Jak jsem již několikrát psal, moje maminka se chorobně štítila některých částí těla. Nejvíc plosek na nohou, ale i na rukou. Kvůli páchnoucím sekretům, které za horka či námahy ty hňápy produkovaly.
Zdědil jsem to po ní. Jen hezké mladé dívky byly výjimkou, myslel jsem si dlouho, že ty se nepotí. Ale jednou se moje favoritka zpotila v neprodyšných botách po dlouhém pochodu za vedra, a byl jsem vyveden z omylu.
Od té doby snáším jen mořské panny, které mají ploutve, a ustavičně se koupají v mořské vodě, která dezinfikuje. A řeckého boha Pana, který má kopyta.
Ale já jsem šel ještě dál. Proč mají lidi takové divné výrůstky na hlavě, nosy? Ty přece jiní tvorové nemají.
Nebo uši, ty jsou snad ještě divnější. Marťani hadr!
Proč mají tak směšně rozdělené konce rukou a nohou na prstíky?
Proč je pán Bůh takhle stvořil: Vždyť na tom není nic hezkého, je to jenom směšné!
Proč nás neudělal dokonalé? Dokonalá tělesa jsou koule!
Ptáci a plazi mají aspoň v útlém mládí téměř dokonalé tvary – vejce.
No, my lidé vlastně taky, ve stádiích embryonálního vývoje – morulu a blastulu. Proč to pak vzalo faleš a člověk vypadá čím dál divnějc, a vrcholu to dosáhne v dospělosti.
Udělal bych člověka jinak: jako tu kouli.
Ale aspoň jisté dokonalosti naštěstí dosáhneme po smrti.
Nemyslím nebe a podobně.
Vždyť holá lebka je podstatně dokonalejší než živá hlava. Nemá nos, nemá uši. Jedině v kostnicích se cítím dobře. Byl jsem i v té největší, v katakombách pod Paříží.
Jednou takhle skončím taky, a možná ještě líp. Až v krematoriu rozemelou větší hroudy, co zbyly v popelu a bude ze mě jen prach.
Dokonalý prach. To je můj cíl.
Uf, ale objevil jsem Ameriku. Vždyť maminka mě vždycky říkala, že nejčistší a nejdokonalejší věc na světě je popel. A hulila jak fabrika.
A jak zní ona věta z Bible, z Genesis, kterou říká Bůh Adamovi poté, kdy hřešil a byl vyhnán z rajské zahrady?
„Pamatuj, že prach jsi a v prach se zase obrátíš“