Lékařské tajemství je lékařské tajemství, je svaté, nesmí být porušeno.
Ale existují kasuistiky, v nich se hovoří o jednotlivých případech, samozřejmě zcela anonymně. I v učebnicích.
A tak jsem četl v knize tehdejšího předního sexuologa o manželské dvojici, kterou léčil pro nesoulad v sexuálním životě. Bylo to prý logické, ona byla výbušný typ, on maximální vytrvalec. Samozřejmě je nejmenoval.
Jen se zmínil, že on je čtyřnásobný olympijský vítěz ve vytrvalostních disciplínách, ona pak olympijská vítězka v hodu oštěpem.
Inu, nemají to ti slavní lidé snadné. Ale... i když jde o intimní téma, tu podstatu snad každý chápe a nediví se.
Už nevím, ve kterém ročníku jsme měli sportovní lékařství. Podceňovaný obor, proti interně, anatomii či patologii. Přiznám se, že jsem skriptum začal číst po půlnoci před zkouškou, když jsem se vrátil z jakéhosi studentského večírku. Do rána jsem ho měl přečtené, a jak jsem už jinde psal, měl jsem ho před očima jako vyfotografované, pamatoval jsem si jednotlivé stránky, jednotlivé věty, jednotlivá slova i jejich umístění v textu. Při zkoušce jsem exceloval. Nedej bože, kdyby byla odložena třeba jen o den, to už jsem nevěděl téměř nic. Jak závidím lidem s fotografickou pamětí, kterým ty zrakové skeny vydrží do konce života...
Naštěstí nehrozilo, že bych se tomu oboru více věnoval. I když...
V auditoriu katedry sportovního lékařství nám profesor vykládal o různých druzích vyšetření a sledování sportovců. Hlavně o takzvaných somatogramech.
To byly dokumentační fotografie nahých těl sportovců, zachycované v pravidelných intervalech. Aby byl vidět rozvoj pohybového aparátu, svalové hmoty, ochlupení a já nevím čeho ještě. Tehdy se rozvíjel státní dopingový program, anabolika měla nežádoucí účinky na tělesné proporce, i to ochlupení. O tom nám ale neřekli ani slovo.
Jako příklad promítl profesor na plátno somatogram mistryně Evropy v krasobruslení, která několik let před tím tragicky zahynula. Pochopitelně zcela anonymně, jak jinak.
Pochopitelně, my medici jsme byli na nahá těla zvyklí už z pitevny, pak z nemocničních lůžek. Ale ta opravdu nebyla atraktivní. Těla v pitevně ležela nejčastěji již od druhé světové války, kdy se hodně popravovalo. Tehdy neexistoval souhlas občana, aby jeho tělo mohlo být takto využito, a tak se používala těla popravených, kterém byla rozsudkem odňata občanská práva.
Anonymní krasobruslařka s perfektní postavou, jaká je v tomto sportu obligátní, byla jak živá. Bylo těžké se od estetického vjemu oprostit a hodnotit jen medicínské aspekty. Dívka rozhodně nebrala žádné mužské hormony, to bylo jasně vidět.
No, dokázali jsme to. Jestli někdo ne, tak snad by měla ta dívka radost, že i po smrti rozdává... radost.