Pražský hrad

Zaujala mě fonetická podobnost mezi slovy Fraga a Spraga. Připomenu, že první slovo je starogermánské a pravděpodobně znamená orakulum. To druhé podle mojí spekulace vyjadřuje zemskou prasklinu, z níž vychází omamný závan a občas omamná pára. Už dříve jsme uvažovali o tom, že Slované název Fraga převzali. Nyní se nabízí možnost, že Fraga s posvátnou a divotvornou spragou byla časem nazývána Spraga. Písmeno s- na začátku vypadlo(u obecného významu slova ověřeno) a zůstala Praga. Dříve jsme též uvažovali o jednoduchém zkomolení názvu Fraga podle slovanské výslovnosti, avšak vznik staročeského názvu mohl být složitější. Sehrála přitom roli podobná výslovnost obou slov a fascinace zemským úkazem, který umožňoval kontakt s bohy.

V uhelných vrstvách místy dochází k samovznícení a probíhá pomalé hoření bez přístupu vzduchu. Indikační plyny samovznícení uhlí jsou kysličník uhličitý, kysličník uhelnatý, metan, etan, etylén, acetylén, propan, propylén, butan, izobutan a vodík. Základním indikačním plynem je kysličník uhelnatý. Slabá otrava se projevuje euforií a sebejistotou. Acetylén ve slabé koncentraci obluzuje. Domnívám se, že plyn z petřínského uhlí mohl puklinami unikat až na povrch a způsobit při nadýchání omámení. Věštírna podobná té v Delfách tady mohla fungovat. Této problematice nerozumím a proto by mě zajímalo jak vlastně působí důlní plyn při akutní a chronické otravě.

Český Olympos?
Vrch Boreč v Českém Středohoří je proslaven nejen pověstí o Libuši, ale také vzácným přírodním úkazem, který tam můžeme spatřit během zimy. Vrch je protkán ventarolami. Jsou to dutiny procházející vrchem. Mají otvory při úpatí kopce a v prohlubních na vrcholu. Dole je v zimě nasáván studený vzduch. Při průchodu vnitřkem vrchu se trochu ohřeje a putuje nahoru až k vyústění. Z ústí ventarol v zimě vyvěrá vlhký vzduch, který je teplejší než vzduch okolní. Vlhkost se za mrazu sráží a z vrcholu kopce stoupá pára. U vyústění nebývá sníh. Spadané listí a větve jsou v okolí ojíněné. Při troše štěstí můžeme v Prostředních horách(zastarale) uvidět dýmající kopec, jehož sopečná aktivita už dávno vyhasla.

Pražské Delfy?
Napadají mě podobnosti mezi vrchem Boreč a pověstí o Drahomíře. Kněžna se měla propadnout na okraji Petřína do zemské praskliny, ze které vyvěral teplý vzduch. Díra nešla zasypat a tak se můžeme domnívat, že byla velmi hluboká. Vltavské údolí je tady ohraničeno pseudokrasovým návrším. Praskliny a dutiny jsou tu dodnes. Proto stojí za to vzít do úvahy, že Petřínem mohla procházet také nějaká ventarola. Začínala třeba na Újezdu a ústila do povrchové praskliny třeba poblíž sv.Vavřince. Za občasných příhodných podmínek vypouštěla obláček mlhy, což mělo v pohanském kultu nesmírný význam (např. věštění z páry, obdoba kapnomantie). Je to samozřejmě spekulace, avšak mohu ji spojit s fakty. Na Petříně se kromě pískovce s obsahem železa těžilo též uhlí. Před těžbou mohla být ventarola propojena dalšími přírodními dutinami na uhelné vrstvy, odkud unikaly plyny přes ventarolu ven. Vyvěrající vzduch byl prosycen nejen vlhkostí, ale také teplými jedovatými plyny. Proto mě napadlo srovnávat Petřín s věštírnou v Delfách, kde si Pýthie libovala v omamných párách. Mnozí si myslí, že Libuše věštila spíše na Petříně než na Vyšehradu. K tomu bych se připojil tím, že Petřín, Opyš a možná i Vítkov tvořily posvátný trojkomplex.

Posvátná prasklina - Spraga mezi spragami?
Rozevřené skalní praskliny se vyskytují v hojné míře všude. Ovšem v celé české kotlině jen jedna měla jedinečné vlastnosti, které byly považovány za božské a byl jim přisuzován jedinečný magický účinek. Pohany poblázněné mytologií musela přímo fascinovat a tak jí s obdivem začali říkat "Prasklina". Nechci trvat na tom, že na Petříně byla ventarola. Zdá se mi pravděpodobnější, že úkaz mohla vyvolat soustava dutin jiného typu, do kterých pronikala voda a z uhelného ložiska plyn a teplo. Směs par a plynů dále vnikala do skalní praskliny, jejíž vzhled nebyl nijak pozoruhodný, ale svým úkazem budila úžas. Domnělý úkaz mohl zaniknout vlivem těžební činnosti při rozvoji hradu a města nebo při sesuvech a propadech (oblast je geologicky nestabilní). Avšak vnucuje se třetí verze, že úkaz byl záměrně zničen v 9. nebo 10. století, tedy v počátcích mýcení pohanského kultu. V místě úkazu byla postavena dřevěná kaple později nahrazená rotundou.

Kroniky byly psány na podporu panovnických zájmů. Knížata a zejména král nemohli hlásat, že jejich rody mají pohanské kořeny a předkové byli váleční dobrodruzi. Proto kroniky popisují historické události časově, ale příčiny a souvislosti jsou nejasné nebo chybí. Místy jsou pramenem informací pověsti zamlžující skutečnost. Kronikáři ani nemuseli historickou pravdu znát nebo psali pod dohledem a pod hrozbou. A tak si myslím, že některý mohl nějaké skutečnosti do textu šikovně zamaskovat. Proč třeba Dalimil básní o kostelu sv.Marie na Praze (25.kapitola) a nikoliv na hradu Pražském? Praha byla už za Kosmy městem a o názvu Mezigrady se pochybuje.

Říká se, že kristianizace pohanských kultovních míst byla chytrým tahem pro úspěšné šíření křesťanství, ale s budoucností si nikdo příliš nelámal hlavu. Předpokládalo se, že se na původ míst zapomene, lidové vyprávění podlehne náboženským změnám a historická fakta zůstanou přístupná jenom nejvyšší kastě. Domníván se, že už ve středověku nastaly vážné potíže s utajením pohanského původu Prahy. Při těžbě kamene na Petříně a na Strahově byly ve skalních puklinách nalézány kostry a různé předměty, které odhalovaly pohanský původ místa. Nálezy byly ničeny a jejich pravý význam popírán, neboť dokazovaly, že panovnický hrad a křesťanské svatyně stojí v kultovní lokalitě kde se dříve obětovalo, věštilo a neřestilo. Můžeme se dohadovat, jak to ohrožovalo pozici českého centra křesťanství a moci. Jedním z velkých problémů bylo lidové náboženství, které činilo potíže při prosazování a udržování čistoty víry. Upevňování politické stability v zemi nebylo snadné a bylo závislé na potlačení staré víry. Důkazy o pohanském obětišti a pohřebišti mohly situaci silně zhoršit. Při lámání kamene na Petříně asi zaniklo hodně památek, ale několik zaplněných prasklin tam zůstalo. V jiných lokalitách je prováděn archeologický výzkum kultovních puklin. Na Petříně o podobném výzkumu nevím.

No, ty poslední věci mi přijdou už opravdu nadmíru spekulativní. Co se Dalimila týče, text pochází ze 14. století, tj. nejméně půl tisíciletí po době, kterou popisuje, a co se prahu týče, nepochybně jen rozvedl Kosmovu prvoplánovou lidovou etymologii, těžko mohl mít jiné podklady. Nicméně netvrdím, že Kosmas neměl třeba pravdu, viz ten text ve Vzniku Prahy.
Třeba bych uvěřil, že mohli uctívat nějaký symbolický práh, který se domněle nebo opravdu vázal ke vzniku města, a že třeba mohl mít souvislost se stolcem, ale ty praskliny se mi nezdají, ostatně je jich všude habaděj.
Nicméně, když nejsou podklady a nelze jejich objevení očekávat, je to vše jen hra, která tříbí fantazii a nutí studovat, tak proč ne.

V 8. kapitole Dalimilovy kroniky je informace, že knížata proti prahu klanějí hlavu. Pokud závěrečné verše kapitoly nebudeme chápat konvenčně jako básnické podobenství a informaci vyjmeme, potom může její význam vysvětlit jedna z mnoha podobných stránek: www.volny.cz/libomysl/bacin.htm. Tím prahem by mohla být kultovní zemská prasklina(spróga, spraga či praga) na skalnatém Vavřineckém-Petřínském vrchu. Druhou možností je skalní rozsedlina, kterou vedla přístupová cesta k jižní bráně hradiště na Opyši. Skalní rozsedlina mohla mít v dobách pohanského obětiště též kultovní význam a knížata tady skláněla hlavu proti posvátnému místu. Teď si připadám jako Daniken, který nacházel v Bibli informace o mimozemšťanech, ale ty popraskané pískovcové skály jsou na rozdíl od ufonů skutečné.

Geolinie není jenom pouhou čárou, ale tvoří s rotundou sv.Martina téměř rovnoramenný trojúhelník, 3210/2355/3175m. Lze v tom spatřovat prapůvod pražské sakrální geometrie? Další pěkný rovnoramenný trojúhelník tvoří petřínská skála, Václavův hrob a sv.Bartoloměj. Jiný magicky vypadající trojúhelník je přímo na petřínském svahu, kostel sv.Vavřince, petřínská skála, kaple 18. století, 490/490/318m. Na pražském historickém území jsou další trojúhelníky, ovšem nepřesnosti jsou sporné. Trojúhelníky mohou být jen zdánlivé. Nezbývá než věřit, že některé tam opravdu jsou a byly vyměřeny špatnými metodami. Azimut geolinie je průměrem, který může obecně vyjadřovat orientaci románských kostelů. To by mohl být jeden z důvodů, proč v počátcích českého křesťanství byla geolinie začleněna do sakrální geometrie. Potom byla přidána linie vedoucí od Václavova hrobu ke slunovratu a zároveň směřující do Jeruzaléma. Geolinie měla svůj mýtus. Byly v něm fantasticky vysvětleny původ a podstata působení posvátných skal. Mýtus byl přepracován a stal se součástí monoteistického náboženství. Jak se zdá, mýtus zanikl i v lidové víře.

Rotunda sv.Kříže leží na linii, která může být slunovratová i směřující k Jeruzalému. Záhadou však zůstává poloha centrálního bodu na linii. Možnost vyznačení průsečíku s Pražským zlomem už jsem zvažoval, ale stavitelé středověké Prahy pravděpodobně nic nevěděli o velkém geologickém zlomu pod městem. Jsou sice známy zlomy, které se vlivem tahových sil rozevřely, ale v Praze nic takového nebylo. Proto jsem začal hledat vysvětlení, že umístění rotundy nepřímo souvisí s Pražským zlomem.

Na západním svahu Vítkova je skalka kde se stýká břidlice s křemencem. Kdysi bylo odtud vidět až k rotundě. Napadla mě možnost, že na svahu Petřína existuje protipól. Spojnici mezi skalkou a rotundou jsem protáhl na Petřín a vydal se hledat podobnou skalku. Pochyboval jsem o úspěchu, neboť povrch Petřína je změněný těžbou kamene a mnohými úpravami terénu. Přišel jsem až ke známému místu kde vychází velká břidlicová skála. Není příliš zajímavá, ale na okraji jsem uviděl malý čerstvý sesuv povrchové vrstvy. Sesuv odhalil zalomení šedomodrých a rezavých břidlicových vrstev. Vedle jsem našel jakýsi kámen, ale po chvíli mi bylo jasné, že z terénu vylézá vrstva tvrdé horniny. Smíšený výchoz má podobnost s tím na Vítkově. Spojil jsem obě místa a získal novou linii. Vede 10 m od středu sv.Kříže, prochází křižovatkou na dolním konci Václavského náměstí a dále okolo kostela sv.Jindřicha a Kunhuty přes Jindřišskou věž.

V okolí zlomů se vyskytují skály z různých hornin. Utvářely je poklesy, vzestupy a vrásnění povrchu. Podle skal nelze určovat kudy Pražský zlom přesně prochází. Navíc má mírně zvlněný průběh. Je nepravděpodobné, že by předkové věděli o semknuté prasklině zasahující do hloubky několika kilometrů. Možná si to mysleli o povrchových skalních prasklinách a rozestupech. Skály složené ze dvou odlišných hornin přitahovaly pozornost, protože byly neobvyklé. Zdály se tajemné, magické a dostávaly mystický význam. Snad si lidé představovali, že mezi skálami proudí příznivá duchovní energie. Vznikly přírodní mýty, které se později promítly do monoteismu a nakonec byly z učení vymazány. Ovšem v lidové víře a v hermetickém učení mohly dlouho přetrvávat. Přes záhadné místo na Petříně vede Hladová zeď, což nemusí být náhoda a jitří to fantazii. Škoda, že se nedovíme co si o takových věcech myslel Karel IV..