Celý život jezdím na vodu, hlavně na kánoi. Všichni kamarádi píšou zážitky z vody, sklízí s tím úspěchy, tak to taky zkusím.
Jednou bylo v naší parně málo lodí, tak jsem ke své kánoi půjčil ještě od kamaráda singlkajak. Nějak jsem si neuvědomil, že ten dobrý člověk je o hlavu menší než já.
Ale to mi nepřišlo důležité, manžel naší kolegyně Marty byl velký úplně stejně.
Hned o první noci na louce pod Suchdolem nad Lužnicí jsem udělal faux-pass. Silně se rozpršelo a tak celá parta zalezla do našeho největšího stanu, popíjela a bavila se. Asi jsem opravdu té Martě řekl něco nevhodného a ten její manžel mě požádal, ať jdu ven. Myslel jsem, že se budeme žertem kočkovat.
On byl ale jednak patologický žárlivec, jednak bývalý zápasník. V té době horolezec. Sice o hlavu menší, ale šel z něj strach, jaký byl korba.
Byla absolutní tma. on mě najednou v tom dešti a blátě chytnul za nohy, jak byl malý, a obrátil mě hlavou dolů. Ztratil jsem orientaci, déšť nás bičoval, hřímala bouřka. Myslel jsem, že to tím skončí, ale pustil mě ze čtvrt metru hlavou na zem. Inu, země byla za deště měkká, lebka to vydržela, ale podvrtnul jsem si krk, měl jsem ukázkovou úrazovou torticollis, ústřel. I ráno se pachatel tvářil jako bůh pomsty, tak nepřipadalo v úvahu, že bych s jeho ženou jel na kánoi já, a on na kajaku, jak jsem plánoval, ale do kajaku jsem vlez já.
Ale ouha, kajak mi byl malý, jako bych měl kolem beder dětskou nafukovací kačenu. Jen vlézt do něj byl téměř neřešitelný problém. Zadek se mi ze stran sevřel, že jsem byl jako ve svěráku, nohy nešly natáhnout, překážela příčka pro chodidla. Během pěti minut jsem dostal křeče do celé dolní části těla. Pádloval jsem vší silou, abych byl v naší destinaci první a osvobodil se. Musel jsem vylézt stylem polovičního eskymáka – vyplaval jsem spodem.
Tohle jsem vydržel až do dlouhatánské šlajsny na Nové řece. Pod ní jsem se v peřeji udělal, to byla hračka na tak drobné úzké lodi, a pokračoval hlavou dolů. Nedokázal jsem nahmatat uzel od špricdeky, nedokázal jsem z lodě vyklouznout, jako jsem to ten den dělal tolikrát. Hlavou jsem bimbal do balvanů na dně. Ani nevím, jak sem se neutopil. Nikde nikdo, všichni klometr za mnou, asi mě zachránil místní vodník.
Nakonec se mně pod tlakem party zápasníkovi zželelo a převzal kajak. Byl mu jak ušitý na míru. Celou další cestu ale kolem naší kanoe, na které jsem s Martou jel, kroužil jak sršeň.
No, dopadlo to rozvodem.
***
Vynechám pár dalších katastrof.
Naposled jsem jel s dcerou Ohři, od Karlových Varů, resp. od peřeje Hubertus dál do Kyselky. Je to poměrně peřejnatý úsek a řeka byla docela rozvodněná. Měli jsme v lodi skládací kolo, přivázané pro jistotu k příčce lodi, abych se vrátil zpět na Hubertus jednoduše a nemusel čekat na autobus.
Ale byla sobota a na řece milion německých lodičkářů, kteří si půjčili kanoe a rafty přes cestovní kanceláře.
Neuměli pádlovat, neznali základní návyky. Místy se mezi jejich hejnem fakt nedalo projet.
Přišla největší peřej na trase, korunovaná velkým zabalákem, kamenem jen tak tak trčícím z vody. Co čert nechtěl, dva rafty nás stiskly mezi sebe a najeli jsme přímo na ten šutr. ukázkově jsme se obrátili vzhůru nohama, vlastně dnem. Dál už byla voda klidnější, dlouhatánská hluboká tůň.
Chtěli jsme kánoi i s kolem dostrkat ke břehu a tam obrátit. Němci na raftech však měli jiný, nesmyslný plán – obrátit loď na hloubce. Nevěděli, že to prostě nejde, že se musí na mělčinu.
Ale vysvětlete jim to, šprechtili nějakým svým nářečím, byli vystresovaní, nepřekřičel jsem je, i když jsem schrastil všechna svá německá slova, která si pamatuju ze školy.
A tak se kolo urvalo a skončilo beznadějně v pětimetrové hloubce. jistě tam zůstalo až do nějaké příští velké povodně a je teď na dně Nechranické přehradní nádrže.
***
Ještě bych tu měl dva své hrdinské kousky, jen tak pro poučení. Jednou se udělal kamarád s manželkou mezi horní Vltavicí a Lenorou, jednou já se ženou pod rozbořeném jezem na Lužnici. Společné bylo, že holky pak pluly naznak pod hladinou a topily se. Ne že by se snažily vyplavat, prostě se poddaly osudu. Kdybych je nevytáh, měl bych šťavnatější historku...
U své jemné ženy bych to ještě pochopil a profackoval bych ji za to, ale Líba, to je takovej chlapskej typ ženský, myslel bych, že se bude rvát o život, jako bych to udělal já. Ale ani ona ne.
Asi ženský na vodě fakt potřebujou chlapa, hormonům neporučíš...