do roku
1989|
ZÁPISNÍK MLADÝCH 11/1989: SVÍTÁNÍ POZDNÍHO ODPOLEDNE OLEG O SOBĚ „S hudbou jsem začal v 15 letech, na střední škole jsem hrál a zpíval v amatérských bigbítových kapelách. Později, na fakultě sociálních věd a publicistiky, jsme s kamarádkou Jitkou založili folkové duo a vystupovali i veřejně - v Malostranské besedě, na folkových pořadech v Radiopaláci. Jitka ale zemřela a já jsem už dál veřejně nehrál, jenom pro kamarády. Ti ale chtěli pořád stejné písničky - lidovky nebo trampské, ty však zase nebavily mne. Tíhl jsem víc k vlastnímu repertoáru. To už jsem byl redaktor a taky jsem i fotil, hlavně pro časopis Melodie. Zase spojitost s muzikou! A pokaždé, když jsem dělal fotky hudebníků, mi bylo líto, že jsem zpěvu a hraní nechal. Obrat nastal, když jsem v roce 1985 nastoupil do Světa v obrazech. Na jednom redakčním sezení vytáhla pro mne zatím hudebně neznámá Marie Brůnová z pouzdra dvanáctistrunnou ´ibanězku´. To je kytara, kterou si člověk nekupuje k táboráku! Zaujala mě její barva hlasu, expresívní, lehce nosový výraz. Pak jsem zjistil, že měla podobný osud jako já.“ MARIE O SOBĚ „Kytaru jsem dostala až v šestnácti. Okoukala jsem pár akordů a začala jsem hrát, ale i skládat písničky. Později jsem se v Plzni potkala s folkařem Pavlem Půtou, byl kamarád mého muže. Slyšel mě doma zpívat a pozval si mě jako hosta svého programu. Tak jsem se dostala k dalšímu písničkáři Fraňkovi a s ním jsem potom dva roky hrála, hlavně v klubech. Pak přišla nabídka z Divadla pod lampou. Hrála jsem tam a zpívala v různých pořadech pět let, než jsme se přestěhovali do Prahy. Ale i tady jsem zpívala dál. Když jsem konečně měla mít samostatný program, otěhotněla jsem. Najednou všechno skončilo. Na té redakční sešlosti jsem vlastně už jen vzpomínala. Oleg s Dušanem mě ale hecovali. Nejvíc mě povzbudil Dušan, když mi ukázal své texty a chtěl je zhudebnit. A tak mě znovu dostal k muzice.“ DUŠAN O SOBĚ „Nikdy jsem neměl s hudbou nic společného. Byl jsem spíš na básničky, s větším či menším úspěchem jsem publikoval v Mladém světě v Místence na Pegasa, později v Tvorbě, Mladé frontě. Dal jsem dohromady i sbírku, ale nevyšla, jen její část se objevila ve sborníku Mladé fronty. Ale na poezii jsem nezanevřel, jen mě přestalo bavit být příliš dlouho slibným začátečníkem. Verše jsem příležitostně psal i v rámci své novinářské profese. A ve stole jsem měl texty, které se nikam konkrétně nehodily. Ležely ladem. Chtěl jsem je uplatnit hlavně s muzikou - měl jsem totiž kamaráda folkaře, který mi je občas zpíval, něco jsem nabídl i skupině Graham. Pak jsem se s kamarády pustil do projektu rockového šansonu, s našimi plány jsme seznámili i kulturní agenturu, která měla připomínky. Projekt nakonec ztroskotal - ale nikoliv kvůli obsahu. Když jsem dostal nabídku na vlastní večer poezie v jindřichohradeckém klubu, napadlo mě vzít s sebou Marušku a Olega. Měla to být vlastně zkouška, jak nás lidé přijmou. Nebyli jsme totiž žádná skupina, neměli jsme název, jen pár společných písniček. Oba s mým návrhem souhlasili - tak se jelo!“ Když pak z Hradce odjížděli, bylo jim jasné, že vytvoří společný program. Jaký? Jenom písničkový? Nakonec využili toho, že jsou novináři, Oleg navíc známý fotoreportér, a tak vznikl klubový pořad FOTOTÉKA. Je postaven na zpívání, ale i na promítání fotek a vyprávění o zážitcích novinářů z cest po světě, i na povídání si s publikem. Tím bývají většinou studenti středních škol, ale také mládež mimopražská - z Čelákovic, Brandýsa nad Labem...Svůj styl hudby nazvali folkovým šansonem. A texty? Pro vyhraněné ctitele folku dost komorní, od pocitovek, textů postavených na celkové metafoře až po příběhy z cest nebo takové, v nichž se odráží novinářská a fotografická práce. Kromě vystupování v klubech mají za sebou účinkování v diskusních klubech Mikrofóra nebo v pořadu Pět minut po konkursu. Stanice EM jim připravila hudební profil. Fototéku i hudbu provozují ve spolupráci s Pražským kulturním střediskem. Takže k nejrůznějším zpívajícím sourozencům, prodavačům, hercům, fotbalistům, právníkům a já nevím komu ještě přibyl další konkurent - zpívající novináři. I když je někdy okolnosti nutí vystupovat pod tímto označením, chtějí, aby je diváci brali především jako zpěváky. A co si ještě o sobě myslí? MARIE O ZBYTKU SKUPINY „Dušan je intelektuál, Oleg vnáší do hudby život. Výborně se doplňují. Nadávají si, jejich spolupráce je dynamická a výsledek je pak jednolitý. Jako kritik obvykle ještě posunu jejich nápad do další polohy.“ OLEG O ZBYTKU SKUPINY „Marie je dramatický tip, formoval jsem ji do své podoby, ale nedá se zlomit, musí zůstat svá. I ta hudba je pak rozměrnější. Zpíváme spolu dvojhlasy i sóla. S Dušanem jsme podobní, nemáme žádné zábrany. Rozvíjíme holé až šílené nápady, z nichž pak vypadne nějaká myšlenka. Je ideální partner, pochopil, co Marii vyhovuje. Oba by mohli docela dobře existovat.“ DUŠAN O ZBYTKU SKUPINY „Tahle dvojice mi velice vyhovuje. Pro Marii je hudba životním posláním, je schopna zhudebnit každý můj text. Oleg je maximalista. Ať se pustí do čehokoliv, neumí nic ošidit. Mezi námi je jistá spřízněnost - já řeknu A, on dopoví B. Myslím, že by byli dobří i beze mne.“ Olegův glosář: To jsme si dost tahali triko, že?
MELODIE 1989 Zpívající novináři
Olegův glosář: článek je z pera legendárního hudebního a filmového kritika Františka Horáčka, který tragicky zahynul počátkem devadesátých let. A co se týče zážitků z KLDR, tedy komunistické Koreje? Byl jsem tam fotit pro Svět v obrazech přibližně ve stejné době, kdy světově proslulý slovenský fotograf Karol Kállay tu byl fotit pro německý Stern. Oba jsme pojali své snímky podobně - jako kult osobnosti „Velikého Vůdce Kim Ir-sena“, což byl oficiální titul tehdejšího nejvyššího severokorejského představitele (po jeho smrti v polovině devadesátých let převzal vládu jeho syn Kim Čon-il, který jí drží dodnes). Svět v obrazech byl i za komunistického režimu koncem osmdesátých let dost volnomyšlenkářský a tak s prosazením snímků u šéfredaktora Zdeňka Hrabici nebyl problém. Horší to bylo po vyjití čísla. Byl jsem volán na kobereček na vyšší místa, jak prý jsem to myslel. A se mnou kolega Jarda Major, který snímky doprovázel textem. Ale to už přišel listopad 1989... A s ním i korejští agenti (viz popisek k foto jak Kim Ir-sena nesou ze schodů). Z pořadu Fototéka pochází mj. rocková skladba „Můj život je jako krásný sen, bdí nade mnou soudruh Kim Ir-sen“. Z Komandorských ostrovů v pásmu aleutských ostrovů (mezi Kamčatkou a Aljaškou v Tichém oceánu), kde jsme byli s Dušanem Spáčilem, jsme si přivezli písničku Na konci světa pršelo a tuleňům to slušelo.
Pozlacená socha Velikého Vůdce Kim Ir-sena v Pjong Jangu byla
odlita v Pekingu v sousední Číně a měla dokázat velikost Vůdce vůči
obyčejným smrtelníkům. Všimněte si měřítka - postaviček dvou
korejských žen. Ještě lepší by byla krabička od sirek, ale tu
jsem sebou neměl.
Když na letišti v Pjong Jangu nemohl Kim Ir-sen přijít osobně uvítat
důležitou návštěvu, přivlekli na letištní plochu alespoň jeho
obraz v nadživotní velikosti.
Monumentální socha sedícího Kim Ir-sena ve vstupní hale muzea
darů Kim Ir-senovi. Muzeum je v horách, kde Velikého Vůdce napadlo
mnoho skvělých nápadů, jak prosadit učení „čučche“, které
hlásá absolutní politickou a ekonomickou státní nezávislost na bázi
asijského typu komunizmu.
Veliký Vůdce je všudypřítomný a pomáhá řídit i dopravu na
širokých třídách hlavního města. Věc má ale jeden háček - v
Severní Koreji nejezdí prakticky žádné automobily...
Olegův glosář: „Zatímco sochy a obrazy Velikého vůdce Kim Ir-sena jsou
megalomansky veliké, sám člověk Kim Ir-sen byl postavou nevelký a v
době mého pobytu v Severní Koreji v létě 1989 už nemohl sám sejít
ze schodů. Tento můj unikátní snímek obletěl celý svět, zejména
pak Japonsko a Jižní Koreu. Bohužel jsem z té slávy neměl ani haléř,
prostě fotku přetiskli aniž by se mne kdo ptal (naposledy snímek
otiskla bez mého souhlasu a bez úhrady MF Dnes krátce před Kim
Ir-senovou smrtí). Velikého vůdce jsem vyfotografoval náhodně, když
jsem po namáhavé fotografické šichtě pokuřoval doutník na dvoře
zadního traktu kulturního domu v Pjong Jangu. Shodou okolností použil
Kim Ir-sen zadní východ jako ústupovou cestu, když si předtím
odbyl oficiální ceremoniál v opačné části domu. To jsem čuměl,
když najednou na dvůr přisvištěly tři americké bouráky a body gárdi
nesli Kima ze schodů přímo před můj objektiv. Proč mi nezničili
film, je pro mne dodnes záhadou. Začal jsem hned fotit a mimo jiné
také ze zakázané levé strany, kde měl Vůdce za uchem tukovou bouli
velikosti tenisového míčku. Dnes už snad mohu prozradit, že po
publikování snímku ve světovém tisku mne v Praze obtěžovali různí
lidé s nápadně shodným zájmem o můj korejský pobyt.“
Dušan Spáčil (vlevo) dělá „jakoby“ rozhovor s Olegem Homolou
na Komandorských ostrovech, v pozadí tuleni. Snímek vznikl speciálně
pro pořad Fototéka
Občasné hnízdo tuleňů na Beringově ostrově ilustruje pro člověka
nehostinnou krajinu. Pro některé odrůdy lidí však tato krajina není
zase až tak nehostinná, protože vybíjejí zvířata kvůli kožešinám
Tuleni na pláži nemusí platit drahým cestovním kancelářím. To
má někdo kliku.
Takovýmto vozítkem jsme cestovali po Beringově
ostrově, kde jsou jen tři slunečné dny do roka. Tomu trávníku se
říká tundra, té budce kadibudka. Fascinovalo nás, že kadibudka je
uprostřed neobydlené krajiny, kam nejezdí turisté a na výlety
nechodí ani těch pár místních obyvatel. Dušan v kadibudce vyseděl
text k písničce o tuleních.
Na své cestě na aleutské ostrovy se Oleg Homola s Dušanem Spáčilem
živili většinou červeným kaviárem velkým jako rybíz, jiné jídlo
tu prostě nebylo. Kaviár se jí z kýblů polévkovými lžícemi, přikusuje
se k němu chleba a máslo, zapíjí se vodkou. Tento snímek je z výstupní
kontroly kaviáru v lososím kolchozu.
Kameraman moskevského krátkého filmu byl na Beringově ostrově točit
vulkanizační činnost, brouky a pytláky (nikoli Brouky Pytlíky). Každé
ráno si dal takovouhle rozcvičku na břehu neustále naštvaného Tichého
oceánu.
|
|
|||||||||||||||
|
||||||||||||||||
Začalo to prý vloni v únoru v Jindřichově Hradci. Ale ve skutečnosti
už daleko dříve; tenkrát v onom jihočeském Klubu přátel poezie
narychlo vznikl jenom neobvyklý název neobvyklé trojice - Pozdní
odpoledne. Dva novináři a jedna žena, rovněž od novin. Samozásobitelé
textem, hudbou, zpěvem, mluveným slovem. A také obrázky, protože na
první místo ke jménu OLEG HOMOLA záměrně píšu: fotoreportér.
Další z trojice, DUŠAN SPÁČIL, je znám jako redaktor a básník.
MARIE BRŮNOVÁ je redakční sekretářka. Jejich druhým a posledním
společným znakem je místo výkonu zaměstnání - redakce časopisu
Svět v obrazech.
Už když Oleg Homola překročil někdy v polovině 70. let poprvé
práh redakce Melodie, kolísal mezi různými profesemi. Tehdy byl
hlavně píšící redaktor, vedle toho písničkářský elév, a
teprve potom začínající fotograf. Čas promíchal pořadí stavů:
pokud dnes Homola píše, pak hlavně z titulu své fotoreportérské slávy,
rodící se právě na stránkách Melodie a završené v dresu Světa v
obrazech. Tam se také nedávno dal dohromady s redakční sekretářkou
Marií Brůnovou, aby společně pozvedli shodné ambice folkařské k
profesionálnějším metám. K duu o dvou hlasech a dvou kytarách se přidal
coby glosátor kolega z kulturní rubriky Dušan Spáčil, tvorbu hudby
a textů si navzájem rozdělili a vzniklo volné sdružení Pozdní
odpoledne, charakterizované ještě podtitulem „redaktoři Světa v
obrazech na scestí“. Pod hlavičkou PKS je můžete vidět a slyšet
po klubech v pořadu Fototéka, v němž, jak název napovídá, nejenom
znějí původní písničky (některé vysílal už i Čs. Rozhlas),
ale na diapozitivech se tu objeví i četné z Homolových ověnčených
i nepublikovaných snímků. Povídá se přitom kolem dokola o novinařině,
fotomodelkách, ale i zážitcích z cest do KLDR či třeba na exotické
Komandorské ostrovy ležící na východ od Kamčatky, další témata
bude jistě plynule přinášet život. V sympaticky nestrojeném upřímném
„pohledu za kulisy“ je půvab svazku řemeslného mistrovství a zkušenosti
s dětským entuziasmem, inteligentní humor i poučení. Snad další
podnět pro případné další uchazeče o zařazení do oné kuriózní
a nikterak nové kategorie „zpívající novinář“.
