Neděle 26. dubna 2026
Polek
Můj guru Vladimír Merta se zmínil, že se ho kdysi v USA ptali místní vysoce postavení Židé, zda je Žid. Odpověděl prý: „No možná z jedné šestnáctiny.“
„Neptáme se, z kolika šestnáctin, ale Žid tedy jsi!“
Já takové štěstí nemám, Mertův druh geniality může mít opravdu jen příslušník toho pozoruhodného národa. Normální česká hlava toho ani zdaleka tolik nepobere.
Ale přece jen v rodokmenu židovského předka mám. Už jsem se o něm jednou zmínil – byl to manžel pratety Niny, sestry mé babičky Pepči.
Byl dentistou, teta Nina mu dělala asistentku. V Nitranské ulici na Vinohradech. Zdědil jsem po něm krásné starobylé instrumentárium, váhu na zlato, litinový lis na tvarování tvrzeného kaučuku. Šlapací vrtačka zmizela bůhví kde, byla moc velká.
Polek, tedy Leopold, pocházel z polského Lvova, jeho otcem byl Salomon, matkou Žofie a jejími rodiči Salomon a Gigli.
Polkova ordinace prosperovala, ale přišla nacistická okupace. S tímhle rodokmenem byl Polek předurčen... víte k čemu...
Polkovy sestry se rozprchly po Evropě, hlavně do Orpingtonu u Londýna, do Francie, do Belgie. Polek zůstal v Praze.
24. března 1939, devět dnů po nacistické okupaci, se nechal pokřtít v Českobratrské církvi evangelické, kde praktikovala teta Nina. Ale to pochopitelně nestačilo, aby nešel do transportu.
A tak za Polka úspěšně orodovala krásná teta Nina v květnu 1940 až u presidenta Háchy. Dle Vládního nařízení ze dne 4. července 1939 „o právním postavení židů ve veřejném životě“ (§ 3: Státní president může k návrhu vlády osobu, která je židem (§ 1), vyjmouti z dosahu tohoto nařízení).
Ani jsem nevěděl, že to bylo možné, ale podařilo se.
Polka jsem ještě zažil, zemřel v mých sedmi letech v roce 1963.
Jestli byl geniální, nevím. Asi ne. Byl hazardním hráčem, co vyhrál přes den v loterii, večer prohrál v kartách v černé herně. Ostatní zneužívali jeho slepé vášně.