|
|
Oleg
Homola – po třech třetinách stále nerozhodně Je zakladatelem OPO. Kromě muziky píše a fotografuje, takže svůj život dělí na tři třetiny. Pořadí, kdy jedna z třetin převažuje nad druhými, se mění podle okolností.
První
třetina - muzika „V šesti k nám docházela učitelka hudby a nutila mne hrát na klavír. Pamatuji si, jak mi pořád kroutila prsty – prý kvůli úhozu. Zmrzačit mé ruce se jí jakž takž povedlo, horší to bylo s notami, ty kulaté mršky s ocásky mi nelezly do hlavy a učitelka marný souboj vzdala.“ Na klavír se později naučil sám – když zvládl Bayerovku, pustil se rovnou do Beethovenových sonát, které uměl mistrně hrát jeho táta. V patnácti přehrál bez problému Měsíční, ale to ho už chytil tehdy nový druh hudby, kterému se tak hezky česky říká big beat. „Když mi poprvé zvukové vlny z nařvané elektrické kytary a ohulené basovky rozkmitaly všechno sádlo po těle, byl jsem úplně šťastný. A pochopil jsem, že hudba se nemusí poslouchat jen ušima.“ Okamžitě s kamarády založil big beatovou skupinu The Skaters (Bruslaři), byla to pionýrská doba, protože nebyla k sehnání kvalitní aparatura. „Stavěli jsme si jí sami a bylo normální, když jsem při koncertu dostal od mikrofonu elektrickou ránu do pysků.“ Ve Skaters hrál na piáno a zpíval. Později prošel ještě několika dalšími skupinami, už „jen“ jako zpěvák (např. The Tigers). Od kluků z kapel pozvolna okoukal kytarové akordy. Doma měl španělskou kytaru, ale sedmistrunnou – když mu ji táta kupoval ke čtrnáctým narozeninám na dovolené u Černého moře v Soči, v obchodním domě měli šesti, sedmi a osmistrunné kytary. „Nevěděli jsme, kolik mají v Čechách kytary strun, tak jsme šli zlatou střední cestou.“ Pak ho spolužačka ze střední školy Jitka Joachymsthalová zvaná Jochacha vyzvala, aby jí doprovázel jako zpěvačku. Sama si přeložila básně skotského autora Roberta Burnse a složila k nim hudbu. To už byla pryč první big beatová vlna a do módy se dostal folk (jiskru zažehl zejména Bob Dylan). „Jmenovali jsme se Řešeto podle jedné písničky a hráli jsme nejvíce v Malostranské Besedě. Jochacha byla mistr improvizace a byla mi schopná hodinu před představením sdělit, že budeme hrát písničku, kterou dopoledne slyšela v rádiu Luxembourg. A já nevěděl ani harmonii – jen tak podle toho, co mi zazpívala v šatně, jsem se snažil jí vyhovět, ale byly to někdy takové nervy, že jsem se rozhodl z Řešeta nějak po anglicku vytratit. Navíc mě přestalo bavit hrát cizí věci, už jsem měl fůru vlastních písniček a často jsme se handrkovali, kterým směrem naše hudba půjde.“ Jochacha si pak do Řešeta vzala kytaristu z konzervatoře a začala také zpívat s big beatem The Primitive Group. Jenže na samém začátku této spolupráce dostala při zkoušce na jevišti mozkovou mrtvici a zemřela. Bylo jí 24 let.
„Měl jsem pak mnohaletou pauzu, protože jsem se učil fotografovat a to mě nakonec začalo živit. Ale vždycky, když jsem fotil na nějakém koncertu, záviděl jsem muzikantům a měl jsem chuť skočit na jeviště a hulákat s nimi.“ Do redakce Světa v obrazech, kde Oleg Homola pracoval jako obrazový redaktor a fotograf, přišla nová sekretářka Maruš Brůnová, jinak folková zpěvačka z Plzně. Dušan M. Spáčil pro ní napsal pár textů a do spolupráce zatáhl i Olega. Kapelu pojmenovali Pozdní odpoledne. „S Maruškou jsme vystupovali asi dva roky, udělali jsme nějaké rozhlasové nahrávky a občas nás i pouštěli. Kamenem úrazu se staly takzvané přehrávky na Pražském kulturním středisku, bez kterých se nedalo za bolševika hrát za peníze. Já zkoušky z hudební teorie i praxe udělal, Maruška ne.“ Po listopadu 1989 však už přehrávky nebyly třeba. Přesto se s Brůnovou rozešel – nelíbil se jí totiž název kapely a chtěla, aby se jmenovala Pozdní dopoledne nebo ještě lépe Časné ráno. „Tvrdila, že název Pozdní odpoledne přivede diváky k přesvědčení, že ona je taky stará vykopávka.“
To už Oleg Homola objevil alt Dáši Součkové a začal vytvářet nový repertoár Dáše na míru. V současné době je v OPO jeho nejbližším spolupracovníkem kytarista Pepa Cepák. „Když tvoříme novou věc, docela dobře se přitom oba bavíme, je to někdy lepší než komedie v televizi.“
V roce 1998 si začal budovat malé hudební studio, ve kterém kromě opáckých písniček vzniká i divadelní hudba, jejíž ukázky najdete v OPOdiv po roce 2000. „Tvořit divadelní hudbu je pro mne něco nového, stejně jako termíny, které zatím byly vždy šibeniční. Dělal jsem dvě hry a pokaždé jsem měl pouhé tři týdny nejen na zkomponování, ale i na natočení. V Modré tváři od Arnošta Goldflama jsem ještě v noci před premiérou v divadle Na zábradlí přemíchával hudbu pro závěrečnou scénu Martina Legerského.“ Všechny nástroje nahrává sám, ty nedostupné pomocí samplerů. Často mísí dohromady několik hudební poloh, např. vážnou hudbu s prvky big beatu a cool jazzu.
Druhá
třetina - psaní „Máma byla literární historička a táta sbíral knihy, takže náš velký dejvický byt se podobal spíš knihovně, celé dětství jsem pročetl, ale v šestnácti mě to přestalo bavit a napadlo mě zkusit také něco napsat. Pamatuji si, kdy mi vyšla první povídka – bylo to v Magazínu Co vás zajímá a byla to parodie na postavy dr. Watsona a Sherlocka Holmese od Connana Doyla. Asi týden po vytištění jsem jel vlakem ze Sázavy a nějaká paní proti mně si zrovna moji povídku četla, sledoval jsem každé cuknutí koutků jejich úst i každé pokrčení obočí. Byl to zvláštní pocit, vidět, jak jsem jí prostřednictvím povídky vstoupil do hlavy a ona přitom neví, že sedím proti ní.“ Za povídku také dostal také první honorář v životě – 175 korun a byl hrozně pyšný, že je ve dvaceti letech tak úspěšný spisovatel. Publikoval pak řadu dalších povídek, zejména ve Svobodném slovu, ústředními postavami bývaly babička Pepča a teta Nina. Začal psát i reportáže o zajímavých lidech, které doprovázel vlastními snímky. První z nich vyšla ve Vlastě a jmenovala se „Uprostřed všeho já, ženská vyplašená.“ Byla o bábince Kubrychtové, svérázné hospodské ze dřevěné samoty „Kubrychtova bouda“ v údolí nedaleko Berounky u Srbska. „Systematicky jsem začal psát až v roce 1985 po nástupu do Světa v obrazech. Publikoval jsem tam fejetony, povídky, cestopisné reportáže a někdy i vyložené ptákoviny. Šéfredaktor Zdeněk Hrabica byl totiž podivín a potrpěl si na exoty, jako já. Ale nesmělo té exotiky být příliš. Když o práci ve Světě v obrazech jednou projevil zájem nějaký excentrický člověk, Zdeněk ho odmítl s tím, že na jednu redakci jeden Homola stačí.“
Po odchodu na „volnou nohu“ v roce 1991 spolupracuje mj. s řadou pražských redakcí. „Bohužel je dnes taková doba, že ve většině tiskovin mají zájem jen o drby, kdo se s kým vyspal a jaké spodní prádlo nosí paní prezidentová. To ostatně ukazuje i na úroveň našeho národa, který je tyhle blbosti schopen sezobat v mnoha milionových nákladech týdně a celý tenhle kolotoč tak financuje. Někdy se přistihuji při hříšné myšlence, jestli díky tomu svobodný tisk není – až na výjimky - ještě stupidnější než býval ten nesvobodný bolševický.“ Třetí
třetina - fotografování „Táta Oleg se jednou za čtrnáct dnů zamkl v koupelně, kde byl i záchod, a my na něj bouchali, že už to nemůžeme vydržet. Křičel, že má zrovna fotku ve vývojce a ať ještě počkáme.“ Od něho také dostal první fotoaparát – bakelitový přístroj Pionýr, který stál 45 korun. Ale focení mu nic neříkalo. „Začal jsem o něj mít zájem až po vysoké škole, kdy jsem nastoupil do nakladatelství Orbis. Poslali mě jednou napsat článek o tom, jak se v Praze ve skleníku pěstují papáje. Fotograf nemohl a zkusil jsem to tedy sám tátovou flexaretou. Pak se to rozjelo, ani jsem se nestačil sám divit. V Orbisu jsem se nakonec stal fotoreportérem.“
Od roku 1985 pracoval jako fotoreportér Světa v obrazech, kde míval kolem třiceti titulních stránek do roka. Občas se mu podařilo i vycestovat, ale většinou šlo o paběrky, které tu zbyly po „načalstvu“. Svými snímky obesílal domácí i světové fotosoutěže. Několikrát dostal Čestné uznání na World Press Photo v Amsterodamu, získal jedno páté a dvě druhé ceny na mezinárodní soutěži Humorfoto v Belgii, získal přední ceny na mezinárodních soutěžích Interpressphoto, v domácích prestižních soutěžích pak v osmdesátých letech pravidelně dostával nejvyšší ocenění. Je nositelem titulu Mezinárodní mistr novinářské fotografie. „Ale do občanky jsem si to napsat nenechal.“ V roce 1987 se na základě konkurzu dostal jako jediný Čechoslovák do mezinárodního týmu sta nejlepších světových fotografů a podílel se na americké knize A Day in the Life of Soviet Uninon (Jeden den v životě Sovětského Svazu), kterou vydalo vydavatelství Collins Publishers. „Byla to úžasná věc, spřátelil jsem se řadou legendárních světových fotografů, třeba s američanem Eddie Adamsem, či brazilcem Sebastiao Salgadem. Americká státní televize se mnou také v Moskvě a Kyjevě točila asi patnáctiminutový film a moderátor mě přesvědčoval, že jsem Rus, protože Československo je součástí SSSR. Mluvili jsme spolu anglicky a pak mi pár lidí z Ameriky vzkázalo, že na Rusa mám zajímavě oxfordský přízvuk, ale gramatika že je příšerná.“
K nejzajímavějším fotografickým cestám patřilo dvouměsíční fotografování v Mongolsku, ze kterého vzešla reprezentační vícejazyčná kniha formátu A3. „Mongolové mi za knížku dokonce udělili státní vyznamenání, a s oblibou se tím chlubím, to tady snad nikdo nemá.“ S fotoaparátem projel Sýrii, Izrael (fotografoval i mimo turistické trasy, např. v pásmu Gazy), Severní Koreu (je autorem unikátního snímku diktátora Kim Ir-sena - viz OPOstory před rokem 1989), Afghánistán (fotografoval válku mezi postsovětským Nadžibulláhovským vedením a mudžahedinskými povstalci, kteří Kábul obklíčili po odchodu sovětských jednotek). S autorem opáckých textů Dušanem M. Spáčilem projeli Kamčatku a plavili se Tichým oceánem na Beringův ostrov (OPOstory).
Po zániku Světa v obrazech založil agenturu Oleg a zaměřil se na reklamní fotografii a fotografování známých osobností. Od roku 1995 spolupracuje s fotografickým časopisem Fotografie-Magazín, kde publikuje odborné články, vede workshopy pro fotografy i permanentní fotosoutěž Topfoto. Fotografii přednáší také na katedře publicistiky Fakulty sociálních věd. „Ale nejsem dobrý pedagog, protože jsem s překvapením konstatoval, že na Karlově Univerzitě nejsou povolené tělesné tresty.“
Mimo mantinely Více než tři roky pracoval Oleg Homola jako moderátor rozhlasových pořadů radia Golem. Mezi nejposlouchanější patřil Šuplík Olega Homoly (folkové a bluesové písničky vysílal vždy v pátek mezi 17 a 19 hodinou) a ranní magazín Laboratoř pro písničku, kde si skládali posluchači texty na zadané téma a Homola je živě odzpíval (viz OPOstory 1989 – 1999). V roce 1988 si Olega Homolu vybral režisér Ota Koval jako hlavní dospělou postavu do filmu pro děti Uf-oni jsou tady. „Viděl mne v silvestrovském televizním klubu mladých, centerkde tehdy vyhlásili osobnosti roku, mám dojem, že jsme byli tři - tenistka Hanka Suková, herečka Zora Jandová a já. Ukazoval jsem tam své obrazy, které jsem kdysi napáchal pod vlivem naivních malířů, jako byl Josef Hlinomaz, zpíval jsem písničku Hej pane fotograf, přinesl jsem i německý Stern, kde vybrali moji fotku z knihy A Day in the Life of Soviet Union mezi dvacet nejlepších a vůbec jsem se děsně vytahoval. Kamarád Dušana Spáčila, výtvarník, řekl, že asi musím bejt pěknej vůl, zatímco režisér Koval mi volal, jestli bych nechtěl zkusit kamerové zkoušky na Barrandově. Souhlasil jsem a poslali mi dvě stránky ze scénáře. Byla tam postelová scéna mladých manželů, ze které je vyruší pětiletý synáček. Naučil jsem se to na chatě v Jevanech při procházce lesem, pak jsem odletěl fotit do Moskvy Summit Gorbačova s Raeganem. Den po návratu jsem rozvážel filmy po laborkách, a ledva jsem shltl v lahůdkářství své oblíbené matesy s cibulí, přijela pro mne barrandovská Volha. A že prý po cestě nabereme moji filmovou partnerku. Jak jsem valil oči, když do auta přisedla Jaroslava Schallerová (viz OPOgalery), jedna z nejobsazovanějších českých filmových hereček sedmdesátých let. A co víc, já jí kdysi platonicky miloval, protože jako čtrnáctiletá hrála půvabnou Valerii ve filmu Valerie a týden divů. Ve Valerii se také mihla nahá a já z ní byl úplně hotovej. Kamarádi si ze mě dělali dokonce srandu a říkali jí „božská Schallerová – Homolová“. Koval nás na Barrandově uvítal na vozíčku, na který byl doživotně připoutaný díky automobilové nehodě. Šli jsme do ateliéru. Byl to ten největší, asi jako Hlavní nádraží. Byl úplně prázdný, akorát uprostřed stála osamocená postel a u ní kamera na stativu. Vyfasoval jsem pyžamo, Jarka noční košili a museli jsme do postele. Pak Koval přikázal, že si musíme vlézt pod peřinu a tam se muchlovat, aby nás pak synáček mohl vyrušit v tom nejlepším. V tu ránu jsem měl jedinou myšlenku, aby ze mě nebyly cítit matesy s cibulí. Řekl jsem si, že pod peřinou nesmím dýchat. Zhluboka jsem se nadechl jako domorodý lovec korálů a zakryl jsem nás. Pod duchnou jsme laškovali, ale nic jsem z toho neměl, protože jsem se celou dobu dusil. Konečně z nás synáček strhl peřinu a já se mohl lapnout dech. To jsem ještě netušil, že těch synáčků bude pět a Koval bude na téhle jedné scéně zkoušet, který se k nám hodí nejlépe.“
K divadlu má Oleg Homola rozporuplný vztah. Kdysi statoval v Národním divadle, dělal kulisáka v divadle Jaroslava Průchy na Kladně, hrál v Malostranské besedě s Jaroslavou Brouskovou. Na festivalu Muzika v lesním divadle v Hrádku u Rokycan v létě 2001 vzal v souboru Lucerna záskok za Jaroslava Fišera v Baladě pro banditu – roli žida Mageriho. „Začínali jsme hrát někdy ve dvě v noci, pršelo, takže v hledišti zůstali jen ti otrlejší a schovávali se pod deštníky. Říkal jsem si: to je teda pěknej comeback. A jako by to nestačilo, v půlce představení přišla ze zákulisí na jeviště nějaká otroublá paní a do milostného dialogu Nikoly a Eržiky začala křičet – kdo tu má pod schody tu dodávku, ať honem přeparkuje, nemůžem vyjet!“
|
