Sobota 2. května 2026
Kostel v županu
Tak je tady ještě místečko na jednu kuriozitu z východního Slovenska.
Horní Uhry, hlavně východní část pozdějšího Slovenska a Podkarpatská Rus, byl kraj velmi chudý a zaostalý. Koncem 19. století zde byla i minimální gramotnost, i když ještě menší, takřka nulová, byla uváděna v severnější oblasti za karpatským hřbetem – v Haliči.
V nejzapadlejších oblastech je dosud až dojemně pevná křesťanská víra – pravoslavná a řeckokatolická. V turistickém průvodci z roku 1930 nabádají, aby ji čeští turisté nezesměšňovali. Podobné to bylo ve středověku ve zhýralém Miláně – upřímně věřící, kteří sestupovali do města z hor, byli nazývání křesťany, resp. v místní hatmatilce něco jako kretény – z toho se vyvinul dnes odborný výraz kreténismus, i nadávka. Horalé měli ve stravě nedostatek jódu, a tak měli zbytnělé štítné žlázy, volata.
Když si před čtvrt stoletím naše vodácká parta prohlížela jeden z dřevěných kostelíků na východě Slovenska, tak jeden z nás, takový výrostek, syn kamaráda, toho času jakože satanista, nyní v dospělém věku policista, obrátil kříž u vchodu vzhůru nohama. Nedovedete si představit, jaký to byl průšvih. Museli kostel znovu vysvětit.
Pověst o cynických rouhačských Češích se rychle šířila krajem a už nás v žádné restauraci či hostinci neobsloužili.
Před několika lety jsme si s dcerou udělali tematický výlet po dřevěných kostelích. Jsou jich v kraji, a ve vedlejším Podkarpatí, desítky. Dřevo je snadno dostupný, levný stavební materiál a všichni s ním uměli pracovat.
Řada kostelíků už zmizela, nejčastěji byly převezeny do skanzenů. Jeden, ten byl tedy až z Podkarpatské Rusi, stál donedávna na pražském Petříně, než shořel. To je hlavní nevýhoda roubenek – šup, a jsou s velkým čmoudem rovnou v nebi...
Dokud stál, asi dvakrát jsem se tam nachomýtl k ranní mši. Kostel byl původně řeckokatolický, ale v té době ho měla pronajatý pravoslavná církev. Nikdy jsem nezažil nic tak dojemného – mladí kluci z Ukrajiny se tam se vší upřímností modlili, pánu Bohu říkali „tata“, až jsem uvažoval, že snad k pravoslaví konvertuji, tedy od ateismu. Přišlo mi to mnohem ryzejší, než načančané, téměř průmyslově nacvičené mše v katolických kostelích.
Nechci tu jednotlivé kostelíky popisovat, jsou si podobné jak vejce vejci, i když tvary jsou různé – každý je originál.
V Parku tmavej oblohy na Poloninách v Bukovských vrších, tam je nejmenší světelné znečištění přinejmenším na Slovensku, jsou dvě dědiny, ve kterých stojí, resp. stál, kostol v kožuchu. Někdy se říká kostol v županu.
V Jalové musel být pro hnilobu stržen a v roce 2008 byl nahrazen kopií bez kožuchu, v nedaleké obci Kalná Roztoka je zachumlán do bílé omítky dodnes.
Dřevěné stavby byly omítány v případě, že byly sestaveny z méně hodnotného dřeva, hlavně březového, které rychleji podléhalo zkáze. Tedy aby nevlhlo deštěm a sněhem. Na druhé straně se asi vlhkost, která se do něj přeci jen dostala, hůře odpařovala. V Jalové byla dokonce střecha pokryta pozinkovaným plechem, což je z uvedeného důvodu zhovadilost.
Myslel jsem si, že místní lidé podlehli módě bílých kamenných kostelů a chtěli, aby ty jejich taky tak vypadaly. Ale ona snaha ochránit kostel před hnilobou, podle mě lichá, je asi hlavním motivem.
Na Podkarpatské Rusi, kde jsem cestoval v roce 2001, byla spousta pravoslavných cerkví zabalena do pozinkovaného plechu od paty až po kopuli věže, říkal jsem jim ředkvičky ve staniolu.