Pražský hrad

Jan Cinert: jednou jste psal v tom smyslu, že rotundy (nevím jestli všechny) sestávají z vnitřního a vnějšího zděného kvádříkového pláště a v mezikruží je lité zdivo. Domnívám se, že kruhová stavba má statickou výhodu oproti stavbě s rovnými zdmi, které se můžou snadno vyvalit, a takováto technologie u nich není možná a je nutné je vyzdít v plné tloušťce. (Znovu mě napadá analogie s novodobými sily ap.) Tudíž postavit rotundu je snazší, než postavit čtverhrannou stavbu. Může na mé úvaze něco být?

Už si to moc nepamatuju a šlo o pár vět, proto taky nejmenuju ;). Ale vyrozuměl jsem, že to není považováno za důležité.
Nicméně, jestli se nemýlím, tak Z. Ministr dostal od Kanceláře Pr. hradu grant na výzkum orientace tamních kostelů, když zjistil, že ten vídeňan (o) to má chybně. V Ministrově článku (o) je jmenována prof. Maria Firneis (o), která se zabývá orientacemi kostelů zejm. v Rakousku, ovšem podílela se i na onom opravdu chybném odečtení pražských kostelů... Nicméně se zdá, že na akademické půdě se tím badatelé zabývají, asi ne u nás.

U nejmenované odbornice se potom nejedná o propracovanou a systémově použitelnou teorii, kterou je možno dát na roveň archeoastronomickému datování. :-) Nechci vystupovat jako nějaký fanatický zastánce tohoto datování, ale přece mi to nedá. Jak se dá místními podmínkami vysvětlit odchylka dvou fází kostela sv. Jiří, nebo východní a západní krypty baziliky sv. Víta, když jsou na stejném místě? Proč nemají stejné azimuty všechny kostely na jednom hradišti, Pražský hrad nevyjímaje?

Já to zase myslel tak, jestli se v historické a v seriozní novodobé literatuře píše vůbec o nějakém principu zakládání kostelů (fungujícím), aby platil důkaz, že když se o archeoastronomickém nic nepíše, tak že není pravdivý.

Jan Cinert: Nevysvětluje, prý byli naši předkové pragmatičtí a přizpůsobovali se místním podmínkám (terén ap.). Jedině s 'Homolovou' staroboleslavskou linií jsem ji nahlodal... Myslel jsem tím, že se v historické a v seriosní novodobé literatuře o tom nepíše, jinak by to věděla.

Dalším úskalím při určování rovnodennosti mohla být časová rovnice, která činí kolem 8 minut, takže kdyby někdo chtěl určovat rovnodennost dle východu Slunce v 6 hodin podle hodin (místního středního času), spletl by se o 3 dny, místo 21.3. 24.3. Ovšem přesné chronometry tehdy nebyly. Zato mohli východ Slunce v 6 hodin odečítat na převýšeném nebo naopak sníženém obzoru.

Jan Čihák: Hanebně jsem před vědou dal přednost věcem, které jiní považují za důležitější, v pátek by to bylo asi šlo... Ale mělo by to být vidět ještě do 20.4.
Ten křížek je zajímavý, taková finta mě nenapadla. Tohle (1487) asi není určeno k vrhání čtvercového a trojúhelného prasátka, že...

Průběžně sleduju problematiku kalendářů, leccos mě k tomu napadlo, ale nějak nestíhám to zformulovat.

ZH: Jak vysvětluje "přední odbornice na románskou církevní architekturu" různorodost azimutů předrománských kostelů? Ví snad o jakékoli jiné dochované znalosti o zakládání kostelů?

Jarní rovnodennost musela být od svého rozpoznání vždy velmi významná, ostatně křesťanství jí přejalo jako svůj zásadní svátek. Den se stává delší nežli noc, vždy je na obzoru s podzimní rovnodenností na stejném místě uprostřed a rodí se "syn", čili vegetační období. To je myslím dodnes nejpodstatnější událost během roku pro člověka.

Chronologie a kalendář. Stránky N.A.Baera jsou rozsáhlé a jejich prostudování zabere mnoho času. Při zběžné prohlídce jsem našel tabulku, ze které je vidět, že rozhodnutí 1. nikajského koncilu nebylo striktně dodržováno. Nelze vyloučit, že se to týkalo i data jarní rovnodennosti.

(is.muni.cz)“Velmi rozšířen byl ve středověku začátek roku 25. března, kdy se slavil svátek Zvěstování Panny Marie (Annunciacio sancte Marie). Vznikl patrně v Itálii a k jeho velkému rozšíření přispěl mariánský kult, který pěstovali zejména cisterciáci. Při počítání se rozeznávají 2 způsoby, které se udržely ve Florencii a Pise po celý středověk, zrušil je až toskánský velkovévoda František I. ediktem z 20. listopadu 1749, když nařídil, že v celém Toskánsku od 1. ledna 1750 se mají léta počítat jednotně podle způsobu, který je obvyklý ve svaté říši římské, tedy od 1. ledna. Obou způsobů se užívalo nejen ve vlastním Toskánsku, ale i v jiných částech Itálie, přičemž florentský byl mnohem rozšířenější. V kanceláři papežské se od 10. do 13. století pravidelně počítalo podle způsobu florentského, jen v letech 1088-1145 se vyskytuje i počet pisánský. Od dob Honoria III. (1216-1227) se jeho užívání omezovalo, až v době avignonské úplně přestalo. Ale za Martina V. (1417-1431) se florentský počet objevil znovu a udržoval se, i když v omezeném rozsahu (např. v bulách o jmenování biskupů). V císařské kanceláři se pisánský počet objevuje od r. 1218. Velkého rozšíření nabyl florentský počet ve Francii za prvních Kapetovců, ve Švýcarsku (Lausanne) a v některých částech Německa. Florentský počet zdomácněl v trevírské diecézi tak, že se nazývá stilus Treverensis a užíval se zde až do 16. století. Od poloviny 12. století byl zaveden také v Anglii, kde se podle něj úředně počítalo až do 1. ledna 1752.“

Znovu jsem se několikrát dočetl, že v římském kalendáři byla jarní rovnodennost úředně stanovena na 25. březen. Dionysius Exiguus nebyl prvním Římanem, který prosazoval začátek roku na 25. březen. První vzdoropapež Hippolitus byl také pro 25. březen. V Římě prý počítali jako první jarní den 25. březen a v Alexandrii 21. březen. Ale ani v Alexandrii nebyli jednotní. Podle Julia Africana rok začínal 25. března. Panodor z Antiochie kladl začátek roku na 21. březen, Anian z Alexandrie na 25. březen, Anatol z Alexandrie a Georgius Synkell na 22. březen.

Jan Čihák: k vaší otázce - Nikajský koncil r. 325 určil jako pevný den pro vždy pro výpočet Velikonoc 21. březen jakožto jarní rovnodennost. Je to dobře vysvětleno na stránkách našeho dobře známého Bédi, doporučuji stránky projet zevrubněji. Bylo však moderními prostředky vypočítáno, že v době Nikajského kongresu byla rovnodennost 20.3.

Takže je to bez ohledu na to, jestli je v daném roce astronomická rovnodennost 20., 21. či 22 března. Pochopitelně o to horší situace byla, když astronomická rovnodennost byla třeba 11.3. To natolik frustrovalo církev (protože byly Velikonoce slaveny chybně), že to vyvrcholilo řehořskou reformou kalendáře.

Tady píšou, že Plinius starší určil zimní slunovrat na 25. prosince kolem r. +70.
V Encyklopedii antiky píšou, že kult Slunce přišel do Říma opravdu až koncem 3. století, r. 274 např. Aurelianus vystavěl chrám Slunci, jehož každoroční slavnost připadala na 25.12. To už bylo v době, kdy slunovrat vycházel na 23.12.
Tady se domnívají, že již Caesar při své reformě přidal právě tolik dnů mezi listopad a prosinec, aby se 25. prosinec vrátil na předpokládaný tradiční den slunovratu.
Jak dlouho byl 25. prosinec považován za den slunovratu, jsem nikde nenašel. Jistě ve třetím století, patrně i v šestém, dál už můžu jen spekulovat v souvislosti s 25. březnem.

Chyba juliánského kalendáře stále rostla a “římská rovnodennost“ byla stále 25. března. V tento den mezi roky 525 a 1500 se azimut východu Slunce měnil od 85,9° do 81,4°, platí pro Řím, v Praze od 85,1° do 79,9°. Astronomická rovnodennost se posouvala až na 10. březen.

Stále nevím, jak se vypořádali s výpočtem data Velikonoc. Posunuli snad 22.3.-25.4 na 26.3-29.4.? Azimut východu Slunce v Praze roku 1000 se měnil od 81,9° do 63,0°.

Křesťané také začínali rok 1. březnem, pak by se dalo počítat s velikonočním rozpětím azimutu 96,6°-75.9°.