Neděle 26. dubna 2026
Lyže a psychika
S ženskejma to dneska už umím, nic na tom není. I když..., jak jsem překročil sedmdesátku, ovládám už spíše jen teorii.
No, vlastně, s těmi, co jsem nemiloval, to bylo vždycky snadné. Ty bych uměl i zatáhnout do postele, to byla jen technická záležitost: kdy a kde. Ale o tom psát nemůžu, však víte, první korektorkou mých knížek je manželka.
Ale s těmi, které jsem beznadějně miloval, to bylo vždycky martyrium.
Koktal jsem, červenal jsem se, zbaběle jsem utíkal. Některé mě, dneska už to vím, milovaly taky. A koktaly, červenaly se, utíkaly. Nemohli jsme se střetnout... Tehdy jsem nevěděl, proč.
Takhle to bylo i s Oldřiškou. Z jednoho sportovního klubu. Mohl bych toho o našem nevztahu napsat kilometry. Ale však víte, manželka korektorka..., no a taky není co psát, o koktání a červených tvářích se už jsem zmínil.
Všechno vyvrcholilo na lyžařském zájezdu do Alp. Oba jsme byli nejlepší lyžaři z naší výpravy. Oldřiška byla maximálně ctižádostivá, nesnesla, aby ji někdo předjel. A mně, když jsme se k sobě na sjezdovce přiblížili, zesulcovatěly nohy, nebyl jsem schopný jet ani pluhem. Dělal jsem tedy, že něco složitého řeším na mobilu.
Jednou jsem si v hotelu zapomněl lyžáky a půjčil si je na sjezdovce. Zkušený mistr mi poručil, ať si sundám pohorky i s ponožkami, prohlédl mi nohy a vybral boty. Bylo to něco úplně jiného, než jsem kdy v životě zažil, a to lyžuju celý život. Na Plose je sedmikilometrová sjezdovka, ta spodní část v lesním průseku je opravdu prudká a klikatá, vždycky předtím jsem musel každou chvíli zastavovat, aby si nohy odpočinuly.
Ale ten den... Sjel jsem horní dlouhatánské a širokánské pláně bez zastávky a blížil jsem se k onomu lesnímu tobogánu. Vtom vidím Odřišku, jak vystupuje z lanovky a vyjíždí za mnou. Ne že bych s ní chtěl soutěžit, jen se mě zmocnil obvyklý strach z kontaktu a chtěl jsem ujet někam pryč. A tak jsem to bral hlava nehlava, stylem super G. Opravdu jsem tu sjezdovku sjel prvně v životě celou, bez zastávky, v plné rychlosti. Díky botám. A díky strachu.
Oldřiška mě v závěru, když jsem už zvolnil, předjela, půvabně zavrtěla zadečkem, ale za chvíli musela zastavit, protože ji prý nesnesitelně bolely nohy v botách. Já jel dál šusem a v dolní stanici lanovky jsem byl první.
Nahoru jsme tedy vyjeli spolu, co mi po cestě říkala, tady nemůžu napsat, inu... manželka korektorka.
Nahoře jsme stáli vedle sebe a odhodlávali se sjet z prudkého kopce. Nakonec se první s rozechvělými koleny spustila Oldřiška. Najednou jela pluhem. Říkal jsem, že kdysi závodila?
Ale já nebyl schopný ničeho, nohy jak z jílu. Zmizela mi za lesem, já nakonec jel dolů lanovkou.
Jestli jsi, milý čtenáři, čekal něco smysluplného, tak tě zase jednou musím zklamat. Nic z toho nebylo. Mohl bych toho sice napsat kilometry, o našem rozchodu ze vztahu, který vznikl na té lanovce a trval čtvrt hodiny, ale to by tě sotva bavilo...