Sobota 2. května 2026
Letenský tunel
Když bylo mé mamince 42 let, udělala si řidičák.
To nebylo jen tak. Tenkrát se s ženami řidičkami ještě moc nepočítalo, a tak auta neměla posilovače řízení, posilovače brzd, všechno se muselo rvát ztuha, pamatuju, jaký byl problém pouhé parkování. Nejenom správně rejdovat, vždyť menší ženy nevidí pořádně přes haubnu, ani dozadu, ale přetočit přední kola doleva a pak zas doprava byla hrozná dřina. Pamatuju, jak máma vší silou ručkovala po volantu, až se o trochu pootočil. Brzdění taky nebudilo důvěru. Kdyby bylo třeba fakt prudce zaseknout.
Máma měla skvělého starého instruktora, učil jí věci, které by mě nenapadly. Inu, mně bylo třináct. Třeba že na kostkách na začátku deště se musí jet velmi opatrně, protože se udělá blátíčko, zatímco na prašných cestách naopak rychleji, protože se prach na začátku deště zpevní. To druhé bylo celkem na nic, protože tehdy už byly skoro všechny silnice vyasfaltované.
Učil jí řadit žolíkovou kartou, aby poznala, že se má za řadící páku tahat zlehka, dá se jí jen impuls, kvalt přeskočí sám.
Nakonec tedy máma řidičák získala a táta jí půjčil auto na asfaltce ve vlkančickém údolí. Tehdy jsme měli foxteriérku Lucku, už zkušenou čubu. Jak máma dosedla za volant, začala Lucka srdceryvně výt a nepřestala, dokud máma v absolutním stresu nezastavila a nevystoupila. Trvalo měsíce či léta, než si psice zvykla.
Bydleli jsme tehdy v Dejvicích, u Kulaťáku. Na chatu to bylo 55 kilometrů. Tam a zpět tedy 110. Táta koupil u benzínové pumpy, která tehdy stála u Písecké brány, anebo u pumpy na Dejvické třídě deset litrů benzínu. To bylo tak akorát, aby benzín vydržel na celou trasu tam a zpět. Na zpáteční cestě často řídila máma a měla panickou hrůzu, že dojde benzín v Letenském tunelu.
Měl jsem z toho prču, ale jednou se jí to skutečně stalo. Skejsli jsme uprostřed tunelu a máma zmatkovala a téměř se zhroutila. Chtěla tam auto nechat a utíkat s kanystrem nahoru na tramvaj a dojet k té Písecké bráně. Ovšem zablokovali jsme půlku Prahy, auta se hromadila nejen v tunelu, ale i na nábřeží a na mostě pod ním.
Duchapřítomný táta zastavil dopravu v protisměru, donutil auta za námi couvnout a v tunelu se samospádem otočil a sjel až dolů, a pak z mírného kopečka směrem ke Klárovu. Kde stála další pumpa. To už byla jedna stanice tramvají, nepojízdné auto se dalo objet.
Mimochodem všechny tyto benzínky měly krásný dyzajn, přinejmenším tu na Klárově projektoval sám Josef Gočár.
Možná mámu v plánu proběhnout tunel inspirovala slavná pražská historka. Nebo se příhoda stala až později? Tunelem jezdil autobus číslo 125 z Řásnovky do Dejvic. A tehdy se málem srazil s tramvají, která odbočovala z mostu do Holešovic. Řidiči na sebe řvali, ale navzájem se neslyšeli. A tak tramvaják vyskočil z vozu a běžel k autobusu. Autobusák otevřel dveře, řidič tramvaje vylez po schodech a z plných plic na kolegu z jiné sekce městské dopravy řval. Ten dveře zavřel a vyvezl nebohého muže nahoru na Letenské náměstí. Tramvaj zůstala otevřená, bez dohledu. Ten řidič pak zoufale tryskem pelášil dolů tunelem.
Věděli jste, že z nábřeží nahoru na Letnou jezdila lanovka? Podobná jako na Petříně? Byla postavena pro Jubilejní zemskou výstavu 1891 a navazovala na ni první elektrická tramvaj v Praze, zkonstruovaná Františkem Křižíkem. Byla v provozu do roku 1916 a o deset let později nahrazena dřevěným eskalátorem.