Pondělí 27. dubna 2026
S Japoncema se nebavím už dlouho, no, vlastně jsem se s nimi nebavil nikdy, nepotkával jsem je... Ale teď je to ze zásady! I když ... ten Hyato je milej.
Se Slovákama to mám v posledních deseti, patnácti letech podobně, ale dřív jsem se s nima bavil velmi rád a i jsem je měl rád, strávil jsem rok na vojně v Bratislavě, vyženil jsem spoustu příbuzných, samí fasa lidi. Ale ten Andrej... Kolektivní vina jako bejk! Tohle nám sem nasadili, prevíti. Invazivní druh!
No nic, to sem nepatří. Chci mluvit o něčem jiném:
Nikdo z mých slovenských přátel mi nedokázal vysvětlit, proč to město na Váhu mezi oběma Fatrami vyslovují Slováci Martyn. Jen Aneta, psycholožka z Bratislavy, mi vysvětlila, že je to nespisovné. No dobrá, třicet let jsem s tím takhle žil.
Ale předevčírem jsem potkal švagra, který nám kdysi dělal průvodce po krásném městě Levoča. On tam kdysi opravdu jako tamější student profesionálně průvodcoval. Ptám se, jak je v Levoči.
Prej tam už dávno nebývá, bývá v Martyně.
Mám štěstí, Peter je profesor na gymnáziu.
Tak se ptám: Prosím tě, jak se vlastně správně to vaše město vyslovuje?
Martyn. Já viem, dě, tě, ně. Ale toto je výnimka. Lebo je to cudzie meno.
Konečně mi svitlo. Aneta se také nečte Aněta. Ani Peter Petěr.
Já jsem v tomhle pedant, tak pátrám na internetu. Peter má pravdu.
Pro jistotu koukám přes Matyldu (tak říkám umělé inteligenci), jak se to čte v češtině. Prý se to v češtině vyslovuje přesně, jak se to píše: „Martin“. S dodatkem, že tvrdě, ne měkce.
Sakra, tak celý život žiju v bludu. Jak jen dceři vysvětlím, že mají doma Martýnka. Naučili jsme ji to s manželkou blbě. Celej den jsem se tím trápil, trápil jsem i dceru, která se nechtěla svého Marťase vzdát.
No... Nakonec jsem zjistil, že ta blbka Matylda cituje slovenský server sme.sk. Ale ta slůvka „se vyslovuje v češtině“ si neodpustila. Asi je Čechoslovačka.
Češi nemají potřebu diskutovat jak se Martin vyslovuje, každý ví, že Marťin. Ale na Slovensku je to sporné. Tak si Matylda našla zdroj tam.
Hm. Ale blbě to máme my, ne oni. I u nás je Martin cizí jméno, podle boha Marta a podle syna římského vojáka, svatého Martina.
A taky neříkáme třeba Domiňik.
No, Praha je dnes kosmopolitní, nakonec jsem zjistil, že vnukovi říkají všichni kamarádi „Marty“. Tak je vše OK, nebudu to už řešit.