Zdeněk Homola: Mimochodem

Moje maminka, co byla expert na české spisovatele z přelomu 19. a 20. století, říkala o Jaroslavu Haškovi, že byl geniální, ale psal jako prase.

Zdeněk Matěj Kuděj o něm prozradil, že své novinové povídky sepisoval nad ránem v hospodě, ožralý jak zákon káže, a rovnou je nosil do redakce, aby měl peníze na další den a noc. Jednou ale po cestě povídku ztratil. No, není divu.

A tak ji druhý den sepsal znovu. První verze povídky se za pár dní našla, a Kuděj žasnul, že byla písmeno od písmene stejná jako ta druhá verze.

Takový byl Hašek pedant. Přestože byl neustále vožralej jak prase a taky tak psal.
Maminka mi jednou s gustem převyprávěla Haškovu povídku Stavovské rozdíly. Teď jsem si ji vyhledal. Maminka ji opravdu reprodukovala podstatně kultivovaněji, než sám mistr.

Jistě ji znáte, den co den, resp. večer co večer a noc co noc, vysedávali spolu dva přátelé – sprostý panský šafář a vznešený panský správce v místní hospodě a nad ránem tropili alotria. Lidi pak říkali: Ten šafář byl vožralej jak prase. Ale pan správce, ten byl jen trochu veselej. Přestože pili stejně. Později dokonce pil šafář třikrát míň, deset piv proti třiceti, aby to obecné mínění zvrátil.

A jednou hodili v noci přespolního četníka do obecního rybníčku. Obvykle to tak dělali s obecním strážníkem, který jim vždycky odpustil, když mu druhý den pan správce koupil pivo a doutník. Ale tohle byl cizí četník!

Zasedl soud a odsoudil pana správce na měsíc do šatlavy a sprostého šafáře osvobodil. Tehdy totiž byla opilost polehčující okolností, exkulpovala. A všichni svědci říkali, vědomi si těch stavovských rozdílů: „Šafář, ten byl vožralej jako prase, ale pan správce, ten byl jen trochu veselej.“

Pan správce, když vyslechl rozsudek, křičel zoufale: „Ježíšmarjá, pánové, vždyť já byl taky jako prase!“ Ale nebylo mu to nic platné, skončil v šatlavě.

Takhle mi to tedy vyprávěla maminka.

Jak lituju, že mě Hašek předběhl a nemůžu takový příběh uvést pod svým jménem.

 

Tak jsem ho aspoň takhle obšleh, když dávno vypršela autorská práva.

Včera jsem zažil příbuznou historii. Pozval mě, kupodivu na kafe, můj starý spolužák, nyní slovutný profesor fyziky. Byl celý pomlácený, monokl, odřeniny, uf, já jsem na tohle zvyklý ze své protialkoholní praxe. Pacienti se už ani nesnaží vymlouvat, jak je prapříčina zřejmá.

Ale pan profesor tvrdil, že na přednášce předváděl zákon o zachování momentu hybnosti při krasobruslařské piruetě, která se úžasně zrychlí, když bruslař připaží. A spadnul při tom ze stupínku vedle katedry a namlátil si.

Vycítil, že se tvářím nedůvěřivě, tak vyskočil ze židle a chtěl mi to předvést. Ale vzápětí si to rozmyslel.

Škoda. Sám se taky neodvážím, když vidím ten jeho monokl.

A přitom mám mindrák, že si ten zákon nedovedu v duchu představit. Celý život žasnu, když ty piruety v televizi vídám a vůbec nechápu, jak té hyperrotace můžou krasobruslaři dosáhnout. Asi to svedou jenom ti nejhubenější, co umí nejvíc připažit. jak nyní zjišťuji, když začínám trochu chápat ten moment hybnosti.

Vzpomněl jsem si na své dovednosti: tenis a golf. Vždycky mi přišlo logické a taky se to tak učí, že má být raketa či golfová hůl co nejdál od těla, aby obíhaly po co nejdelší a tedy nejrychlejší dráze.

Ale můj guru, Ben Hogan, fenomén čtyřicátých a padesátých let, s nejdelšími ranami, měl při švihu lokty přitištěné k tělu. To bylo jediné, co podle všech, i podle mě, dělal blbě.

A tak jsem to taky zkusil. Míček fakt letěl dvakrát dál než obvykle.

Až se mi z té rychlosti zatočila hlava, upadl jsem a namlátil si. Na odpalištích na driving rangi jsou sice rohože, ale kolem beton..

.
Tak se při čištění ran příteli omlouvám, že jsem ho podezříval, vždyť mě pozval jen na kafe. Je stejný abstinent jako já, jen má taky problémy s rovnováhou při piruetě. 

Nejsme nejmladší, abychom si mohli dovolit dělat takováhle alotria.