*27. 6. 1927, Útulek matek v Praze VII (porodnice na Štvanici), † 18. 2. 2006 v Praze. Otec Karel Hejra (*1889), matka Josefa Hejrová (*1900), bratr Karel Hejra (*1929), manžel Oleg Homola (*1921, svatba 14. 2. 1948), synové Oleg Homola (*1948) a Zdeněk Homola (*1956).
Absolventka Filosofické fakulty UK, PhDr., redaktorka, literární historička.
Dětství, od druhého roku věku, prožila v Libni, v domě s adresou V Holešovičkách 1108/37, v úřednické rodině. Chodila do Obecné školy v Holešovičkách (v ulici Nad Rokoskou). Poté navštěvovala reálné gymnasium v Libni vedle Libeňského zámku. Měla osm let latinu a čtyři roky nepovinnou starořečtinu, dále němčinu a francouzštinu. Maturovala 27. 5. 1946. Sofistikovaná atmosféra ve škole a pedagogové velmi ovlivnili její způsob myšlení a světonázor. Studovala za protektorátu, vzpomínala například, že se domluvila se školníkem, aby ji pouštěl zadním vchodem a nemusela hajlovat na schodech řediteli, jako museli ostatní studenti. S přáteli tančila zakázaný swing, dle Hitlera negerský tanec. Naštěstí je nikdo neudal. Za Pražského povstání jí na stráni Bulovky svištěly německé kulky kolem hlavy.
Na podzim roku 1945, kdy již byla krátce plnoletá, vstoupila s nadšením do KSČ, jsouc „ovlivněna zkušenostmi z okupace a zážitkem z květnového povstání a osvobození Prahy Rudou armádou“, jak se vyjádřila v jakémsi dotazníku. Rudá armáda přijela do Prahy právě ulicí v Holešovičkách, kolem bytu, kde žila, těsně pod „Heydrichovou zatáčkou“. Líčila nejen nadšení místních obyvatel, ale i nepěkný zážitek, kdy místní nymfomanka svedla sovětského vojáka, její matka si stěžovala veliteli, že dívku znásilnil on, a velitel vojáka na místě zastřelil. V dětství byla stresována sociálními nerovnostmi v Libni. Mladých intelektuálů, kteří ve své nezkušenosti nerozpoznali, že se stávají „užitečnými idioty“ KSČ, byly po válce celé davy.
Poté nastoupila na Filosofickou fakultu, obor slovanská filologie, estetika, filosofie. Doktorát obhájila 27. 3. 1952. Téma disertační práce znělo: Karel Havlíček – literární kritik. Vždycky brojila proti označování Karel Havlíček Borovský, které on nepoužíval, podepisoval se buď Karel Havlíček, nebo Havel Borovský, případně jinými pseudonymy.
Od února 1953 do března 1955 pracovala jako redaktorka nakladatelství Československý spisovatel, vydávala například Nezvalova díla.
Poté přešla do Ústavu pro českou literaturu ČSAV, který sídlil ve Strahovském klášteře. V letech 1960–63 byla odbornou aspirantkou (při mimořádné dovolené), aby získala titul kandidát věd, na katedře literatury v Institutu společenských věd v Dejvicích. Tématem seminární práce bylo dílo F. X. Šaldy. Tématem disertační práce ale nakonec bylo dílo Karla Havlíčka. Kandidaturu však nedokončila pro reorganizaci pracovišť, tj. prakticky zánik institutu, řízeném přímo ÚV KSČ, do kterého se literární vědci odmítli přesunout, protože zde měla být hrubě znásilňována literární věda z politických důvodů.
V 60. letech se autorsky podílela na „modrém“ Slovníku české literatury (1964). Zde zpracovala hesla František Běhounek (vědec, cestovatel a spisovatel), František Ladislav Čelakovský, Václav Černý (nemarxistický literární vědec evropského významu), Otokar Fischer, Arnošt Vaněček.
Jako redaktorka spolupracovala na publikaci Svět literatury, což byla skvěle hodnocená a oblíbená doplňková učebnice literatury pro střední školy, pokus profesora Felixe Vodičky, ředitele UČL, o nové metody literárního vyučování, vydaná v roce 1967, druhé vydání přišlo v roce 1969. Vodičkovi, přední osobnosti literární vědy, však byl k 31. 12. 1968 z politických důvodů ukončen pracovní poměr v ÚČL a dalších organizacích, a tak se učebnice ve školách již nesměla používat.
Později (1971) byla spolu s Mojmírem Otrubou hlavní redaktorkou encyklopedie Čeští spisovatelé 19. století. V roce 1972 pak vyšla rozšiřující varianta téže publikace Čeští spisovatelé z přelomu 19. a 20. století, kde je jako autor uveden „autorský kolektiv za redakce Zdeňka Pešata“, ten totiž na rozdíl od Otruby a Homolové směl v té době publikovat. Politicky nepohodlní redaktoři včetně Květy již nejsou jmenovitě uvedeni, ač na knize pracovali.
Od počátku 70. let až do stáří spoluvytvářela rozsáhlý projekt Lexikon české literatury, jako redaktorka i autorka. Redigovala první čtyři svazky ze šesti, do písmene Ř. Čtvrtý svazek vyšel roku 2000, pátý a šestý svazek v roce 2008, dva roky po její smrti. Projekt byl v 70. letech přerušen po nuceném odchodu řady autorů z politických důvodů. Do hesláře Lexikonu jsou zařazeny spisovatelské osobnosti, které debutovaly minimálně dvěma knižními tituly před rokem 1945 (takže většina moderních autorů, např. Hrabal či Zábrana, ve slovníku nejsou). Výše zmíněný Václav Černý jako jediný z proskribovaných (zakázaných) autorů v prvním dílu (1985) chybí, byl zařazen až později do dodatků k 2. dílu (1993). Jiní zakázaní autoři byli uvedeni, byť v redukované formě.
Květa ve straně zůstala do roku 1970, kdy byla tzv. vyškrtnuta za tzv. nesprávné názory při stranických prověrkách, týkajících se „bratrské pomoci“, versus okupace armádami Varšavské smlouvy. Byla zastáncem reformního proudu KSČ, který budoval „socialismus s lidskou tváří“. Opačný proud nazývali reformisté konzervativním, stalinistickým, lapidárně „konzervami“. Její manžel Oleg se hlavně pod vlivem Květy přiklonil k reformnímu křídlu a byl ze strany vyloučen, což byla tvrdší forma stranického trestu za nesprávné postoje, než vyškrtnutí. Než se tak stalo, jako dočasný ředitel Památníku národního písemnictví zaměstnával na začátku 70. let disidenty v čele s Lubošem Dobrovským, pozdějším kancléřem prezidenta Václava Havla, kteří byli jinak režimem určeni na podřadné profese – jako kotelníci či myči oken. Vzhledem k tomu, že byli z literárně vědeckého prostředí, bylo to patrně zejména na popud Květy. Květa sama byla ze strany jen vyškrtnuta, a tak v zaměstnání zůstala, byť v horším postavení a měla omezenou možnost publikovat. Nikdy se nesnížila k tomu, aby vzala slova o okupaci zpět.
Nicméně Květa byla o správnosti zejména Marxova učení přesvědčena i v pokročilejším věku, tvrdila, že prý Marx v pozdější fázi života sepsal principy socialismu a komunismu, které by v praxi skutečně fungovaly, ale toto dílo bylo prý úmyslně zašantročeno cynickými příslušníky hnutí, kterým šlo o moc, ne o ideály.
V mládí sportovala, byla brankářkou týmu v české (národní) házené. Byla vděčna manželovi, že jí umožnil jezdit na vodu, splouvali řeky na skládacím kajaku. V dětství pobývala s rodiči a strýcem s tetou na letních bytech, hlavně v Roudné, kde často plavali ze Soběslavi po proudu Lužnice až zpátky do Roudné, jezdili na kolech. Další letní byty si rodina pronajímala v jiných romantických zákoutích vlasti: Pelíškův Most u Kácova či Pec pod Čerchovem v Českém lese na Chodsku.
V mládí též hrála na housle.
V jejím dětství měla rodina hladkosrstou foxteriérku jménem Bibi, v roce 1962 si rodina pořídila drsnosrsté foxteriérky Lucku, po její smrti Káču a nakonec Majku. Ta měla vznešený rodokmen (Maya Whirlwind) a Květa byla zavázána, aby se psem absolvovala zkoušky CACIB a CACIT. Udělala si myslivecké zkoušky a stala se členkou Čs. mysliveckého svazu a zanícenou kynoložkou, jezdila s Majkou do umělých nor atd.
Milovala houby a jejich sběr, a to naneštěstí i po černobylské jaderné katastrofě, kdy celá západní Evropa věděla (v ČSSR se katastrofa z politických důvodů bagatelizovala, neb Sovětský svaz nesměl být očerněn), že se radioaktivní prvky kumulují nejvíc v houbách a lidé na Západě dostávali preventivně jód, aby se ten radioaktivní nevstřebával. Snad kvůli konzumaci kontaminovaných hub později trpěla thyreotoxikosou a její manžel Oleg měl obří strumu.
Byla velmi silná kuřačka, kouřit ji naučil otec Karel snad už ve 13 letech. V ústavu měla jen dva prezenční půldny, úterý a čtvrtek (vědečtí a odborní pracovníci zbytek pracovní doby trávili v knihovnách a archivech). Po odpolední schůzi pak chodila s kolegy na pivo do „zelené“ hospody na Dlabačov. Hrála tam mariáš, výborně, což ji též naučil její otec.
Na jedné straně si potrpěla na svou krásu, na druhé chodila oblečena nejraději v šedivých neslušivých šatech, které si často šila sama na stroji. Obtížně hospodařila s penězi, půjčovala si před výplatou od příbuzných. Nicméně po výplatě vždy vše pečlivě vrátila. Po smrti manžela vycházela s penězi ještě hůře, což si vždy uvědomila, až když jí telefonní operátor vypnul telefon, telefonovala velmi často a dlouze. Posílal jsem jí pak několik let trvalým příkazem pět tisíc Kč měsíčně, ale když jsem po její smrti pořádal pozůstalost, zjistil jsem, že tyto peníze obratem posílala na dětské SOS vesničky.
Až do smrti byla vášnivou čtenářkou a měla výjimečný literární vkus. Jen někteří lidé mají talent k rozpoznání kýče, to bylo její časté téma. Tento cit pro umění byl u Květy asi dílem vrozený a dílem získaný od velikánů české literární vědy, se kterými úzce spolupracovala nebo jejich statě studovala.
Milovala bohémy, nejvíce Karla Havlíčka a další literární buřiče, a říkala, že s nějakým nezáživným páprdou by žít nemohla. V sedmdesátých letech měla ráda i antikomunistického vlasatého písničkáře Jaroslava Hutku pro jeho společenskou odvahu a pregnantně vyjadřované názory, připomínající jí Havlíčka. Hutka bojoval proti normalizačnímu establishmentu, který sama nenáviděla.
V mládí měla mnoho ctitelů, byla vyhlášená femme fatale, v odpovědích na parte se mi mnoho spolužáků, kolegů a přátel přiznalo, že ji milovalo. Kolegyně oceňovaly zas její pečlivost při pracích na encykolopediích. Na gymnáziu tvořila vyhlášenou dvojici se svým též pohledným chlapcem Milošem Ledvinou, pozdějším přednostou katedry chemie na lékařské fakultě. Když ale přišla do komunistického prostředí, Miloš si dělal legraci z jejího „newspeaku“, a tak ho pustila k vodě a lásku individuální změnila na lásku kolektivní, jak mi řekla.
V únoru 1948 si vzala za muže Olega Homolu, mladého poslance za KSČ, vlastně nejmladšího poslance v historii republiky, který byl urostlý, pohledný, a v tehdejších jejích očích, kdy se teprve drali komunisté k moci na úkor někdejší "zkostnatělé" a sociálně nespravedlivé společnosti, byl i oním buřičem. Seznámili se na zemědělské brigádě, Květa brzy přišla do jiného stavu a v srpnu 1948 porodila prvního syna Olega.
Děti měla dvě, Olega a mě, starala se o nás vzorně, jak podle učebnice. Avšak teprve když se mi narodily dcery, pochopil jsem, že z nás, chlapců, byla nesvá a bezradná – pak si pochvalovala, že s holčičkami je to něco úplně jiného a starala se o ně opravdu s upřímným nadšením, dojížděla za nimi i při své špatně mobilitě z Dejvic na Barrandov, vodila je na kroužky ap. Vnučky ji měly velmi rády a říkaly, babičko, ty jsi krásná. Na to stále slyšela, i když ve stáří už nic nebylo vzdálenější realitě. Měla poškozenou oběhovou soustavu kvůli kouření, otékaly jí nohy, ani jí se vrásčitost nevyhnula, měla těžkou osteoporosu a silně ohnutou páteř. Na druhé straně láskyplný pohled a úsměv, kterými vnučky obdařovala, vracel Květin obličej do dob někdejší krásy.
Zemřela 18. 2. 2006 na interním oddělení.
Vždycky nenáviděla nadměrné procedury kolem mrtvých a pohřbů, přála si být rozprášena na rozptylovém palouku, to byl její styl. Ale před smrtí, již vytušila, řekla, že by nebyla proti mít urnu ve společném hrobu s manželem a (neoblíbenou) tchyní. Dilema jsem, jako organizátor pohřbu, vyřešil tak, že část popela byla rozptýlena na pietním palouku vlevo před vinohradským krematoriem, zbytek v urně je pak umístěn v hrobu při dolní zdi hřbitova společně s Olegem a Galinou. Na hrobě je uveden ještě Bedřich Homola, v jeho případě však jde o kenotaf, tedy symbolický náhrobek, neboť ostatky jsou nezvěstné kdesi u popraviště v Berlíně.
Když jsem se jí na sklonku života ptal, kterou knihu považuje za nejlepší, řekla, že asi Bibli, a opravdu si v Bibli četla. Pocházela z evangelické rodiny, z církve však v 18 letech vystoupila. Před tím několik let jako by se vracela do doby mládí v levicových komunitách. Vše snad podle hesla kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem.
Na parte měla nevyzpytatelná Květa jako motto Havlíčkův epigram Tekst k harmonii sfér:
Slyším jak Pythagoras hvězdy zpívat takto zas: „Kolem, kolem vždy letíme, proč kam, kudy, dobře víme, astronomům nepovíme.“