Oleg Homola starší: Slunce v aspiku

Křest knihy – proslov editora, ukázka z románu

Vážení přátelé,

na tomto krásném místě jsme se sešli před pěti měsíci, abychom uctili památku generála Bedřicha Homoly a jeho druhů, kteří položili život za naši vlast. A také abychom pokřtili monografii o jeho obdivuhodné a konzistentní osobnosti.

Dnes, v předvečer 17. listopadu, vzpomeneme studenty, kteří v roce 1939 povstali proti německým okupantům. Devět jich bylo potrestáno smrtí a na dvanáct set internací v koncentračním táboře. Mezinárodní den studentstva byl na jejich počest vyhlášen v Londýně ještě během jejich internace v Sachsenhausenu, v roce 1941.

Též zde proběhne křest vynikající knihy jediného generálova syna Olega Homoly staršího, letos by mu bylo 100 let a skoro přesně před dvaceti lety zemřel. Úmyslně jsem jako první zmínil tátovo stěžejní dílo Slunce v aspiku, protože jeho osobnost i průběh života byly oproti generálu Homolovi naopak velmi rozervané a rozporuplné, ač byl vnitřně poctivý. Ale jak říkají latiníci, hodnoťme „ad rem“ a ne „ad hominem“, tedy posuzujme dílo a ne autora, který měl ostatně několik vzájemně protichůdných etap života.

Přišel však k tomu jak onen příslovečný slepý k houslím ve věži Daliborce...

Stojíme na prvním bastionu barokního opevnění Malé Strany a Hradčan, na okraji jednoho z nejkrásnějších míst planety. Nad námi na úpatí Petřína leží malostranská sokolovna, kde Oleg Homola cvičil a hrál basketbal, kousek vedle je bývalá reálka v dnešní Hellichově ulici, kde studoval, a za dalším rohem v Karmelitské ulici bydlel. V té škole prý visely dlouho výsledky běhu studentů na 60 metrů, který táta vyhrál, zapsaný čas byl lepší než tehdejší světový rekord. Věřte, nevěřte. Ale táta byl v mládí opravdu nabušený sportovec, jak se dnes říká. Všimněte si této sošky, není to autopotrét, ale autotorzo. Patří k němu hlava, která je namalována na obraze za rohem a tyto nohy na fotce. Vidíte, že podobné má dnes Usain Bolt. No, měřilo se tehdy pravda ručními stopkami…

Kus proti proudu Vltavy stála loděnice Keňuklubu, se kterým táta například splul na kajaku celou Vltavu a pokračoval po Labi a Severním moři až do Kodaně. Toto je pravda určitě, dokonce si můžete prohlédnout důkaz v podobě do obrazu zhmotněné tátovy reminiscence: na kajacích překvapili vodáci koupající se nahaté jeptišky z místního kláštera, které se na ně smály a vrhaly se rozpustile do mořských vln. Na obrázku není nic erotického, vždyť šlo o jeptišky. Jen v klášteře nefasovaly plavky a koupat se v prádle v mořské vodě je hloupost. Ostatně v protestantském Německu nebyla nahota nic špatného.

Táta náruživě maloval, většinou krajiny, zátiší a portréty podle skutečnosti, ale nejhodnotnějšími jeho díly jsou obrazy podle zjitřených vzpomínek, zejména těch na koncentrační tábor, které ho, stejně jako mnoho jeho kolegů studentů, celý život strašily. Tyto obrazy jsou v knize jako ilustrace.

Táta byl renesanční člověk, měl dlouhou řadu zájmů. Výtvarný talent můžete posoudit i na zátiších a autoportrétu, které maloval ve svých 15 letech.

Ale až po šedesátce se v tátovi rozvinul i literární talent, na popud známého spisovatele Jana Procházky, který oceňoval jeho suchý humor a vypravěčské nadání.

První čtvrtina otcova osmdesátiletého života byla stejně konzistentní jako u jeho otce generála Homoly. Byl i vzorným studentem reálky a v 18 letech nastoupil na studia architektury.

Pak ale vzalo všechno neuvěřitelnou faleš, jako koule v biliáru. Kdo z nás si to dnes umí představit...

17. listopadu 1939, šest týdnů po tátově nástupu na techniku, nacisté popravili bez soudu 9 vysokoškoláků a dalších 1230 umístili do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde tedy táta prožil tři roky v nesmírně krutém prostředí. Spřátelil se tam však s německými levicovými politiky – senátory a poslanci bývalé německé republiky, které Hitler, stejně jako ostatní politické odpůrce, nechal po vítězství ve volbách roku 1933 arestovat. Tito vězni tábor v roce 1936 postavili, vedli samosprávu a hráli v táboře jednoznačně kladnou roli. Kosťa, ústřední postava románu a alter ego autora, k nim přilnul jakousi synovskou láskou. Někteří z nich byli komunisté a měli za úkol lovit nové ovečky. S Kosťou, tedy tátou, se jim to nakonec podařilo. V nacistickém pekle slibovali budoucí rudý ráj na zemi.

Rudá srdce, jak si říkali, ovšem žádní beránci nebyli. Chtěli mít Berlín hlavním městem světa, tedy komunistického, jen je Hitler předběhl. Nicméně po smlouvě Německa a Sovětského svazu o vzájemné pomoci a neútočení se rudí vězni i táboroví esesáci radovali, že se spojili oba socialismy, nacionální i komunistický, a bojují za dělníky proti západním plutokratům, tedy vládě bohatců. Myslím, že i německým komunistům, nejen esesákům, bylo v táboře lépe než na frontě.

Nejradši bych o následujícím tématu vůbec nemluvil, ale mnozí jste si možná přečetli heslo o autorovi ve Wikipedi a podivili se, tak to chci uvést na pravou míru.

Dlouho jsem nemohl pochopit, jak se otec, syn Masarykova generála a maminky, které ruští komunisté vyvraždili celou rodinu, mohl dát na takovou protichůdnou dráhu. Ale v románu vše velmi upřímně a pravdivě vysvětluje. Kniha byla jistě určena v první řadě pro kolegy z tábora, kteří měli po 48. roce často zcela opačný osud než táta. Zrovna jeho nejbližší kamarádi, v knize tolikrát zmiňovaní, strávili léta v komunistických lágrech či byli vyloučeni ze škol, komunisté měli na inteligenci stejnou pifku jako nacisté. Myslím, že kniha měla být pro kamarády jakýmsi vysvětlením a omluvou.

Otec tedy pak byl až do 69. roku poslancem Národního shromáždění, pochopitelně za komunisty, to je věc, kterou jsem ještě hůř chápal, než jak k tomu v koncentráku dospěl. Ale když se někdo neustále pohybuje uvnitř sekty, kde se ta víra permanentně posiluje, je těžké z tak rozjetého vlaku vyskočit. Nejen, že je to nebezpečné, ale přiznat si, že se člověk tak osudově mýlil, je příliš velké sousto. Podařilo se to až v roce 1968 poté, kdy otec neskousl tisíce cizích tanků, které křižovaly ulicemi Prahy. V 300členném parlamentu se jako jeden z deseti zdržel hlasování o pobytu sovětských vojsk na našem území, jen čtyři byli proti.

Poté se z prominenta stal disidentem, což rodina přijala s velkým ulehčením, ač jí to přineslo faktické problémy. Povoláním byl otec koncem šedesátých let náměstkem ministra kultury pro knihovnictví a muzejnictví. Než byl definitivně odsunut na okraj společnosti, pracoval jako ředitel Památníku národního písemnictví, kde také vytvořil dvaadvacetisvazkovou encyklopedii českých nakladatelů, do té doby nezpracované téma. V Památníku zaměstnával disidenty, kteří by jinak skončili v kotelnách a u mytí výloh, například Luboše Dobrovského, budoucího kancléře Václava Havla.

Nakonec tedy táta zmoudřel, nejen v našich očích, byl už totiž z té sekty venku.

Mimochodem jeho umělecká činnost se mezi léty 48 a 68 omezila na provozování iluzionismu, a to nemyslím jen přeneseně. Skutečně tahal králíky z klobouku na mikulášských besídkách. Nebyl sám, jeho kamarádi v parlamentu, byvší velikáni české kultury Nezval či Drda, na tom nebyli se svým socialistickým realismem o moc líp. Jan Drda, jak mi vyprávěla maminka, prý sedal v dobříšském parku a brečel, že už nedovede psát. Ta ideologie dokázala křehčí povahy zcela torpédovat.

Říkal jsem si, že ta pochmurná témata musím trochu oživit, tak mi dovolte historku: táta vyprávěl, že tu hroznou chatu na Staré Hůře, ve které jsem trávil všechny víkendy a prázdniny, a která byla shnilá od střechy i od země, postavil přesně dvacet let před tím. A chlubil se, že by byl výborný architekt, protože se tehdy domníval, že za dvacet let tu bude komunismus a všechno bude společné. A tak tu stavbu naplánoval, aby přesně za těch dvacet let spadla. A tak se i stalo, taková byl mrcha. Nicméně, pak ji různě záplatoval a nakonec v ní v polovině osmdesátých let napsal román, který právě křtíme. Jako naivní děcko jsem mu na tu historku skočil a nemohl věřit, jaký byl naivní on. Až mnohem později jsem pochopil, že to byl jeden z jeho homolovských vtípků.

O koncentráku táta nikdy nevyprávěl, nebyl bolestín, nanejvýš cynicky pohanil mámě večeři slovy, že v koncentráku měli lepší. On se choval takto netaktně často, asi i to pochytil v táboře.

O to větší překvapení pro nás bylo, jak velmi citlivě popisuje v románu, napsaném v jeho 65 letech, osudy mladičkého benjamínka tábora Kosti, vlastně sebe samého. Uvnitř byl táta jiný, než jak hrubě chlapácky se projevoval navenek. Dostal se prostě o špatné party, ale ten dobrý základ z dětství někde v skrytu duše zůstal.

Nejhodnotnější umělecká díla vznikají, když je autor tématem posedlý. Tak to v případě Slunce v aspiku nepochybně bylo, je neuvěřitelné, kolik podrobností si po skoro půl století dovedl vybavit a vychrlit do 1080 stránek strojopisu. I když čerpal i z jiných zdrojů.

V románu se nepíše jen o studentech a hrůzách, které se v lágru děly, ale i o proslulých osobnostech v čele s Josefem Čapkem či Ivanem Herbenem, i o Antonínu Zápotockém, kteří tam byli také vězněni. O vzpomínkách na tatínka generála Homolu, kterého opravu miloval, nakonec mnozí z vás slyšeli úryvek z románu při minulém setkání. Román oživují také intimní, až erotické, pasáže o vrtkavé dívce jménem Linka, od které byl Kosťa odtržen, i o té druhé, které říkal Nena. Vyskytují se zde i francouzská dívčí jména. Zatímco přítažlivá Janette byla jediná dívka, kterou spatřil během internace, Naïk a Yvonn byly Linčinými prsy. Původně to byly postavy z Čapkova překladu francouzské poezie.

Vězni v táboře byli bezmocní, vydáni napospas ozbrojeným sadistickým esesákům. Když se někdo znelíbil, nebo třeba jen zapomněl smeknout čepici, byl nahnán do drátů vysokého napětí a takzvaně zastřelen na útěku, nebo třeba rovnou ubit na place.

Jedním ze studentů v táboře byl talentovaný sbormistr František Marušan, který na barácích začal pořádat sborové zpěvy na profesionální úrovni, které dodávaly studentům a dalším vězňům sílu a stmelovaly jejich kolektiv. A stalo se neuvěřitelné, dokonce i primitivní táboroví esesáci chodili poslouchat ony produkce. V Německu měl totiž sborový zpěv velkou tradici.

Právě fenomén sborového zpěvu v koncentráku zaujal současného badatele magistra Petra Horáka, jenž se podrobně zabývá problematikou studentských vězňů v Sachsenhausenu a který mě k vydání knihy doslova donutil.

Ač o Sachsenhausenu vyšla řada svědectví, v otcově románu jsou prý nejen vystoupení Marušanů podána zdaleka nejpůsobivěji, přitom autor psal celý text s nadhledem a bez sentimentu, což není u literatury z koncentráků obvyklé. Právě slova Františka Marušana na toto téma jsou mottem knihy Slunce v aspiku.

Teď tedy několik slov o koncentračním táboře Sachsenhausen u Oranienburgu:

Řada lidí se domnívala, že tábor byl původně olympijskou vesnicí. Ale není tomu tak. V roce 1936 byla opravdu v Berlíně olympiáda, již ve stínu hákového kříže. Olympijská vesnice byla postavena asi 30 kilometrů západně od Berlína, a měla dlouhé ubytovny postavené do vějíře. Hned po skončení olympiády byl postaven koncentrační tábor, také západně od Berlína, ale o 30 km severněji a měl stejný vějířovitý půdorys. Snad ho nakreslil i stejný projektant. Když bývalí vězni viděli fotky olympijské vesnice, mysleli, že jde o věznici, kde byli internováni.

Tábor byl označován jako moderní výchovné zařízení, delinkventi měli být převychováni k nacistické ideologii, která byla v Německu obdivována.

Tábor navštěvovaly kontroly Mezinárodního Červeného kříže, proto tam byla například táborová knihovna, kde se táta při studiu filosofie seznámil s oněmi rudými srdci, političtí vězni totiž nosili na levé straně hrudi červený trojúhelník špicí dolů. Jako perličku můžu uvést, že jsem na původním projektovém plánku tábora našel uvnitř vězeňského areálu i barák nazvaný Bordell, německy psáno s dvěma l na konci. Nevěstinec tam ale během internace studentů rozhodně nebyl…

Tábor byl koncipován jako vzorový a testovaly se tam později různé metody, které se pak využívaly v dalších táborech, mimo jiné plynové komory, střílení do zátylku pod záminkou měření výšky v lékařské ordinaci atd.

Tábor měl kapacitu 16 tisíc vězňů, prošlo jím na 200 tisíc osob, z nichž cca polovina zahynula, velká část z nich nebyla v táboře zaevidována, přišla jen pro smrt. Typicky šlo o hromadné popravy či smrt hladem sovětských válečných zajatců, neboť Třetí říše ani Sověti nerespektovali ženevské konvence. Krematorium bylo několikrát rozšířeno a byly přidány mobilní pece s nízkými komíny a nedokonalým spalováním, které zamořovaly tábor pachem i kousky seškvařených tkání.

Studentů bylo internováno podle jmenného seznamu 1230, nepřežilo jich několik desítek, údajně 35. Oficiálně byli označeni jako rukojmí, což nebyla žádná legrace, protože v táboře bylo například hromadně popraveno 30 studentů krakovské Jagellonské univerzity, též rukojmích, v odvetu za 3 německé důstojníky, zastřelené partyzány, v poměru 10 ku 1.

Dnes je tábor pietním místem, valná většina baráků je zbořena, v několika zbylých je expozice o praktikách v táboře. Musím říct, že jsem se z návštěvy tábora nemohl měsíc vzpamatovat, a to jsem tam byl dvě hodiny jako návštěvník s rukama v kapsách a ne tři roky naostro.

Studentů bylo 17. listopadu zadrženo původně téměř 2 tisíce, byli shromážděni v kryté jízdárně ruzyňských kasáren a cizinci, zejména Slováci, byli propuštěni. Propuštěni byli také studenti do 20 let věku. Výjimkou byl právě Oleg Homola, kterému bylo teprve 18 a tři čtvrtě. Sám v románu uvádí, že ve chvíli, kdy se mladiství měli přihlásit, v hale ještě nebyl. Ale podle pamětí Kuneše Sonntaga prý Oleg myslel, že v táboře bude sranda, a tak chtěl jet s nimi. Asi to byl typický tatínkův vtípek, ovšem následující zkrácená ukázka z románu, kterou přečte dcera Radka, by mohla napovědět, že se táta cítil za internaci studentů spoluzodpovědný a nechtěl je v tom nechat. K zneškodnění českých elit, intelektuálů a důstojníků ovšem pochopitelně vedly Hitlera mnohem podstatnější motivy, a to nejenom u nás.

Ukázka z románu:

Toho roku byl poprvé v Kosťově životě 28. říjen pracovním dnem. Je to vyšinutý 28. říjen.

V devět mám deskriptivu, uvědomil si Kosťa. Chtěl-li jsem se dostat včas na techniku na Karlák, musel jsem si přivstat. Říkalo se totiž, že se má dnešní svátek slavit tichou manifestací. Nejezdit veřejnou dopravou a nenakupovat v obchodech. Ukázat tak, že jsme tady, že s tím, co se děje, nesouhlasíme, ale neprovokovat. Akorát jsem nevěděl, proč nemám chodit na Václavské náměstí, jak mně taťka kladl na srdce. Očekával snad, že se tam semele nějaký binec?
Z postele se mně moc nechtělo. Včera jsem byl na premiéře nového filmu Jaroslava Žáka ve Fričově režii Cesta do hlubin študákovy duše, s Hrušínským, Peškem, Vnoučkem a jinými, které jsem uznával. Ještě po probuzení jsem se chechtal, ale navzdory všemu jsem vstal z rodiny první. Vyběhl jsem z Dejvic na Prašný most, prošel kolem hradních nádvoří, letěl po Nových zámeckých schodech na Malou Stranu, Kampou přes most Legií k Národnímu divadlu a tam, místo abych zamířil na Karlovo náměstí do školy, jsem šel Národní třídou na Václavák. Jestli se tam bude něco dít, musím to vidět. Elektriky jezdily skutečně prázdné. Už proto bylo na ulicích více lidí než obvykle. Někteří měli sváteční oděv, tu a tam se mihla černá kravata. Všichni se tvářili velice vážně. Většinou směřovali stejným směrem. Mnozí si připevnili na rozepnuté čepice kšiltovky, takže se zdálo, že mají na hlavě Masarykovu furážku. Trikolory se tady volně prodávaly. Mnozí měli i malou československou vlaječku. Někde se tvořily hloučky, ze kterých se ozýval tlumený hovor. Od Národního muzea sestupovala středem vozovky rozvinutá rojnice pražské policie tak, jak ji lidé znali z ulic, v černých uniformách a černých helmách. Lidé se zastavovali a pozorovali, co se bude dít. Když se policajti přiblížili, lidé se začali opět procházet. Prošel jsem až nahoru, ale nikde se nic nedělo, vzpomínal dál Kosťa. Z čeho měl vlastně taťka obavu? Vrátil jsem se a namířil si to Vodičkovou ulicí na Karlák, k České technice. Přednáška netrvala dlouho.
Když jsme se Standou Vyskočilem vyšli z budovy, dostali jsme se do jakéhosi frmolu. Na technice už zřejmě skončily všechny přednášky. Proto se to hemžilo na chodbách, okolo parku, ale i ve vozovce studenty. V jednom místě hemžení řídlo. Stály tam dva či tři černé německé kabriolety. Kolem nich máchali rukama šedozelení, svátečně vyhlazení důstojníci. Jako by rozháněli dobytek. Zřejmě nemohli projet. Takový obrázek jsem jednou viděl na Slovensku. Večer se vracely všechny vesnické krávy z pastvy a obklopily protjedoucí auto, takže nemohlo dál. Muselo čekat. Tady to byl od těch skopčáků nerozum. Byli sevřeni v mužském davu a chovali se jako pominutí. Taková drzost! Nejzlostněji sebou mrskala taková vychrtlá, předčasně zestárlá vytáhlá houžev, která se snažila zasáhnout studenty bičíkem. Dva nebo tři dokonce zasáhla.
To mne tenkrát rozčililo k zuřivosti. Jak si dovoluje takhle nakládat s lidmi?! Aniž jsem si cokoliv jiného uvědomil, vrhl jsem se směrem k biči, prorazil si cestu k té vychrtlině, a když měla bičík vztyčen k dalšímu švihu, skočil jsem po její ruce, jak jsem byl zvyklý skákat při basketbalu po míči pod košem. Nalehl jsem na tu kostlivou pazouru, skrytou v šedých hlazených rukavicích tak, že se tlačena mou vahou sama otevřela, takže jsem bičík drapsl a hodil ho daleko přes hlavy davu.
„Hohohó!“ ozval se souhlasný mužský ryk, promíchaný smíchem. Nevím, proč jsem ho tenkrát tím bičíkem nepřetáhl přes jeho vyždímaný ksicht. Asi nepatří k mé povaze bít někoho, kdo bije. Že by to bylo tenkrát to masarykovství? Humanitní výchova? Místo seku jsem od toho špejlatého panáka odskočil a utíkal uličkou, která se jakoby zázrakem přede mnou otevírala a za mnou neprodyšně zavírala. Nad hlavou mně poletovala nenávistná sršící slova. „Fasst den Halunke! Chyťte ho, darebáka, holomka!“ Dokonce jsem zaslechl nějaké výstřely. Standa mne doběhl v Resslovce. Udýchaně na mne křičel: „Na, vem si můj kabát, ať tě nepoznají, svůj někde zahoď!“ „Proč? Ti se z toho davu jen tak nedostanou.“ Skutečně, řev z křižovatky se ozýval stále a teď dokonce ti skopčáci nastartovali motory. Cestu si zřejmě budou chtít prorazit auty. „Neblázni, ber! Vždyť to byl K. H. Frank!“ „Cože?“ „Tys ho nepoznal?“ „Ne. Nikdy jsem ho neviděl.“

Ale já už jsem bral za kliku dveří správy pravoslavné církve. Patriarchu Gorazda jsem
znal. V mládí jsem sem chodil s mamkou do kostela Cyrila a Metoděje. Ovšem, než jsem
se rozešel s pánbíčkem. Mamka se u Gorazda někdy zastavovala. Znali se snad z mládí. Ten
mne skryje, myslel jsem si, bude-li to třeba. Nebylo. Frank měl asi v hlavě jiné problémy,
než honit jednoho študáka.

„Na Václavském náměstí se cosi děje. Nevíš o tom něco?“ zeptal se mne Gorazd.
„Tam je klid. Tam jsem přece byl.“
„Byl? Ale kdy? Před chvíli mne volali. Střílí se tam.“
Vtom vstoupil do dveří nějaký muž. Bez zaklepání. Asi známý. Držel si na skráni
kapesník sytě promáčený krví. Gorazd zavolal ženu, která neznámého ošetřila. Díval se na
příchozího tázavě.
„Co se tam vlastně děje?“
„Jsou tam němečtí policajti v helmách a s puškami v rukou. Z ničeho nic začali vytlačovat
klidně se procházející lidi z náměstí. Já jsem byl zrovna u Štěpánské. Lidé si to nechtěli dát
líbit, proč by se také nemohli procházet po svém náměstí, a začali protestovat.
Tu a tam se ozvala i nějaká nadávka. Němčouři měli stále napřažené flinty. Ale lidí bylo
tolik, že je zatlačili zpátky do vozovky. Němčouři začali mezi sebou štěkat jako psi a pak
se ozval výstřel. Hned na to druhý. A najednou se na náměstí střílelo. Lidé se nechtěli dát
zmasakrovat a zmizeli do postranních ulic.“
Gorazd se na něho podíval podivně přísně. „Co měli dělat? Byli beze zbraní! Ti
v helmách měli pušky.“ Gorazd mně nechtěl pustit. Měl o mne obavu. Až prý odpoledne.
To prý se půjdou demonstranti určitě najíst.


„Kdes byl?“ zeptal se mne doma se zřejmým ulehčením taťka. „Na přednášce,“ odpověděl jsem částí pravdy. Nemohl jsem přece přiznat, že jsem neuposlechl jeho rady. „To je dobře, na Václaváku se střílelo.“ „Jak to víš?“ Pokrčil rameny. Takže proti Němcům pracuje, uvědomil jsem si tenkrát, ale plně jsem význam takové činnosti ještě nedovedl docenit. „Měl jsi štěstí,“ řekl mně večer. „Je jeden mrtvý a několik vážně raněných. Ale nikdo neví a nebude vědět kolik jich vlastně bylo. České policii bylo zakázáno vyšetřovat, kdo byl zabit či raněn. K večeru se objevil v ulicích v autě i K. H. Frank.“ Frank tam přece byl i ve dne! Ale mlčel jsem. Kdyby taťka věděl, že jsem se s ním tahal o bičík, asi by mne přetáhl přes hřbet. Nebo by byl na mne hrdý? To snad také, ale bolavý hřbet by mne neminul. Já jsem ovšem tenkrát moc hrdým nebyl. Byl to pro mne obyčejný skopčák, který se nechoval na ulici, jak by měl. Co je to Frank, a co ne, to jsem ani pořádně nevěděl.