEM

„Vánoční písně a koledy“ kontrabandu Milana Svobody (vydal Lotos) - sázejí na muzikantskou hravost a nadsázku. Původní podoba koled slouží pouze jako základní ingredience vánočního pele-mele v podání bratří Tesaříků, Viléma Čoka, Lucie Bílé aj. „Šťastné a veselé“ (vydal Venkow) naopak volí jednoduchost a původní prostou krásu koled. Na nahrávce se podíleli Jarek Nohavica, Jan Nedvěd, Pavel Žalman Lohonka, Lenka Slabá, Robert Křesťan, Wabi Daněk, Samson Lenk, Bohdan Mikolášek, dětské sbory i folkové skupiny Exminnesengři, Klíč a Olegovo pozdní odpoledne. Projekt je nápadem Pavla Anděla Pokorného.

Týdeník VLASTA 1992

(úryvky z rozhovoru s Pavlem Andělem Pokorným, producentem a hudebním režisérem alba „Šťastné a veselé“)

HVĚZDY FOLKOVÉHO NEBE ZPÍVAJÍ VÁNOČNÍ PÍSNĚ!

ANDĚL NESE KOLEDY

... „Měl jsem připravený koledy a každý si mohl vybrat, jakou chtěl. Kupodivu se nestalo, že by dva sáhli po stejné. Když jsme s Nohavicou nahrávali V půlnoční hodinu, ptám se, jestli nemá nějakou neznámou moravskou. Přímo ze studia odjel domů do Českého Těšína pro sborník koled z moravsko-polského pomezí. Druhý den už jsme seděli v hospodě u piva a vybrali jsme Panna na oslu jede. Jenže polský dialekt koledy byl v rozporu s mojí jazykovou koncepcí. Nechte mě tu půlhodiny, povídá Nohavica, předělám to do češtiny. Skutečně to za půl hodiny přines a hned jsme to natočili. Chtěl to původně zpívat bez nástrojů á kapela, ale těch sedm slok mi přišlo moc, tak jsme k tomu dohráli perkuse a místy sbory, které si ale Jarek zpívá sám playbackem.“...

... „Honza Nedvěd zase chtěl zpívat Byla cesta, byla ušlapaná, já sehnal čtyři sobě podobné verze, ale on že ne, že to slyšel jednou v kostele, a jinak. Pamatoval si jenom jednu sloku. Nakonec jsem se potkal s farářem, který jezdí do světa na různý křesťanský shromáždění. Přinesl mi Kancionál světových duchovních písní a tam to bylo.“

Byla cesta, byla ušlapaná,

Kdo ji šlapal, kdo ji šlapal,

Matka Krista Pána...

... „Na Bohdana Mikoláška mi dal typ Ivan Rössler, Bohdan pak přijel kvůli jedný koledě ze Švýcarska, kde žije. Zpíval Čas radosti s takovým zaujetím, že jsem se ho musel zeptat, jestli je věřící. Samozřejmě jsem, řekl. Žalman zase přišel s tím, že má svoji autorskou koledu. Rozmýšleli jsme, jestli tam nelidová koleda patří, nakonec jsme ji tam dali. Myslím, že trochu vybočuje z koncepce, i když je hezká. Aspoň se má kritika čeho chytit.“...

... „Někdy to byla náhoda, potkal jsem na Vinohradech v natřískaným výčepu Olegovo pozdní odpoledne a když jsem jim řekl, že chystám koledy, zazpívali mi do ucha Koleda, hej. Pak to v černickém kostele natočili.“...

Touláme se (MP3klip):
Poznámka k notovému zápisu:

Olegův glosář: Pronikli jsme i do zahraničního tisku. Bohužel nevíme, co o nás napsali, protože německy neumíme. Možná je to dobře.

FOLK A COUNTRY 3/1993

Odpoledne je hluboko

„Z pěveckého kroužku mě vyloučili,“ říká Dáša Součková,zpěvačka skupiny Olegovo pozdní odpoledne

„Už jste slyšeli tu zpěvačku Olegova pozdního odpoledne?“ neslo se letos folkovými luhy a háji. Těm, co se tvářili nechápavě, zasvěcenci říkali: „Tak to si ji běžte poslechnout, to je hlas jako blázen.“ Sytý alt Dáši Součkové je určitě unikát, vyčouhlá dívka však zaujala i v oblasti folku nevídaným divadelním projevem. A pak také jakousi elegancí blízkou spíše módním přehlídkám,která působí mezi trampským publikem trochu nezvykle.

Písničkář Jirka Suchý - když s tebou poprvé mluvil osobně - se nechal slyšet, žes ho mile překvapila. Že sice vypadáš jako manekýna, ale ve skutečnosti jsi docela normální…

No, nevím, mám se urazit? Anebo poděkovat za kompliment?

Rádo se stalo - za sebe i za Suchého. Ale opravdu - jak se cítíš, mezi milovníky folku a příbuzných žánrů?

Je fakt, že mi to chvíli trvalo, než jsem si zvykla - byl to pro mě úplně nový svět. Ale snad právě proto, že jsem nikdy nebyla trampem nebo něčím podobným, je to pro mne zajímavé.

Máš originálně hluboký hlas - to až od puberty?

Ale ne, už v první třídě mě vyloučili z pěveckého kroužku, že zpívám moc hluboko. A taky si vzpomínám, že jsme byli tenkrát v kině, a dostala jsem vynadáno od učitelky, že nemám kecat při představení. Když jsem to chtěla zapřít - že to byl někdo jiný, tak mi soužka řekla, že nikdo ze spolužáků neumí tak basovat.

Ale zase ti potom říkali, že máš hlas jako Kubišová…

To bylo o dost později, po mém prvním pěveckém vystoupení v divadle Lucerna. Jeden z hostů, režisér X mě potom vodil jako cvičenou opici od stolu ke stolu a nutil mne zazpívat a každému říkal: No, není to Marta?! Mne to dost štvalo, paní Kubišovou mám moc ráda, ale zpívat chci jako Součková.

Já myslím, že od té doby to už lidi pochopili. Á propos, cos vlastně tehdy zpívala?

Libuši -to bylo v takovém muzikálu (mělo to podtitul skororocková opera) Staré pověsti české.

Jako amatérská divadelnice jsi docela ostřílená. Hrála jsi v řadě her Lucerny, zpívala jsi třeba v jejich verzi Balady pro banditu. Dokonce jsi úspěšně hrála v Národním divadle, například ve Slečně Julii a v Ptákovinách. Nestýská se ti po divadle?

Trochu ano. Ale ono se to všechno stihnout nedá, naše skupina mi zabírá většinu volného času. Navíc na divadle mě vždycky nejvíc fascinovaly zkoušky, když teprve něco začalo vznikat. To se mi líbili víc než samotná představení. Ale to zažívám i teď s kolegy v Olegově pozdním odpoledni - hlavně od té doby, co mě kapelník Oleg Homola začal brát při zkoušení vážně, a dá i na moje připomínky.

Tvoje divadelní průprava je ovšem znát i na vašich písničkách, dá se říci, že ve většině z nich nejen zpíváš, ale i hraješ roli. Zkoušíš si třeba gesta, grimasy?

Ano, každá písnička má cosi jako dramaturgii, gesta si zkouším dost často, někdy i před zrcadlem. Grimasy ale ne, vím, že bych je stejně neudržela. Je to jako divadlo, ale musí to být ještě o chlup upřímnější.

Prý máte ve skupině nějaké problémy…

Dlouho jsme marně sháněli nového klávesistu. Teď jsme však zato dokonce mezinárodní kapela - hraje s námi Fedja Nanič, student z bývalé Jugoslávie. Utekl do Prahy, aby nemusel do války. A je to fenomenální muzikant.

Olegův glosář: Tady jsme v nahrávacím studiu v Praze - Košířích v roce 1993 s jugoslávským klávesistou Fedjou Naničem. Byl to geniální muzikant, ale občas nepřišel na zkoušku a někdy zapomněl přijít i na koncert. Definitivně si to u nás polepil, když nepřišel na natáčení pro Bohnický MISCH MASH v roce 1998. 
(foto Matěj Homola)

ČESKÝ DENÍK - 29.4.93:

7 dní s televizí a rozhlasem:

Laboratoř Radia Golem zkoumá hravost národa

Natruc umělohmotné hudbě

Ranní magazíny už nepředstavují v rozhlase žádnou novinku, obvykle jsou si však podobné jako vejce vejci. Jestliže ale chcete strávit první hodiny dne opravdu netradičně, nalaďte si na Radio Golem. Každou druhou sobotu tam mezi sedmou a devátou hodinou ranní otevírá Oleg Homola svou Laboratoř pro písničku.

V čem se Laboratoř liší od ostatních ranních magazínů?

„Je to pořad, ve kterém sami posluchači veršují na téma, které jim po ránu zadám. Svoje texty zatelefonují do studia a já k jednomu vybranému na místě dodělám muziku. A nová písnička se s mým kytarovým doprovodem ihned naživo vysílá.“

Jak ten nápad vznikl?

„Především jsem chtěl udělat něco originálního. Ranní magazíny na Golemu jsou postavené především na osobnostech, vysílají tam například Marek Eben nebo Martin Dejdar. Chtěl jsem se od nich lišit. Druhý důvod je tak trochu osobní - prožívám teď právě období, kdy se intenzivně zabývám muzikou, a pokud ona nepřichází za mnou, musím ji sám vyhledávat a vytvářet příležitosti, jak ji prezentovat. A tak mě napadlo udělat něco se živou hudbou. Tomu, na co jsou posluchači u nás z rádia a z televize zvyklí, říkám „umělohmotná hudba“. A přestože celosvětový trend směřuje obecně spíš zpátky k hudbě akustické, u nás jede od rána do večera především disko.“

Byl jste si od začátku jist, že někdo zavolá?

„První problém jsem byl já sám - jestli vůbec budu schopen něco takového zvládnout. O odezvu jsem se samozřejmě taky bál. Když jsem dělal první Laboratoře, tak jsem se trochu jistil. Domluvil jsem se s někým ze známých, aby určitě zavolal, kdyby se náhodou nikdo z posluchačů nechytil. Ale už během prvního vysílání byla obrovská odezva - lidi volali z telefonní budky, že jedou do práce a po cestě skládají, úplně mě to šokovalo. Už fakt, že jsou schopní nad textem tak brzy ráno přemýšlet, svědčí o tom, že jim pravděpodobně podobný způsob hry scházel.“

Jak to ve studiu vypadá během té chvilky, kterou na přípravu písničky máte?

„Na první laboratoř jsem nebyl ještě dobře připraven. Když posluchači telefonovali, všechno jsem si sám rovnou zapisoval. Byl to ale rušivý moment, a tak si od té doby s sebou vodím člověka, který texty nahrává a čitelně mi je přepisuje. Na výběr toho pravého a přípravu muziky mám asi deset minut. V té rychlosti samozřejmě někdy přehlédnu to nejlepší a zjistím to teprve dodatečně. Hudbu si rámcově rozmýšlím už večer před vysíláním, aby každá písnička byla trochu z jiného těsta. V průběhu vysílání si to dvakrát přehraju na chodbě a do studia jdu obvykle už s představou, jak bude písnička vypadat. Někdy dokonce zpíváme dva - s Dášou Součkovou. Rekord byl, když lidi zavolali asi pětadvacet textů - dneska se snažíme držet počet telefonátů přibližně na deseti. Ostatní mohou svoje dílka poslat poštou a mají šanci získat alespoň cenu útěchy.“

Co se děje s písničkami, které takto vzniknou?

„Nahrávají se na záznam a pouštíme je v dalších Laboratořích. Některé autory jsem přiměl k tomu, aby svoje texty ještě vylepšili a propracovali. Ty nejlepší písničky bych chtěl nahrát v profesionálním studiu.“

Známe vás jako fotografa, muzikanta, rozhlasového redaktora… Čím se cítíte být nejvíc?

„Hlavně jsem se vždycky ve všem považoval za amatéra. Vystudoval jsem sociologii, ale zatím jsem ji nedělal. S focením jsem začal víceméně náhodou, protože mi to osud umožnil, a nikdy bych nevěřil, že se tím budu někdy živit. Nicméně dopadlo to tak - a já jsem se po několika letech cítil strašně „přefoceně“. Začal jsem se věnovat jiným věcem a najednou zjišťuju, že mě už zase baví přemýšlet o tom, jak bych kterou fotku udělal, aby byla hezká.“

FOLK A COUNTRY 6/1993

LABORATOŘ PRO PÍSNIČKU:

Notoričtí sobotní spáči nemají šanci. Ovšem těm z vás, kteří najdou dost odvahy a sebezapření, aby vstali kolem sedmé hodiny ranní, případně těm, kteří po náročné noci ještě nešli spát, mohu dát jeden sympatický tip. Každou druhou sobotu totiž v tomto nelidském čase řádí na Radiu Golem písničkář, fotograf a příležitostný všeumělec Oleg Homola (někdy i se svou partnerkou Dášou Součkovou - oba vidíte na snímku ze studia) ve svém pořadu „Laboratoř pro písničku“. K dokonalému poslechu je třeba si vzít k přijímači tužku, papír, telefon a talent. Součástí každého pořadu je totiž soutěž - Oleg zadá první rým (naposledy to bylo „můj milý šel do basy, proč asi, proč asi…“) a na posluchačích Golemu je, aby v co nejkratším čase stvořili text a zatelefonovali do studia. Nejzajímavější dílko je oceněno jednak věcně, jednak - a hlavně - tím, že Oleg na závěr pořadu text zhudební a odzpívá. V každém pořadu tak vznikne nová písnička, už nyní je jich na celé album.

Ať už máte „básnické střevo“, nebo chcete jen u svého Soňáka, Panasoňáka či Tesly strávit příjemné dvě hodinky, nalaďte si v sobotu ráno Golem.

Oleg a Dáša při vysílání Laboratoře pro písničku ve studiu radia GOLEM 
(foto Stativ & Samospoušť)

Takovou pohlednici nakreslil Marek Douša k účinkování OPO na Portě 1993

Olegův glosář: V galerii MIMO jsme mezi obrazy hráli dost často - tady s Fedjou Naničem. Galerii vedou fajn lidé - manželé Vovsovi, funguje dodnes a najdete ji na Sokolovské ulici 67 v Praze - Karlíně u Karlínského náměstí naproti poště 
(foto Jiří Hrubec)

EXPRES č. 185/93 - 12.8.93:

BEZ SKANDOVÁNÍ VE STYLU UMÍ! SE KLIDNĚ OBEJDOU

PROČ OLEG VYPUDIL FAUNA?

„Homola přece nemůže dělat muziku, je to fotograf a je starej,“ řekl prý před časem na adresu mého někdejšího redakčního kolegy Luboš Pospíšil. Když jsem se tuhle s Olegem Homolou, Dášou Součkovou a Fedjem Naničem setkal v pražském Klubu 120, zeptal jsem se ho, jestli o tom ví. A že prý je to pravda a zároveň omyl, řekl mi Oleg.

„Sice to Luboš prohlásil, ale spletl to, protože já byl nejdřív muzikant a fotografování jsem bral jako hobby. Je fakt, že jsem se pak focením živil, ale muziku jsem si nechal v sobě natrvalo a pak jsem se k ní jenom vrátil. Nejsem zpívající fotograf, spíš se snažím bát fotografujícím hudebníkem.“

Ta zpátečka ovšem přišla hodně po hodině dvanácté, což je zřejmé i z Olegova (dříve Faunova) pozdního odpoledne, jak si teď říkáte. Proč jsi vypudil Fauna?

„původně mělo jít o parafrázi k Faunovu pozdnímu odpoledni, jenže tenhle skvělý film nezaujal jenom mne, a tak se stávalo, že díky plakátům šli lidi na Chytilovou a pak viděli nás, což brali jako podfuk.“

Nechceš ale tvrdit, že se muzikou živíš…

„Živí mě pořád focení, ale k muzice mám teď určitě blíž. Hodně lidí od hudby uteklo k podnikání; to mě štve, vlastně chci jít opačným směrem, i když pro mě teď už muzika není jenom zábava, ale spíš hodně trápení a povinností. Ale tenhle stav jsem prožil i při focení; než jsem zvládl řemeslo, byla to zábava, pak už moc ne. Člověk by si měl v životě vyzkoušet víc profesí.“

Počítáš k těm svým profesím i spíkrování v Golemu?

„Jestli myslíš pořad Laboratoř pro písničku, tak tu uvádím každou druhou sobotu a od rána jsem dost nervózní, že musím odvysílat všechny ranní rádiové povinnosti. Hlavní je ale nabídnout posluchačům nějaký vstupní verš a oni mají za úkol vymyslet další. Já pak na ta nejvydařenější slova složím hudbu a odvysílám celou písničku s vlastním kytarovým doprovodem. Někdy se doopravdy povedou dobré texty. Některé písničky z Golema vyjdou na kazetě.“

Jenže Laboratoř se vysílá živě a s tím jsou určité problémy…

„Ty asi myslíš na sprosťáky, ale těch je naštěstí málo. Jednou mě bylo horko. To jsem nabídl verš Už mi zase čvachtá voda na plicích. Vůbec jsem netušil, co si může vymyslet jeden z mých novinářských kolegů... Do éteru šlo: Má stará se kurví někde v dejvicích... a další verše si raději nechám pro sebe. Snažím se sice vyhýbat dvojsmyslným tématům, ale lidi jsou dost vynalézaví.“

Na podzim prý vám vyjde cédéčko i velká deska s nahrávkami OPO. Byli jste dvakrát finalisty Porty a u hudebních kritiků jste loni zabodovali druhým místem coby objev roku. OPO ale nejsou folkaři, co tedy jste?

„Mám rád rock a vážnou hudbu, obejdu se bez dechovky a country. Hrajeme akusticko-elektronickou hudbu, která čerpá z obou mých hudebních favoritů. Většinu muziky si píšu sám. Textově dáváme přednost příběhům s dějovou nadsázkou a snažíme se co nejvíc využít divadelních schopností Dáši Součkové. Slova píše hlavně Dušan M. Spáčil a já, některé Marek Douša a další. Rozhodně ale nepreferujeme text před muzikou... To, že jsme dřív objížděli různé festivaly a folkařské akce, vycházelo z toho, že jsme hráli na dvě kytary. Ale folkaři, jak jsou obvykle u nás chápáni, jsme vlastně nikdy nebyli a nejsme. Tudíž nám ani nepřísluší onen tradiční pokřik UMÍ! (Na Slovensku na nás volali VEDIA!) Nám stačí, když se s námi publikum pobaví.

Zpěvák a kytarista Luboš Pospíšil s Dášou Součkovou na party Rádia Golem - Občanská plovárna v Praze, 1993 
(foto Rádio Golem)

STORY 9.6.1994

KNÍR musel pryč:

Fotograf OLEG HOMOLA se proslavil mimo jiné legračními fotkami (získal například několik cen v prestižní světové přehlídce HUMORPHOTO, která se koná pravidelně v Belgii) a legračním knírem. V poslední době pak proslul také legračními písničkami, které hrají společně s DÁŠOU SOUČKOVOU a tváří se, že jsou skupina Olegovo pozdní odpoledne. Protože se písničky líbily, vsadil se Oleg před časem s Dášou, že za rok budou vystupovat v Lucerně. Nevystupovali, a tak musel Oleg shodit knír. Jak je zřejmé ze snímku, cítí se bez něj poněkud nesvůj. Sen o Lucerně nicméně pouze odložil, bez kníru totiž vypadá mladší a na hudebních festivalech jej kolegové muzikanti už nepovažují za pořadatele. A hlavně Dáša pěkně zpívá.

Olegův glosář: Taky se vám tak hrozně líbíme? Bohužel nemůžu najít tu lepší fotku, kde mám Dášiny vlasy pod nosem jako knír, ale snad jí někde vyhrabu. Když tak ji dám do OPOgalery.  
(foto Matěj Homola 1994)

Olegův glosář: Časopis PRO z nás sice udělal hvězdy moderního popfolku, ale také zkomolil název na Olegovo velmi pozdní odpoledne - na takovéhle úlety jsme už zvyklí.

GONG OKD PRAHA 9 - leden 1994

Olegův glosář: Pro změnu ve článku do bulletinu OKD Praha 9 GONG udělala jeho autorka z Dáši Součkové Dášu Saveckou. Jinak ale chválou nešetřila, tak si to u nás částečně vyžehlila. Napsala:

Jde o skupinu na rozmezí folku, šansonu, blues, rocku. Z většiny písniček výrazně zaznívá slovanská melodika. Čardáš je slyšet i v blues. Fascinuje mě hlas zpěvačky Dáši Savecké, krásný plný kontraalt, chvilku drsný z hloubek několika pater pod zemí, chvilku jemný jen tak na dechu. Chvilku vás hladí sametovými hloubkami, vzápětí vytryskne energie prozrazující temperament schopný zbořit chrám. S texty - lyrickými, melancholickými verši si pohrává s komediálním talentem tak, že je z každé písničky malá herecká etuda. S kytaristou Olegem Homolou se výtečně doplňují v náročných dvojhlasech. Olega Homolu můžete kromě vystoupení se skupinou slyšet v pořadech na radiu Golem. Zadá téma, posluchači zatelefonují text a na počkání vám složí a hned zazpívá písničku, už jich takhle vzniklo 30.

Na koncert či spíš na přátelské posezení jako by v obývacím pokoji u přátel ve velice příjemném prostředí galerie MIMO na Sokolovské, bohužel nedorazil klávesista, přesto bylo výborné a těším se na to příští až budou komplet.

Požádala jsem Olega Homolu o krátký rozhovor.

Řekněte mi , prosím, něco o kapele a muzikantech.

„V této sestavě hrajeme asi rok, jinak kapela existuje 4 nebo 5 let. Dvakrát jsme se dostali do finále Porty a v roce 1992 druhé místo v soutěži Objev roku.

Hrajeme šansony, lidovky, blues až třeba i kamarádské písničky. Využíváme možností elektrických nástrojů. Zatím hrajeme ve 4 (Kytara - Oleg Homola, baskytara - Ondra Tůma, zpěv - Dáša Savecká a klávesy) časem budeme mít ještě bicí. Zajímavé je, že Dášu vyhodili jako malou holku ze zpěvu, protože prý měla moc hluboký hlas. Náš klávesista je z Jugoslávie, kde se živil jako studiový hráč. Většinu nahrávek pořizujeme ve studiu pomocí samplerů“.

Máte nějaké téma, kterým se v textech s oblibou zaobíráte?

„Ne, snažíme se, aby nebyly sentimentální. Texty nám píše kreslíř Marek Douša, já a básník a novinář Dušan M. Spáčil. Některé děláme spolu, já udělám náčrt a Dušan text dopíše“.

KLUB KOCOUR 25.1.1994

KVĚTY 42/1995

Fotograf Oleg Homola je už léta znám mezi přáteli, známými i milovníky menšinových hudebních žánrů jako kytarista, zpěvák a vůdčí duch folkrockové skupiny Olegovo pozdní odpoledne. V minulých několika měsících to však začalo vypadat s Homolovou zpěváckou kariérou bledě - Oleg totiž absolvoval drobnou krční operaci, která ho téměř připravila o hlas. Nedávno nám však Dáša Součková, Olegova partnerka nejen na jevišti, radostně sdělila do telefonu: „Je to dobré, už mutuje.“ Druhá puberta 45letého fotografa byla naštěstí kratší než ta první a dnes už Oleg s Dášou a dalšími členy kapely usilovně připravují comeback.

KVĚTY 53/1995

Přímo hvězdnou atmosféru bude mít výstava známého fotografa Olega Homoly. Koná se totiž v pražském Planetáriu v královské oboře. Snímky Olega Homoly zmizely z prvních stránek magazínů - Oleg se nyní věnuje převážně reklamní fotografii. Nemůžete ho sice tak často vidět v časopisech, zato bývá slyšet. Vystupuje totiž jako rozhlasový moderátor a spolu s Dášou Součkovou zpívá. Jejich skupina OPO zahraje i na vernisáži Olegovy fotografické expozice, která se uskuteční 8. března.

S ORLANDEM NA FUERTEVENTUŘE - listopad 1998

Olegův glosář: Na Kanárský ostrov Fuerteventura jsme sice nejeli za muzikou, ale přece jsme si tu zahráli. Chodili jsme totiž na víno do útulného podniku, kde míval koncerty zpěvák a kytarista Orlando, „kanárská“ hvězda. Když se dozvěděl, že jsme muzikanti z tak exotické země, pozval nás na pódium, půjčil kytaru a my si střihli pár opáckých písniček. Nejvíce se líbila Cigareta a když nás pak ti lidé druhý den potkávali na pláži, křičeli na nás Hola! Cigarro! To bylo blbý, protože jsme nejen neměli kytaru a kouření, ale ani šaty, chodili jsme na nuda. No a k té nuda jsme jezdili takovýmhle roztomilým autíčkem, jehož kola jsme přesně tady na tom místě jednou „zahrábli“ do písku. Nebýt pomoci sympatického mladého anglického páru, trčíme na poušti dodnes. 

(foto Manuel Calmo)

STORY 24.2.1999

ŽITO - OPICE SE POHÁDALY

Hudební skupině Olegovo Pozdní Odpoledne se říká opice. Ne proto, že by její členové fotograf (a externí spolupracovník Story) OLEG HOMOLA či zpěvačka DÁŠA SOUČKOVÁ (v pozadí) vypadali jako opice: používají teď zkratku OPO. Na vernisáži s nimi zahrál PEPA KOCŮREK z Pražského pouťového orchestru. Po vystoupení se pohádali, do které hospody jít. Součková ráda víno, Kocůrek pivo 12o a Homola desítku. Střihli si, vyhrál Kocůrek (na snímku vlevo).

Pepa Kocůrek v pisklavém duetu s Dášou Součkovou - vernisáž výstavy TOPFOTO v Komorní galerii Josefa Sudka v Praze 
(foto Jiří Pinkas, MF DNES)

STORY 15.12.1999

Drsný protipól Lunetiků

Úspěšný fotograf, novinář a také spolupracovník Story OLEG HOMOLA chtěl být vždycky muzikantem. Před časem založil vlastní skupinu Olegovo pozdní odpoledne a pár jeho písniček se dostalo i na cédéčka. Dávný sen otce zahrát si v Lucerně ale naplnili až jeho synové MATĚJ a JAN. Ti totiž založili drsnou skejťácko-rockovou skupinu Wohnout a tu si vybralo vydavatelství Sony jako protiváhu sladkých Lunetiků. Wohnouti už natočili úspěšnou desku a na šňůrách dělali i předskupinu Lucii a Žlutému psu.

1. Oleg Homola (na snímku se svou partnerkou Dášou Součkovou)

2. S Matějem (vlevo) a Honzou (druhý zprava) spolupracoval na několika nahrávkách Wohnoutu

Olegův glosář: Nikdo by neřekl, jak je těžké udělat takovýhle snímek samospouští, aby moje hlava ze snímku neutekla... Praha, koncem roku 1999. A to je zároveň poslední opácká fotka z magického konce tisíciletí. 
(foto Stativ & Samospoušť)