Kdysi jsem četl román Červený a černý a nevěřil jsem, že by Julian Sorel mohl existovat, člověk s fotografickou pamětí. Sám jsem to zažil jen jednou, učil jsem se na zkoušku z tělovýchovného lékařství až v noci před ní a pak během zkoušky jsem měl celé skriptum jak naskenované před vnitřním zrakem. No, zanedlouho to z mé operační paměti vymizelo. Je však pár lidí, kteří to mají furt a z paměti jim to nezmizí. Onen Julian Sorel, a v roce 1983 jsem dalšího takového poznal na vlastní oči. Cyril Höschl seděl v podkroví pavilonu 27 v bohnické léčebně, ten pavilon byla psychiatrická klinika ILFu, Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů. Všichni věděli, že je tam vědec Höschlova formátu zahrabán, nemohl plně rozvinout svůj potenciál, nebyl totiž ve straně. Mimochodem byl kdysi držitelem diplomu za nejlepšího studenta ročníku na lékařské fakultě, už jako student tam přednášel.
Až po revoluci se stal šéfem Psychiatrického centra Praha, zároveň děkanem III. lékařské fakulty, prezidentem Asociace evropských psychiatrů, na zelené louce vybudoval Národní ústav duševního zdraví v Klecanech – nejmodernější evropské psychiatrické zařízení, atd. Mezitím bádal, skvěle přednášel, nezapomenu, jak chrlil sekvenci asi 20 či 30 látek v jakémsi biochemickém řetězci, já bych se to učil týden jen vyslovovat... Všichni jste ho znali jako popularizátora vědy, zejména psychiatrie, asi o deset pater na vyšší úrovni, než byli jeho předchůdci Plzák či Cimický.
Pak dvojice amatérských a diletantských historiků našla v archivech zprávu o spolupráci s StB, vázací akt odmítl podepsat, ale dveře s nimi nevyrazil, jednal vždy na úrovni. Na stole měl sbírku politicky závadných básní jisté problematické osobnosti, mj. toxikomana, estébáci si v ní listovali, pak té osobě zavařili, na to konto ti „historici“ Höschla před pár lety veřejně zostudili.
Höschla jsem viděl asi před třemi lety, šel typickou parkinsonskou chůzí, myslel jsem, že je po mrtvici, ale šlo o jistou vzácnou neurologickou chorobu, pak skončil na vozíku, mohl hýbat jen jednou rukou, nakonec ani to ne. Ani mluvit nedokázal, ani poslouchat. Svůj poslední článek tvořil tak, že mu manželka ukazovala na displeji telefonu písmena, a když narazila na to pravé, Cyril dal jaksi znamení. Pět tisíckrát za sebou, až byl text hotov, perfektní, vypointovaný.
A dneska tedy, dva roky po onom našem posledním setkání, zemřel.
V jeho stopách kráčí, postižena stejnou chorobou, moje nejlepší kamarádka. Podobně geniální, má tři vysoké školy, a čtyři tituly včetně PhD. – mat-fyz, psychologii, malířství. Jen je introvertka, tak to není tolik vidět.
Včera spadla z vozíku a už jen leží v bolestech. Kolik času jí ještě zbývá? Než přestanou fungovat dýchací svaly a v plicích se usadí terminální zánět...
Velmi vzácná choroba, multisystémová atrofie, postihující prý jednoho z dvaceti tisíc obyvatel... Proč kosí zrovna mé nejschopnější přátele?