Moje dcerunka byla vždy muzikální a jako jediná z rodiny byla schopná se účastnit hromadných akcí. V jistém věku milovala irsko-americkou skupinu Kelly Family. Ti muzikanti mi byli docela sympatičtí, žádné hogo fogo.
A najednou, bylo to k nevíře, měli hrát v Praze na Výstavišti. Ve sportovní hale. Dceři bylo zrovna deset let a nemohla na koncertě chybět. To bylo jasné.
Sehnat lístky nebylo snadné, nakonec jsem splašil jeden jediný. Ale pusťte takové děcko, navíc dívku, do toho kotle samotnou.
No co se dalo dělat, dceru pohltil dav a já stepoval dvě tři hodiny venku před halou.
Říkal jsem si, že budu studovat davovou psychózu, davové jevy, jak je znám z filmů o Beatles. Hysterické plačící fanynky, co si strhávají podprsenky a kalhotky.
Copak, s dcerou to dopadlo dobře. Ale já pozoroval jiné děvče, opravdu plačící a hysterické. Říkal jsem si, že jí musím poskytnout první pomoc, však jsem ne nadarmo psychiatr.
"Proč brečíš, holčičko, to byl fakt tak silnej zážitek? Neber si to tolik! Uklidni se!"
Holčička je neutišitelná. Ještě se mě viditelně bojí.
Nakonec jsem ji přesvědčil, že jí chci pomoct a vylezlo z ní: "Já jsem se ztratila! Neznáme to tady, já su z Brna."
"A kde máte auto? Rodiče se asi rozdělili, jeden tě hledá tady, druhý u auta."
"Nevím.... Neznám to tady. No možná tímhle směrem..."
Nakonec jsme auto našli i s rodiči. Docela daleko, u řeky.
Byl jsem zklamaný.Takový nadějný vzorek, ke studiu davových mechanismů...