Pátek 1. května 2026
Stála na kraji útesu a dívala se dolů. Celá v pastelově modrém hávu, s kápí přes hlavu.
Snad mniška z místního Chramu svjateho Michala Archanjela v Inovcích? Ale to je zrovna ten nejmenší kostelík ze všech v kraji, nevešel se do něj ani celý ikonostas – soustava obrazů svatých. Copak v mrňavém dřevěném chrámku žijí mnišky? Široko daleku tu není žádný řeckokatolický ani pravoslavný klášter, tedy kláštor. Řeholnicím, mníškám, se tady na východě Slovenska říká mnišky, zemplínština nezná dlouhé samohlásky.
Že by přijela z nějakého vzdáleného kláštera na inspekci? Snad ne, to by měla černé roucho. Modré či hnědé hábity jsou vycházkové. Asi tu je jen na výletě.
Vydal jsem se z Michalovců až na samou hranici s Ukrajinou, za Vihorlat.
Vihorlat je sopečné pohoří, ale tady, u Inovců, je enkláva travertinových skalisek. To sedí, travertin se usazoval v místech, kde vroucí vápenitá voda probublávala ze země na povrch. Je pórovitý, špinavě bílý, ale i béžový či růžový. Myslím, že je z něj postaveno římské Koloseum.
Tady, mezi Beňatinou a Inovci, je lom na vzácné červené obklady budov. Lom je docela mladý, těžilo se zde od 30. let minulého století a provoz skončil po sametové revoluci, kdy byl zaplaven spodní vodou a kdy se na jeho svislé stěně vyloupl obrys velké růžové ryby, nazvané Beňatinská veľryba, místní atrakce prvního řádu. V čarokrásném kraji, kde chcíp pes, na hraně naší civilizace.
No, jeden čas nám patřila i země na východě, Podkarpatská Rus. Čechoslováci se snažili ji pozvednout, ale to trvalo jen dvacet let, pak patřila tato odevšad odlehlá tramtárie znovu Maďarům a pak Sovětům a zase pustla, no, zaplať pámbu za to, pro nás romantiky.
Jezírko je opravdu super čisté, azurové, jak je mladé a v kraji tak liduprázdném, panenském.
Toužil jsem spatřit, co se skrývá pod modrou, ultramarínovou, kápí té mnišky. Je krásná, nebo ošklivá, mladá, nebo stará? Jak vznosné držení těla má!
Dotěrně jsem se snažil nakouknout dovnitř, do kapuce. Ale žena uhýbala, byla čím dál víc nervózní, a nakonec přišel šok.
Shodila hábit a stála přede mnou nahá, kompletně! Div jsem nespadl do té vody.
Na obličej jsem v mžiku zapomněl a nestydatě rentgenuji její tělo. Je jako socha z travertinu! Z onoho pórovitého kamene, do kterého se za ta léta zažrala špína.
Odhaduju, že je ženě kolem sedmdesáti. Ale to sošné hubené tělo je krásné – pletence svalíků na zádech, na prsou, na břiše. Napjaté mezi kůstkami. Skrze tenkou pergamenovou kůži se vše krásně rýsuje.
„To se nestydíte? Mníška a nahá?“
„Ňe, ľem še mi prosim nekukajce do oču, oči su jak okno do duše! Tam nikto nešmi! Celo je ľem celo, to može vidzec každi. Sme tu na koncu šveta. Stadzi už ňeňi cesty nazad.
A ňe som mňiška, toto je ľem župan z režnoho platna.“
Chtěl jsem to růžovo-šedé tělo, pitoreskní hru světel a stínů, zaznamenat fotoaparátem. Kdysi za mlada žádná kráska neodmítla.
Ale neodvážil jsem se. Já se snažím i v nahém těle zachytit právě tu duši, a to jsem nesměl…
Taktně jsem zavřel oči. Když jsem je zase otevřel, žena tam již nestála. Snad se nad ní zavřela hladina jezera. Soudě podle vln.
Vzhlédl jsem nahoru do skal. Ta růžová ryba… Moc bych tomu nevěřil, že je pravá. I když opravdu vypadá jako skutečná rybí fosilie, jaké se občas nacházejí, ovšem v menších rozměrech.
Já bych v tom obrysu našel i jiné tvary – jako v Rorschachových obrázcích. Třeba jezerní pannu.