Sobota 9. května 2026
Hadí žena
Chtěl bych tu mít zase něco niterného, jako ke konci každé své knížky. Tak zas ukradnu Pepovi jednu jeho pohnutou historku:
„Lidi se jí smáli, lidi jsou zlí. Že je hubená a má malá prsa.
Nejvíc přetékala pohrdáním jedna taková sebevědomá ženština s mohutným popředím. Ta se jí hnusně pošklebovala za zády. Že tam toho má málo. Byla to pravda, tak desetkrát míň.
Ti kluci, co mají rádi prsaté sexbomby, ti se jí smáli tváří v tvář. Ale v dobrém. Protože, i když milují melouny, vědí, jak se věci mají. Na rozdíl od té ženské.
Na jednu stranu ji posměch jistě mrzel, na druhou byla asi ráda, že se o její tělo kluci zajímají.
Ale pro mě byly Viktorčiny úsporné tvary nadpozemsky božské. Jsem estét. Dávno jsem je tajně platonicky miloval. Byl jsem v tom po uši, jak se říká. Na nic jiného jsem tehdy celé měsíce nemyslel.
Ale nešel jsem do toho, nejsem sebevrah.
Byla jak Medúsa z řeckých bájí, milovala a chovala doma hady a ještěry, a jejich kukuče se jí vryly do duše.
Pak jsme se jednou potkali v sauně, v horském hotelu. Vlastně mě tam pozvala ona. Nakonec jsme v ní osaměli, to však nedala a utekla ven. Ale vědouc, kterým směrem je vidět okýnkem ve dveřích ven do odpočívárny, producírovala se tam k mé osobní potěše, zepředu, zezadu, z boku, jak krásná kobra před píšťalou fakíra. Byla perfektně připravena – opálena do posledního místečka, tehdy v lednu.
Ach ta jedinečná štíhlá tajle, takovou žádná jiná nemá… Ani ve filmech či časopisech.
Ale ten útěk jsem jí neodpustil, urazil jsem se. Odešla uprostřed mé rozechvělé a roztoužené věty. Pak u stolu říkala cosi o žen-ských, které se chovají úplně opačně, než by chtěly, ale už jsem to nedokázal vrátit zpět, tu svou touhu.
Tak se urazila zase ona a byl absolutní konec.
Začala koketovat s jinými muži, jakoby naschvál přede mnou. Chvíli jsem v duchu zuřil, ale ten naschvál byl natolik okatý, že jsem nakonec dosáhl takové dokonalosti, že už mně to nevadilo.
Umřela mi před očima.
Párkrát jsme se pak někde potkali, ale chovali jsme se, jako bychom se neznali. Byl jsem z toho kompletně venku, ani ťuk. Její přítomnost se mnou už nic nedělala. Zajímavé, jak rychle může taková exploze vyhasnout. Nevím, jak u ní. Vypadala, že je v napětí pořád. Ale tak to bylo od začátku.
Uf a tuhle jsem ji potkal zase. Na jakési oslavě.
Úšklebky, hadí oči, ach, dobře jsem udělal, že jsem tehdy nic nepodnikl
Ale pak se protáhla uličkou mezi stoly, kde jsem seděl.
To její tělo s křivkami boků v džínách, těsně před mýma očima, pár centimetrů!
A jakýsi prudký závan mi přeběhl přes obličej – jako by mě šlehla gejzírem feromonů.
Během vteřiny jsem v tom byl zase. Po deseti letech!
Pak mi zrak maně vyjel od pánve a krásných ňader k té její hlavě Medúsy s kroutícím se klubkem hadů. Jako vždy, když jsem byl s ní, ty dva, žalud i žaludek se mi zvedly zároveň. Vlastně jeden po druhém.
Vzal jsem nohy na ramena a utíkal pryč. Do zimy, bouřky a krupobití.
Zaplať pámbu, zchladily mě.
Co asi ona, Viktorie? V té bouřce.
Jestlipak i ona trpí těmi sžíravými zkříženými emocemi? Ambivalencemi?“
Zakončil sentimentální Pepa svůj srdceryvný příběh.