Čtvrtek 24. září 2026
Poťouchlý pámbu
Tohle je předmluva k
mému chystanému
románu Já, poťouchlý
pámbu:
Úvod
Nejsem žádnej
milovník sci-fi,
natož autor. Takže
co tu teď napíšu, je
holá pravda!
Jakási šoubyznysová
společnost mě před
nějakými roky
vybrala, abych
otestoval její nově
vyvíjený produkt,
alfa verzi. Zřejmě
se domákla, že jsem
o nějaký to
desetiletí dřív
stvořil na koleni tu
nejhnusnější
kreaturu, co
zaplavila náš
virtuální svět. Stal
se z ní miláček
národa, fakt se to
povedlo, ale dalo to
hrozné práce, v éře
před AI. Námořník,
co jezdil v
nafukovacím člunu po
rybníce.
Ale teď to mělo být
snadné.
Říkám (komunikoval
jsem s ProtoAI v
češtině hlasovým
vstupem):
„Prompte, ať je to
dokonalý muž, něco
jako Frankenstein.“
„Jak má vypadat?“
„Něco jako yetti.“
„Prompt nezná
yettiho, přibliž
ho!“
„Já jsem ho taky
ještě neviděl. Třeba
něco jako macacus
rhesus, prostě
makak.“
„Budiž. Jaké zvuky
vydává?“
Vizuální složka byla
již hotová, vypadá
výborně, liboval
jsem si. Přesně
podle mé představy,
a ještě ji předčí.
„Ať mluví cca
lidskou řečí!“
„A jakým jazykem?“
„Inu, abychom mu my
východní Evropané
rozuměli, tak
nějakým smíšeným
slovanským jazykem,
základem budiž
huculština!“
„Budiž!“
A opravdu, mluvil
víceméně slovansky.
Sice s děsivými
chybami, ale při
troše dobré vůle to
bylo srozumitelné.
Ostatně, záleželo mi
na tom, aby lidi
děsil a fascinoval.
„O čem má mluvit?“
„No, má to být
veřejně známá
osobnost, tak třeba
o politice, o kšeftu
a tak podobně.“
„Budiž!“
A stalo se.
Přivedl jsem ho tedy
na svět. Lidem se
líbil, taková
příšerka, hračka,
vopička.
Paleosvětem,
Tolkienem,
Pratchettem,
Zlobrem, byli tehdy
už všichni
přesyceni.
Pronikl do všech
médií a lidi
nepoznali, když ho
viděli jen v PC a
TV, že je to fikce,
brali ho jako
skutečného člověka,
i když vypadal a
choval se jako
zlovolný skřet.
Mnul jsem si ruce.
Ale začalo se mu
dařit až příliš,
ještě překonal toho
mého prvního
homunkula.