Na dcerku přišly porodní bolesti.
Už jako malá chtěla být učitelkou. Lidi mě uklidňovali: neboj, to chtějí všechny holčičky. A bum, vystudovala pedagogickou fakultu a opravdu učí na prvním stupni. Je tak intelektuálně vyspělá, že by mohla přednášet i na vysoké škole, ale baví ji malé děti.
Ale vraťme se ještě dál do historie. Když jí byly dva roky, jeli jsme kolem krčské porodnice, vysvětluju, že se tam rodí děti. Dcerka, ještě plná nerozumu, chtěla, abych ji tam okamžitě zavezl, že si chce taky vyzvednout dítě. Usedavě celý den brečela, když jsem jí to zatrh...
A dneska na ni přišly ty bolesti. Musela čekat přes dvacet let.
Manžel byl kdesi za prací v zahraničí, tak jsem jej musel zastoupit a konečně ji do té porodnice odvezl, shodou okolností patřila do oné krčské a bylo tam pro ni místo.
Dcera byla vystresovaná, libuje si ve starých románech, kde každá x-tá žena po porodu umírala, anebo dítě. Anebo obě.
Zavedl jsem ji do čekárny příjmové sekce, potevřely se dveře a mohutná sestra se na dcerku nevybíravě rozkřikla. Už nevím, proč, dostalo mě to do varu a jednotlivosti jsem nevnímal.
Sestra pokračovala v nehorázném komandování a dcera byla modrá jak mrtvola. Otvíral se mi nůž v kapse, jsem známej rapl... Ale to bych dceři nepomohl, kdybych na sestru zrcadlově řval nebo ji profackoval.
Tak jsem se přemohl a s roztomilým
úsměvem pravím:
„Ale sestřičko, to nesmíte být tak
hrrr, vždyť dcera rodí poprvé a je celá vystrašená!“
Sestra zaváhala: „Z čeho, prosím vás... Vždyť tady máme deset porodů za den, na tom nic není.“
No, žádný intelektuál zjevně nebyla, k tomu se na zdravotních školách nevychovává, ale snad si přeci jen souvislosti uvědomila a dceři jsem trochu pomohl.