Pražský hrad

J.Čihák: uvažujeme-li o slovu "Fraga", zkusme se oprostit od "fragen" a zkusme se poohlédnout i po slovech podobně znějících - přímo se nabízí "saxifraga" - lomikámem. A nebo také "fragaria".

Fragaria vesca snad pochází od Linného, co tím chtěl říci nevím, ale:

http://de.wikipedia.org/wiki/Erdbeeren
In der Antike wurde sie „frega“ oder „fregum“ genannt

http://nds-nl.wikipedia.org/wiki/Erebeie
De naeme fragaria komt lichtkaans van et Latiense woord "fragans" dat geurend betekent.

Anglický význam slova "geurend" je prý "fragrant", tedy vonící.

Anglicky "straw" je sláma, tedy "strawberry" od toho, že se zrající plody pěstovaných jahod podkládaly slámou?

V anglické přírodě rostoucí jahody se určitě jmenovaly jinak, dolnosasky asi taky.

Tak, co takový "jahodový vršek"

Zkuste něco najít!
:-)

Ještě ke Dvanácti měsíčkům. Pohádka je založena na mýtické anekdotě, čili "co by se stalo, kdyby byl porušen časový řád?". Proto Maruška dostává zdánlivě nesplnitelný úkol, ale nakonec to vše pohádkově dobře dopadne. Jméno Letní bohyně Maruška je odvozeno od "mar" (deštěm oplodňovaná - milovaná) a Holena je ve smyslu "pustá, prázdná". Holena v lednu rozkazuje, protože je to období její vlády, podobně v Husopasce převzala cestou vládu služebná, ale po ní zase princezna. V Mrazíkovi zůstává Zimní bohyně doma a Nastěnka v zimě usíná a probouzí se na jaře.

Mýty prodělaly svůj vývoj a ne všude stejný. Například blíženci se někde dochovali jako dvě samostatné, ale neoddělitelné osoby, zatímco v Mezopotámii z nich vznikl jednoosobní Ismú/Isimů se dvěma tvářemi. Podobně i na Maltě byly nalezeny sochy kypré Letní bohyně s vyhublými až "zvířeckými" zády. Innana/Ištara je někdy rovněž zobrazována se "zvířecími" částmi, jako nohy nebo křídla. Podle mne to má vyjádřit dvojjedinnost Letní a Zimní bohyně, přičemž je preferována Letní. Jasný sjednocený princip v pozdních záznamech mýtů/pohádek pak není možné utvořit. Většinou je kladnou hrdinkou Letní bohyně, ale v mýtu o Dobryňovi je to naopak. Rovněž řecká Zimní bohyně Athéna je váženou bohyní, zatímco Letní bohyně Afrodita je zlehčována.

V pohádkách se většinou jedná o "střídání vlády" bohyň během solárního roku, proto jejich časté zaměňování. U Straby, Kainida a Teiresia se jedná o proměnu ženy v muže a posléze (po smrti) zase v ženu. Tím jsou skutečně vyjádřeny přeměny polovin časových cyklů. Nejlépe je archetyp zachován ve Strabovi, protože mýtus byl stále vyprávěný podle (nedochovaných) piktogramů a poprvé zapsán. Proto jsou v tomto mýtu ještě také uříznuté "uši", jelikož znak denních blíženců byl na začátku piktogramové řady. Z Kosmova záznamu není úplně jasné, jestli Straba s Lučany byli Achájové (Venušin cyklus) a Pražané Trójany (Oráčův cyklus) nebo naopak. Straba překonal osmiletý cyklus, ale hned z vyprávění mizí. Pražané mají "převlečení do zbroje vladařovy", jako u Achilla a Patrokla, čímž má být přelstěn a poražen stý lunární měsíc Hektór. Zdá se pravděpodobnější, že Pražané v mýtu vystupují jako Achájové a Izraelci (viz David a Goliáš), tedy osmiletý cyklus, zatímco Lučané, Trójané a Filištíni jako devatenáctiletý cyklus.

Jestli sedláci dělali v 19. století kříž před koněm, tak už jen ze zvyku a nevěděli proč. Já takové pozdní argumenty raději moc nepoužívám, neboť pak už uniká sama podstata mýtu a může se dojít k tak fantastickým novodobým výkladům, jako měl profesor muzikologie Karbusický. Avšak zařazeno do vývojové řady astronomický princip - rituál - lidový zvyk, to s druhou "koňskou/jezdeckou" mužskou polovinou Venušina cyklu jistě souvisí.

Jan Cinert: No ano, Nastěnka. U nás asi pohádka "O dvanácti měsíčkách", tam se zlá sestra jmenuje Holena (což by mohla být narážka na "paní Hole" - půvabně slovensky, tuším, Perinbaba - to zase odkaz na Peruna).
Maruščino kouzlo (předpokládejme, že je letní bohyně) zafungovalo pro měsice březen, červen a září - to by tedy naznačovalo, že vláda letní bohyně byla tři čtvrtiny roku a zbytek, o kterém se nemluví, by tedy "vládla Holena"?

Straba dělá v bitvě před nohami koně magické znamení, které mu poradila jeho macecha. Velmi pravděpodobně se jednalo o "ondřejský kříž" - od Kosmy víme, že měl udělat znamení kříže, Váňa uvádí figurku koně (Opolí, 10. stol.), které má před předními nohami naznačen ležatý kříž. Karbusický ve své knize (Báje, mýty, dějiny) píše, že podobné znamení dělali koním před vyjetím, sedláci bičem ještě koncem 19. století.

Poráží Straba, tím, že zabíjí astrální projekci své manželky, tu první "ženskou" polovinu cyklu?

Franta dodal velmi zajímavé a podnětné informace, ale s interpretacemi vzniklými před mojí (nejdokonalejší :-)) definicí o původu mýtů z časových pouček.

Krvavá "vsakující se" oběť může mít svůj původ v obětování Matce zemi. Pro pozdější období je ale závazné obětování védského boha Puruši (Pršáka = boha ZO), který byl rozsekán na malé kousky. Odráží se v tom samotný princip boha ZO, který se přeměňuje na bezpočet kapek deště, které oplodní (vsáknou se) Matku zemi. V Indii takto ještě v 19. století byli obětováni lidé, jejichž kousky byly zahrabány do země pro zvýšení úrody. Krvavá oběť je tedy primárně obětí "denního boha", a proto nesouvisí s ročními cykly a mohla být vykonána kdykoliv v potřebnou dobu před bitvou. U nás je to obětování osla a jeho rozsekání na sto tisíc kousků, které byly potom pro posílení snědeny Čechy před bitvou s Lučany.

Pro koňské hlavy a vůbec atribut koně, je závazný mýtus o Olegovi, který po čtyřech letech stoupl na koňovu lebku, z té vylezl had a ušknul ho. Ondřejský kříž a koňská lebka je tedy atributem druhé mužské poloviny Venušina cyklu a nemůže mít nic společného s denním bohem ZO a krvavou obětí.

Jestliže jsou v pohádce O husopasce dvě dívky, které se proměňují, tak je to jeden z nejstarších mýtů, a sice o Letní a Zimní bohyni, které se proměňují. Kůň jménem Falada (*per-t) je již doplňkem, který s podstatou mýtu nesouvisí. Kůň byl domestikován později, nežli vznikl základ tohoto mýtu. V pohádce Mrazík ve sporu mezi Nastěnkou a Marfušou žádný kůň nevystupuje.

Jen taková úvaha k lidovému podání svatyně s osmi kůly - je notoricky známo rozdělení roku na čtyři části, které určují rovnodennosti a slunovraty a pak je ještě každý úsek rozdělen na polovinu (řekněme, třeba svátky v keltském duchu - imbolc, beltine, lugnasad a samain). Osmicípá hvězda (znak Venuše) se transformuje na "kolo času" s osmi paprsky.

A svátek v Uppsale, tím se nejspíš myslí to, co je označováno jako blót. A s trochou nadsázky by se to dalo označit jako "celostátní" blót", kterému předcházely "postupová kola", která byla konána na nižších regionálních úrovních. Bylo to tedy něco jako blót blótů.
Blót, starogermánsky blothisojan, anglosasky bletsian, anglicky blessing byl obřad, kdy se krví obětovaného zvířete skrápěly stěny usedlosti, kde obřad probíhal a také přítomní účastníci. Maso obětovaného zvířete se pak podávalo na hostině, při které, jak se věřilo byli účastni i bohové.

Vikingové prý pořádali blót před každou vojenskou výpravou. Byl to základní náboženský rituál, asi něco jako křesťanské požehnání zbraním před bitvou, či válkou. Přítomnost bohů na vlastní hostině jí propůjčovala velmi výsadní postavení. Odrazem této zvyklosti je s největší pravděpodobností jev, který je německy označován jako
Giebelkreuz (Giebelschmuck) - tedy ležatý (Ondřejský) kříž ve štítu budovy (zkřížená prkna, která chrání z profilu došky na střeše), který má na koncích zvířecí (často koňské hlavy). To je v "germánském" teritoriu prastarý ochranný symbol (viz znak jedné známé pojišťovny a byl to i znak, který nosili, jako náševku na rukávu, příslušníci jedné divize Wehrmachtu, která byla naverbována v Dolním Sasku).
Lebky obětovaných zvířat, které posloužily k pohoštění bohů, byly samy posvátné, byly svědkem přítomnosti bohů. Zvířecí lebky pak sloužily jako jakási orákula (údajně princip, kdy se v dutině (zde lebeční) mohla usídlit nějaká "entita", která nepocházela z tohoto světa, viz třeba také vyfouklé velikonoční vajíčko). Věštění prostřednictvím koňské lebky bylo germánským národům, zejména Frankům, prý výslovně zakázáno papežským výnosem. Odkaz na tyto praktiky je snad pohádka bratří Grimmů "O husopasce", kdy hlava princeznina koně (princezna je v tom okamžiku husopaskou), je zavěšena na bráně a povídá si s ní. Kůň se jmenoval Falada, což je prý odvozenina od velleda, tj. věštkyně.
Když si připomeneme legendu o smrti sv. Václava, kdy Václav v předvečer své smrti připíjí na hostině sv. Michalovi (tuším, že to byl sv. Michal), tak se tento popis jeví jako pospis slavnosti, která byla odvozena od blótu (v době podzimní rovnodennosti). Nakonec i součást přilby sv. Václava - ochrana nosu, může ukazovat i na více než jen to, že tato součástka byla zrovna po ruce.

Svatyně s osmi sloupy po obvodu zcela jistě souvisí s osmiletým Venušiným cyklem. Praotci vládnoucích rodů ale byli bohové ZO nebo héroi devatanáctiletého cyklu. Vzniká tím zajímavá otázka, jestli se to nepromítá do podoby svatyň. Kruhová svatyně s osmi kůly by mohla být "lidovější". Pod rotundou sv. Václava na Malé Straně, tedy na předhradí, se nalezl kruh s kamenným obvodem. Na akropoli hradiště Hradsko u Kaniny naopak zbytky nepravidelné svatyně. Ovšem na ukrajinském hradišti na hoře Bogit byla kruhová svatyně s osmi sloupy na akropoli vlevo za bránou. Čistě teoreticky by to mohlo znamenat převzetí mýtu o Přemyslovi Slovany až od Keltů, ale chtělo by to samostatné cílené posouzení podle všech slovanských svatyň. Takže, opět čistě teoreticky, by na Hradě měla být svatyně související s devatenáctiletým lunárněsolárním cyklem, zatímco v lidovějším prostředí kruhová svatyně s osmi kůly. Její obdobou pak byl Dívčí hrad "mezi vesnicemi" dobývaný jinochy po čtyřech/osmi letech.

Svatyně na Pohansku byla vytvořena po zániku velkomoravského dvorce s kostelem, takže není překvapením, že "lidovější" svatyně se ocitla na bývalé akropoli.