Bedřich Homola

Návštěv: 44236

Na začátku 1. sv. války byl 27.7.1914 mobilizován k 88. pěšímu pluku v Berouně jako kadet, s ním na ruskou frontu, kde byl raněn počátkem září, vrátil se do vlasti doléčit zranění,v r. 1915 byl povýšen na poručíka (absolvent školy pro záložní důstojníky), 24.8.1915 odjel s transportem podruhé na frontu, táhli přes Debrecín, Miškolec, Volové, Lawoczne, Stryj, Chodorow, Halič (městečko v centru rakousko-uherského území Haliče severně od Podkarpatské Rusi), Delejerv, Horožanky, Panovice (údolí Zlaté Lípy), Zavalóv, Jablonówku, Uhrinov, Podhájce, Staré Miasto (Zahájce), dvůr Waga, Burkánov.
14.9.1915 byl zraněn šrapnelem při příchodu na frontu (aniž jeho jednotka stačila zasáhnout do bojů) a zajat Rusy. Raněn do levého chodidla, stalo se to v lese za Burkánovem. V deníku (veden od 24.8.1915 do 1.12.1915) uvádí: "Nežli jsme došli kupředu, byli první ranění od šrapnelů. Pak Maďaři ustupovali, my v lese obklopeni, já byl raněn a většina našich zajata. Jaká bídná cesta, a ze všeho nejhrůznější noc na obvazišti. Kolik, kolik lidské bídy tu viděti. Sténání a řev raněných přehlušovalo vše". Pak převezen na obvaziště do Darachova, byl pohromadě s ruskými důstojníky, "velice příjemní lidé", ochutnal prvně ruské pirožky. Převezen do Trembovly, večer 16.9. do Grzinalova, další den automobilem do Koločisky, 19.9. na nádraží do Podvoločisky a překročili ruskou hranici, 25.9. do Darnice u Kijeva, 28.9. do Moskvy, kde zůstal v nemocnici.

Zápisek z 5. a 6. října: "Dostal jsem nového souseda, Němce z říše. A u nás hovoří o lepším zacházení Slovanů; snad někde, ale zde už pouze hmota, s kterou je zbytečná práce. Večer vedle v místnosti jeden chudák sténal. Má horečku 40 a neví už, co povídá. A kolem vše tak lhostejné, až běda. Druzí spokojeně spějí a sluhové si ho ani nevšímají. Zvykli časem na podobné scény v tom dvacátém humánním století!
Ráno byl ten chudák mrtev. Rakev z obyčejných prken, vystlaná hoblovačkami, byla mu posledním odpočinutím. A spalo se mu chuděrovi dobře, vždyť byl vysvobozen od krutých bolestí. A doma mamuška s tatíčkem marně budou čekat, kdy vrátí se jim syn, možná jediný.
Přišel nový transport, hned je obvazovali, neboť byly rány všechny zhnisané. Naříkání rvalo nervy. Dopoledne jsem šel zase na staré místo, nevím, co se mnou bude. A jak se to vše změnilo. Známí všichni pryč a zde chudáci, že jim rovno není. Bez nohy, bez jazyka a podobně. A na tu všechnu bídu a utrpení se dívá ten náš pán bůh, je-li vůbec jaký. Kněžím jsem nevěřil dávno a nyní pochybuji o jsoucnosti té nejvyšší bytosti. Což je možno, aby se mohl na toto vše dívati s tím božským klidem, ten nejdobrotivější, nejmilostivější, jak nás ve škole učili. Kde je ta jeho dobrota, ta jeho milost pro bytosti, které mu stojí nejblíž, jež stvořil ku své podobě? Kdyby měl pouze cit člověka, nemohl by se na to vše dívati! A nemusel by býti ani bohem! Zde věru platí plnou měrou bůh vysoko, car daleko. Lékaři se chodí jen ukazovat, nikoho si nevšimnou, jen projdou a všechnu práci obstarávají zdejší specialita - felčaři a sestry. Dle toho to též vypadá! Rány všechny zhnisané, takže je potřeba velká spousta operací. Ty zde dělají vůbec s hrozným klidem. Zde řežou údy jak na stromech větve, nepomýšlejíce na to, že dělají mrzáky. Člověk toť hmota jako vše jiné, jenomže se sám povýšil a to povýšení v tomto čase neplatí! Zde veškeré paragrafy a zákony, jež byly stoletím utvořeny, rozpadají se vniveč a člověk stává se bytostí nižší než zvíře. Neboť zvěř nedovedla by se vraždit a znetvořovat tak hromadně jako nad ni povýšený člověk. Takové myšlenky víří hlavou. A není divu, vždyť zde lidé přímo řvou bolestí, a to bez pomoci! Vojáci, sluhové jsou vůbec hrozně sprostí a otrlí, nikoho si nevšimnou."

15.10. vyrazili z Moskvy, 16. projížděli Muromem ("Když jsem čítal v "Ohlasech" Muromce, věru jsem si nepomyslil, že někdy pojedu takto přes jeho rodné město."). 18.10. dorazili do Kazaně, týž den dostal tyfus, horečky až 40,2 st. do 29.10.
16.11. cesta vlakem do Malamyže, 17. čekali ve Vjatské Poljaně, nasedli na saně a po 28 verstách dojeli za tmy do Kyták. Ubytováni v čajovně, večeřeli husu, polévku a čaj. Ráno jeli dále, v polovině cesty dohonili mužstvo a pak jeli krokem, dojeli na místo (Malamyž ve Vjatské gubernii, nebylo nic připraveno, tedy obědvali v hotelu, pak je odvedli do bytu, kde byly 4 místnosti, on zůstal ke své smůle v té největší, kde byla největší zima. (Bude zima až 40 st.) 24.11. koupil na košili za 4 ruble a na podvlékačky za 3,5 ruble flanel. 27.11. nehoda při koupání. Báň byla moc vytopena, Šrůtek a pak on omdleli, Slánský je zachránil. 30.11. koupil po velkém smlouvání na kožich za 40 rublů. 1.12. deník končí, neboť život tam jde dosti pravidelně.