Vynořila se z kouta kamennými bloky vyzděné barokní místnosti, drobná a čiperná jako hnědá myška. Oblečena ve vlněných šatech, skrze které se rýsovalo vše, co je na ženské podstatné, nejsouc spoutáno prádlem.
Zatvářila se poplašeně, až vyděšeně, když jsem ji obdařil svým nejobdivnějším pohledem. Pohledem na ty drobnosti. Zdálky pozoruju vždy tělo, teprve zblízka obličej a oči, aby to nebylo blbý… Když se mi nějaká fakt líbí. Asi je dalekozraká a moje pohledy zachytila příliš brzo.
Nabídla nám nápojový i jídelní lístek a přešla k jinému stolu. Mohl jsem ji pozorovat zase z jiného úhlu, byl jsem nadšený, něco tak čistého, půvabného a nevinného jsem dávno nezažil.
Když se při odchodu z místnosti obrátila na zlomek vteřiny směrem k nám, dělal jsem jakoby nic. Ale stejně se zdála otrávená. Jako bych slyšel: „Čum jinam, dědku vopelichaná.“
Při příští obchůzce měla už přes šaty navlečený tlustý svetr.
No dobrá, co s tím nadělám, řekl jsem si a koukal do stolu.
***
Platí se tam u baru. Kartou přes takový ten terminál.
„Jak se tu dává tuzér?“ ptám se.
Neřekla ani slovo.
„Co ten tuzér? Hotově, nebo taky kartou?“
„A co je to tuzér?“
„Vy nevíte, co je to tuzér? Vždyť to je první slovo, které se učí v hotelové škole! Spropitné, přece.“
„Aha, tuzér. Tuzér!“ Snaží se to slovo zapamatovat. Zřejmě tedy studentka, těch jsou v pražských kavárnách mraky.
„Vy jste furťačka, nebo studentka?“
„Když já nevím, co je to furťačka.“
„Přece na vojnu se chodilo na rok, to jsme byli my studenti, na dva, to byli záklaďáci, nebo na furt, to byli furťáci, vojáci z povolání. Tak to bylo už za Rakouska-Uherska. Když vy nic nevíte…,“ usmívám se.
Podívala se na mě čtverácky. Konečně přeskočila jiskra. Zrcadlila můj podvědomě mazlivý tón.
„Já tohle všechno vím už sedmdesát let, ach ta dnešní mládež…“
Varuju ji tím, aby nepokračovala v zamilovávání. Všiml jsem si totiž náhlého ruměnce ve tváři, zkrásněla ještě víc, ach ty úsměvy, ďolíčky ve tváři, a jako by tancovala. Vyplavily se jí hormony, snad oxytocin. To přece nejde, už jsem fakt za zenitem, jen ty feromony nejspíš ještě roním a ty její se jich čaply.
Zmizel jsem ani nevím jak, jen ten předdefinovaný tuzér jsem v terminálu odklepl. Snad jsem v té krásné křehké hlavě nenadělal zmatek.
***
„Ty máš fakt erotomanické bludy, co by na tobě viděla, dědku starej, dyť jseš na první pohled k ničemu! Debile namyšlenej,“ zařvala na mě kamarádka, které jsem se s tím jemným zážitkem pochlubil.
Kamarádka je přesně opačný typ, než ta dívka. Je skoro jako chlap. Má nezřízený apetýt na mužský, orgasmus sem, orgasmus tam, sbírá je jak indián skalpy.
Nikdy jsem s ní nic neměl, pochopitelně, netoužím být stopadesátý, nebo kolikátý. A plnit jak stroj zvířecké orgasmické potřeby. Jsem enthusiasta – snílek a nadšenec, ne satyr.
„To nemůžeš chápat,“ říkám, „nejsi moje krevní skupina, ona jo. Přesně moje! Ta křehkost a nevinnost!“
Vytřeštěně
na mě pohlédla. A rozbrečela se.