Pražský hrad

Kosmas ale o těch pověstech a bozích píše a v paměti mám pocit, že spíš s nadšením než s opovržením. Z toho bych dedukoval, že buď slovanské bohy jmenovat nesměl, aby je nepřipomínal, nebo se pohyboval v prostředí, kde se s nimi nesetkal a bylo pro něj jednodušší použít literární prameny, které znal. Byl snad synem duchovního, pak byl mimo Čechy, pak kanovník atd., prostý lid si jistě nedovolil říkat kněžím závadné věci.

tak třeba R. Graves v předmluvě k řeckým mýtům píše:

Středověcí vyslanci katolické církve přinesli do Velké Británie kromě celého souboru biblických dějin i evropský univerzitní systém, postavený na řeckých a římských klasicích. Takové lidové pověsti jako pověst o králi Artušovi, Guyi z Warwicku, Robinu Hoodovi, o modré čarodějnici z Leicestru a králi Learovi, se považovaly za dost dobré pro lidové masy, ale knězi a příslušníci vzdělanějších vrstev už za časů prvních Tudorovců odkazovali mnohem častěji na mýty z Ovidia, Vergilia a školních výtahů o válce trojské.

Myslím, že Kosmovi nestáli zavrhovaní pohanští bohové za řeč a lze jeho dílo posuzovat v duchu uvedeného citátu.

pokračování citátu:

Teprve v Neplachově kronice ze 14. stol. se objevuje božstvo jménem Zelu, o němž se zmiňuje i současná německá veršovaná kronika a v 16. stol. také Václav Hájek z Libočan. Vzhledem k pozdnímu výskytu a nevysvětlitelnosti jména, jež nemá nikde obdoby, považuje se tento údaj vesměs za pochybný. Pouze V. V. Ivanov a V. N. Toporov v něm spatřují bohyni, jež souvisela se zelení a kultem rostlinstva (staročesky zelie). Zcela vymyšlená jsou božstva, která jmenuje ve své kronice z r. 1541 Václav Hájek z Libočan (Krosina, Krasatina, Klimba) nebo jeho následovníci v 17. stol. P. Stránský, J. Středovský a G. Papanek (Vesna, Lada, Děvana, Morana apod.).

U českých Slovanů jsou ve rčeních a v pořekadlech nepřímo doloženi pouze Perun a Veles, známí i odjinud, a to již v textech z 15.-16. stol. Je otázkou, zda legendisté a kronikáři z 9.-12. stol. nejmenovali domácí bohy pouze z neznalosti či zda se jim nevyhýbali záměrně, z opovržení vůči „nomina odiosa“ (nenáviděným jménům). Rozhodně nemůžeme považovat toto mlčení za důkaz neexistence polyteismu a kultu antropomorfních božstev, jak soudí H. Lowmiaňski, neboť obojí dožívalo pod povrchem křesťanství po celý raný středověk. Knížecí zákazy z konce 11. stol. a církevní dokument v podobě Homiliáře opatovického z počátku 12. stol. podávají neklamná svědectví o tom, jak hluboce byly v lidu zakořeněny staré představy.
Titulní stránka... Seznam odkazů... Literární prameny...

citát ze Z. Váňa Svět slovanských bohů a démonů:
Ani nejstarší prameny z českého prostředí - Životy Konstantina a Metoděje z 9. stol., staroslověnské a latinské legendy o sv. Václavu, sv. Ludmile a sv. Vojtěchu z 10.-11. stol. - nepřinášejí nic konkrétního o pohanském kultu v českých zemích. Mluví jen povšechně o modloslužbě, chrámech, idolech a jejich ničení prvními křesťanskými knížaty, aniž by některé božstvo uvedly jménem, takže jejich údaje působí víc dojmem literární stylizace než faktografie.

To platí i pro prvního kronikáře Kosmu z počátku 12. stol., který dává domácím božstvům a démonům vesměs antická jména oreády, dryády, hamadryády, luppiter, Mars, Bellona, Proserpina, Fortuna, zeť Cerery (Pluto). Není přitom zcela jasné, do jaké míry podává římskou interpretaci domácích bohů podobných funkcí anebo zda nesleduje pouze literárně své klasické vzory. Pohanství nebylo v jeho době ještě zdaleka mrtvou věcí, jak sám připouští, když se zmiňuje o vesničanech, kteří dosud ctí přírodní jevy a modlí se k hluchým a němým idolům, jež si sami zhotovili, nebo o opatřeních Břetislava II. v r. 1092, který vyháněl čaroděje, zapaloval posvátné háje, zakazoval oběti démonům a další pohanské praktiky.

Totéž dosvědčuje Homiliář opatovický, jakési kompendium boje s pohanskými bludy, jež vzniklo přibližně ve stejné době jako Kosmova kronika. Při výčtu pověr uvádí výslovně úctu k bohům (dii, quos colunt), kaceřovaná idolatrie se tehdy ještě netýkala pouze bytostí nižšího řádu, nýbrž i skutečných božstev. „Dii“ nelze ztotožňovat s „daemones“, jak se domnívá H. Lowmiaňski, protože v církevní praxi vládla opačná tendence: pohanští bohové byli vždy označování jako démoni, a nikdy naopak.

V některých materiálech se praví, že uctívání Peruna v Čechách není doloženo, jinde, že je bezpečně doloženo, není však psáno jak. Kosmas, čtvrt tisíciletí po nástupu křesťanství, kdy ještě nějaké dozvuky adorace pohanských bohů mohly přetrvávat, zřejmě jejich jména nezná, když používá římské názvy.
Lidové zvyklosti o Hromnicích vč. zatínání sekery (Perunův atribut) prý přetrvaly až do 19. století, zřejmě však bez Perunova jména. Nicméně Hrom a Parom mi znějí podobně.
Otto píše, že na Slovensku se říkalo parom, peron či peroun.

Při hledání nějakých informací o Perunovi jsem nalezl také odkaz na knihu.

TÉRA, Michal. Perun – bůh hromovládce : sonda do slovanského archaického náboženství. Pavel Mervart : Praha, 2009. 380 stran.

Neznáte ji?

Také jsem našel recenzi, kde, mimo jiné, je i uvedeno:

Nutno podotknout, že Téra je velmi obezřetný badatel a nepouští se na tenký led ničím nepodložených senzačních hypotéz. Naopak různé odvážné hypotézy ve své knize kritizuje a bortí i některé dříve přijaté "pravdy" o slovanském pohanství – například ukazuje, že tzv. "Zbručský idol" vůbec není slovanským artefaktem, a že slavné Perunovo obětiště na Peryni v Novgorodu je ve skutečnosti spíše zbytkem pohřebiště.
recenze je na adrese:
http://www.kojot.name/851321-michal-tera-perun-recenze.php

To by mě potěšilo, Perun je můj oblíbenec, mám narozeniny na jeho svátek a vždycky jsem si přál, aby se Praha jmenovala po něm, ale říkal jsem si, že jsem předpojatý ;).
Stavěli-li Slované Perunovy svatyně na místech, kam udeřil blesk, tak je Opyš dobrým kandidátem ;).
Dle Machka by mohla být etymologie per-un, tj. ten, kdo pere (hromem). Perun, Perkunas, piorun, parom se táhnou z Ruska přes Slovensko kolem Baltu, ale u nás, zdá se, nejsou po Perunovi památky, že by Praha? :) Etymologie slova prak je - stroj, který do něčeho pere. Pražit s tím zdá se ale nesouvisí.
Vy jste mluvil o gótském fairguni (hora), které by mohlo souviset s Perkunasem.

Nepochybuju, že Perun byl ctěn i u nás, ale otázka je, jak se tu jmenoval. Slováci říkají do paroma, my hrome - hrom je ale všeslovanský. Že by pozůstatek byl "do prdele" jako zástupná kletba (jako je ježínkote místo ježíšmarjá), taková řada do Paragy, do prdele, do prkýnka...

No žertuju, ale přidávám to do naší líhně nápadů.

Z ruské Wikipedie, kde se píše o Perunovi
http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9F%D1%8F%D1%80%D0%BA%D1%83%D0%BD%D0%B0%D1%81
V textu je i zmínka o "fairguni":

Ещё один вариант связан с указанием на возвышенность / гору / небо (аналог готского fairguni — «гора», хеттским peruna — «скала», староиндийским parvata — «гора»).

zaujala mne ta skupina souhlásek frgn - co vazby na "Fraganeo"

O Peryni jsem našel tady a tady, kde je i přesné umístění.

Já ten Atlas mám (autorák), je tam vrstevnicová mapa s umístěním památek a speciálně mapka "rekonstrukce původního terénu", kde je výškopis znázorněn i odstíny zeleně. O geologické situaci je tam zajímavá stať, kde je ale jen obecně popsáno, že vrstvy velmi odolných křemenců, drobů a pískovců jsou prostřídány vrstvami břidlice, na konkrétních místech je však uváděn jen "skalní podklad". Jako laik bych předpokládal, že ostrohy byly tvořeny spíše těmi odolnými horninami, mimochodem křemenec si prý lze splést s mramorem a mohlo by to navádět k spekulacím o charakteru Žiži. Díky velkorysosti hlavní autorky dr. Maříkové, jsem, ač jsem netaktně z amatérské pozice ryl do jejích a konsensuálních hypotéz, mohl navštívit i prostory pod třetím nádvořím, asi jsem tam viděl i skalní podloží (viz poslední fotka tady, ale nenapadlo mě tomu věnovat pozornost, ostatně bych stejně žádnou horninu nepoznal...

Přesnou polohu neznám, použil jsem kousek textu ze stránky, na kterou jsem uvedl odkaz. Obrázek s rekonstruovanou podobou svatyně znám z různých publikací o Slovanech už delší dobu (zmiňují ji Z.Váňa i N. Profantová).
Na internetu se dá najít i toto:

http://books.google.cz/books?id=Ll2sF5OPRH8C&printsec=frontcover#v=onepage&q&f=false

kde na straně 307 a 308 je část textu věnován této svatyni. Je tam (str.307) i odkaz na publikaci V.V.Sedova, kterou k nálezu svatyně vydal.

Prý nález svatyně byl obdobný případ jako když Schliemann nalezl Troju.