Ň U F R U



(romaneto)




napsal   

ZDENĚK HOMOLA


s použitím fragmentů proslovu domnělého proroka P.L.









O b s a h:




Prolog

I. Léto

II. Podzim


Ústav pro duševně choré

I. Zima tříkrálová

II. Zima fabiánská

III. Velký pátek


Epilog

I. Velká noc

II. Čtyři živly

Slovo na úvod:



Jednoho deštivého dne na podzim roku 1994 narušila můj poklidný život nenadálá návštěva dvojice lidí od divadla. Žádali mne o námět na muzikál z prostředí blázince, kde by se vidiny pacientů promítaly na plátno.
Tehdy jsem zasedl k psacímu stroji a začal plnit předsevzetí, které jsem si dal v roce 1987 po tragické smrti pana P. a v období sametové revoluce připomněl: že jednou na počest P. literárně zpracuji jeho tragický příběh a použiji v něm proroctví o dvou sluncích a královské koruně, která v lednu 1987 pronášel.
Podotýkám jistě zbytečně, že následující text se na muzikál příliš nehodil. Při vzpomínkách na P. mi v uších zněly starobylé nápěvy lidových umělců a kramářů, které P. v ústavu zpíval. Ze zlomků libreta tak nakonec vzniklo romaneto.
Krom motivů Pavlova příběhu, které jsou inspirovány skutečnou událostí, jsou ostatní příběhy a postavy smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami a jejich příběhy je čistě náhodná.

Autor






P R O L O G



I. L é t o



Je noc, je tma, je léto, je ticho. Jsou hvězdy a zmizel vítr.

Náhle pod obrysem lesa vystřelí sluneční čára a dopadne. Tancuje po proužku trávy a rozžhaví jej do běla. Po ní dopadá druhá, třetí, dvacátá.
Jsou vidět spletené stromy aleje, jeden strom nemá listí a ostatní jsou černé, a z nalakovaných třešní vytéká černá šťáva.
Větvemi probíhají bílé štráfy po způsobu tkalcovského stavu a bombardují trávník s pahýly fotbalových branek a uprostřed kreslí obrysy dívčího pokojíku s pruhovanými peřinami, stolkem, židlí a se záclonami na oknech.

V posteli spí hoch, je vidět jeho rozcuchaná hlava a prsty zaryté do polštáře, od hlavy i prstů se rozbíhají černé čáry stínů kolem dokola.

Z domečku, skrytého v třešňovce, vybíhá dívka, maličká a v tuto denní dobu dosud černá, cupitá jako pidižena, obloukem vejde do záře slunce, najednou se zvětší, tak že se horní polovina těla nakloní ve tvaru nebeské klenby, a zacloní pokojík.
Pak odběhne, opět podle zákonů zrychlené perspektivy, a ve stínu aleje se rozdvojí, ke hřišti teď pospíchají dvě pidiženy po vypouklých křivkách, bez zvuku nadzvednou postel i s hochem a odnášejí ji.

Dívky se scvrkly podle svého zvyku zázrakem, postel zůstává stejně velká, pluje nadnášena dívkami do druhého domku, dívky se vracejí pro ostatní nábytek, zmizí pak v chaloupce, nalakovaná tráva prosvítá, z chaloupky se ozve výkřik, slunce se náhle objeví o půl metru výše, než bylo před vteřinou, přeletí černý pták, zakrouží a stane se žlutým, zalomozí bandasky.

Nastává jitro. Pavel otevřel oči.

II. P o d z i m


S t a r é   M ě s t o   p r a ž s k é



Michal stojí na kraji chodníku. Před očima má okénko z prstů jako fotograf:

Vespod jsou velké, zrnité a oblé žulové kostky, na ně dopadá stín bílého psa, káry, hole, krabice letící vzduchem a stařeny, které trčí z brady štětiny jako ze záchodové štětky.
Pes je přivázán k vozíku, zkroucený ve tvaru písmene C, tlustý s hladkou a mastnou srstí, na které jsou špinavé fleky; má kalné oči.
Baba skládá papírové krabice; přešla kolem skupina mládeže a na vteřinu obklopila vozík, psa i bábu; ona na ně prská nadávky a šermuje krabicí.
Vedle vozíku stojí zasklená plocha, která se ostře sbíhá ke konci ulice.
Po kostkách vozovky jede několik aut a kouří, na chodníku jsou řídce rozeseti chodci - zprvu velcí a na konci ulice malí a šikmí - jako věž kostela, jejíž úpatí zasahuje do chodníku, a která se sklání nad ulicí.
Zleva vchází černý pán, má klobouk s rovnou střechou a v levé ruce aktovku.
Náhle pán obrátí hlavu a zazubí se. Má v ústech pouze dva zuby!

V každém koutku jeden.

D í v k a



Napříč ulice přechází dívka v lesklém kabátu, míhá nožkama s vlněnými punčochami.

Michal lelkuje na schůdcích, plácl mouchu, byla určitě pod dlaní, ale když odtáhl ruku, moucha zmizela.

Náhle se zachytil očima neznámé dívky!
Utíká za ní, domy pádí zpět, zatočili se kolem několika rohů, dívce se pod vlasy na krku udělalo několik krátkých a roztřepaných čárek; vtom se ozvalo hlasité:

"Řekni jí to!"

Michal cukl hlavou.

"Řekni jí to!!!

Tak jí to řekni, vona to přece neví, nemůže!"

Michal se ohlédl.
Uprostřed ulice stojí opilec, ruku má předpaženou a pokrčenou, prstem pohybuje zleva doprava.

"No ty! Řekni jí to!"

Dívka otočí hlavu a zářivě se na Michala usměje.
Vtom se bleskem obrátí v opačném směru, než byla hlava, a zmizí ve dveřích domu.

"Tak jí to řekni, vona není z Prahy, vona to nemůže vědět," pokračuje opilec.

Ukázuje na rozpačitou paní, která stojí u vchodu do kostela, před zasklenou skříňkou s popsanými papíry.

"Nezlobte se, prosím vás, neznáte ulici Řásnovku?," ptá se paní rozpačitě.

"Řásnovka?," zastaví se Michal. "Paní, to musíte takhle a takhle - to přijdete na Staroměstského náměstí, pak takhle - to je Dlouhá třída, pak vlevo a na Haštalském náměstí se zeptáte."

"Ježíšmarjá, že ty jsi šel za tou ženskou, ty mě budeš nenávidět. Jdi za ní, proč za ní nejdeš?!" Opilec se drží neštěstně za hlavu.

D ů m    U   z á v o j e



Michal vejde do domu a prochází chodbou. Vlevo stojí schodiště, ale chodník pokračuje přes dvůr do uličky, po straně se ozývají zvuky hospody, žluté světlo svítí přes orosené okénko, z dálky se ozývá: Ty mě budeš nenávidět...

Tím domem prošel skoro až na Staroměstské náměstí.

Kdesi u země se ozval dětský hlásek:
"Maminko, ten pán se ztratil?"

Ú S T A V   P R O   D U Š E V N Ě   C H O R É




I.    Z i m a   t ř í k r á l o v á



Znám jedno místo, kolem dokola jsou hradby proti okolnímu světu. Po plácku kráčí vrána a boří se nohama do vrzavého sněhu. Čas od času zvedne hlavu a otočí ji. Má moudré plaché oči. Pak rozepne křídla a těžkopádně se rozbíhá, jen jen špičkami se dotýká země. Letí nad šedivým parkem a kožená křídla jí vržou při každém tempu.
Z věže kostela uprostřed parku je kruhový rozhled na celý svět. Na Říp, na Kokrháč, Žalov, Zámka, na Babu. A bylo vidět celé město Praha, fakírské lože s bodlinami věží. Teď je odděleno hradbou betonových domů - v každém okně jeden člověk, člověk jako čerstvě vyoraná slepá myška.
Já říkám tam, tam uprostřed toho místa - mezi hradbami - je střed světa, oáza ryzího života! Ústav pro duševně choré. Tam ještě žijí lidé, kteří se nestydí křičet.
A pod ústavem, v pevné skále, jsou kasemata - podzemní království.

x x x



Povím vám několik příběhů těch lidí.

Ptáte se jak je mohu znát? Já, František Beran?
Nebyl jsem tam od začátku, přišel jsem jako poslední. Ale jsem jako oni. Jako ti lidé, jejich příběhy.

D e n   p r v n í



Je tma.

Za dveřmi prosvítá tlumené světlo, někdo tam hraje mechanicky ping-pong, do toho kdosi brouká melodii v jeho taktu. Takt je někdy nepravidelný.

Z dálky houká sanitka a zvuk ping-pongu tak připomíná srdce. Míč občas upadne a nepravidelně poskakuje.

Po chvíli se zvedá kouř, zřízenci přivádějí přes společenskou místnost do dveří s nápisem "Ordinace" mladého muže v zakrvácené košili, muž klopýtá. Je to Michal, znáte ho už.
Ujímá se ho sestra v bílé uniformě. Veronika.

Je vidět společenskou místnost, kde se nadále hraje ping-pong, dva muži sedí nad šachy, jiný v tureckém sedu žongluje s basketbalovými míči, okolo se povalují do sebe obrácené postavy. Ze stěn opadává omítka.

Je vidět i vnitřek ordinace, kde Michala převlékají do ústavního, nechávají ho něco podpisovat, měří tlak, upravují mu župan na ramenou.

S v ě t   p r o r o k a



Vstává mladý muž s brýlemi, jmenuje se Pavel. I toho znáte.

Pomalu ustává tlumený zpěv, ping-pong.

Pavel se nadechuje, sundává brýle a začíná. Hovoří zprvu způsobem odborného projevu, řeč posléze získává na důrazu:

"Pohled české psychiatrie dnešní doby je velice omezený a podřízený materiálnímu světu. V budoucnu se situace zlepší, protože dojde k všestrannému náboženskému probuzení. Víra je to, co nám schází!

Dle mého lze rozdělit pacienty v psychiatrických léčebnách takto: na zdravé a na nemocné.
Ti nemocní se pak dělí na lidi, co trpí za své hříchy, na ty, co trpí na hříchy svých předků, a na lidi, posedlé démony.

Ti zdraví, to jsou lidé, kteří mají natolik osobitý vnitřní svět, že si s tím současná psychiatrie neví rady a řadí to do nemoci. Takový je třeba Petr Rohan, pohanský ctitel bohyně Zory, jistý František Beran nebo já.

Svět proroka!

Lidi, kteří trpí za hříchy svých předků a ničím se neprovinili, by měli být odděleni od skutečných hříšníků. Hříšníci vyzařují ze sebe negativní fluidum, které napadá čisté a nevinné lidi.

Kdo může takto roztřídit psychiatrické pacienty?

Člověk, který sám prošel hříchem a dosáhl čistoty. To je třeba můj případ. Čistí lidé to nerozpoznají.

Dále je třeba obnovit čarodějnické procesy. Vrchním inkvizitorem bude po událostech 26. ledna 1987 Josef Slabihoudek!
26. ledna také bude zjevení Panny Marie lurdské: Janské Lázně, Bardejov..."

Zřízenec odvádí Pavla na ambulanci. Pavel se nebrání. Dostává injekci.

K o m u n i t a



Ve společenské místnosti ustává ruch. Všichni sedí ve vyrovnaném kruhu či spíše půlkruhu. Za okny leží sníh. Venku zřejmě svítí sluníčko.

Kolem dokola jsou silné zdi, mříže v oknech. V rohu stojí bronzová busta Klementa Gottwalda. Zády je opřena o oprýskanou omítku.

V čele sedí lékař. Vyčkává, až se společnost zklidní. Vypadá jako ze škatulky. Ještě chvíli váhá.

Nakonec vykoukne z nažehleného pláště a pevným hlasem začne:

"Vítám vás na dnešní ranní komunitě. Doufám, že jste se dobře vyspali a cítíte se zas o něco lépe, než včera. Nejprve provozní záležitosti - vrchní sestro, máte něco?"
Sestra zavrtí hlavou: "Ne, nic mimořádného. Jen znovu žádám, abyste nezanechávali nepořádek v kuřárně a na pánském WC. Bylo to tam dnes jako po karnevalu. Tady není Rio!"

P r a n o s t i k y



Doktor pokračuje: "...Veroniko, našla jste na tento týden nějakou pěknou pranostiku?"
Veronika drží v ruce papírek: "Vlastně jsme vynechali celý leden, byla jsem na zkouškách v Brně.
Takže se ještě vrátíme k 6. lednu:

Třpytí-li se hvězdy tu noc před Třemi králi, rodí se hojně bílí beránci."

Půvabně pohodí vlasy a poposedne. Je kočka.
"A opravdu. Zažila jsem báječnou noc a jitro. Byli jsme v Brně na přehradě, zem byla holá, ale z oblohy jakoby sněžily hvězdy. K ránu jsme šli bruslit a led byl tak průzračný, jako bychom byli provazochodci nad alpským údolím." Pohlédne na oprýskanou zeď a postavy pod ní.
"Ach... promiňte," zarazí se.

"Po takzvané zimě tříkrálové nastala zima fabiánská a na neděli jsme měli také pěknou pranostiku:
Jasný den na Vincentýna, dá hojnost dobrého vína... Hm, promiňte...," dodá.

"A na zítřek mám napsané dvě:

Medvěd na svatého Pavla obrácení, obrací se na druhý bok.

A: Pakli mlha zem přikryje, mor všemu tvoru zvěstuje." Uznale pokývne hlavou.

Doktor zatřese rameny: "Brr..."

Veronika dodá: "Dnes bychom spíše řekli: každému tvoru, že... Každému tvorovi."

"Ale s těmi beránky to bylo pěkné," pochválí ještě doktor Veroniku.

Vrátí se očima zpátky do sálu:
"A nyní prosím jednotlivé pacienty, aby nám řekli, jak se dnes cítí, jestli mají nějaké problémy, žádosti a podobně.

Prosím slečnu Martinu!"

Martina je mladá dívka s pihami na nose: "Vyspala jsem se celkem dobře. No pořád se nemohu se sebou srovnat, je mi ze sebe na blití."
Doktor pokyne hlavou: "Ano, já vás velmi dobře chápu, ale život jde dál. Promluvíme si o tom během dne...

Pane Slabihoudku...!"

Převozník, protřelý človíček s lehce pohaslýma očima, sedí v tureckém sedu. Ztěžka se nadzvedne:
"Zase jsem celou noc nespal, protože mně bylo špatně po těch nových prášcích, mám dřevěný jazyk a táhne mi to oči nahoru. A nemohu se soustředit, při mé profesi potřebuji naprostou koncentraci. Když beru ty léky, tak mé umění vůbec nefunguje. Starý Charous je na odpis."

Doktor: "Dobře, během dopoledne si promluvíme...
Apropos, Charousi, vlastně pane Slabihoudku, právě kvůli těm svým eskamotérským trikům tady jste; kvůli tomu, že vám někdy přerostou přes hlavu, berete ty léky. Naposledy vám říkám, abyste toho na oddělení nechal, nebo vás dám zpátky na třináctku. Zneužíváte tím ostatní pacienty, a my pak máme co dělat, abychom je dali zase dohromady.
Ostatně stále ještě není jasné, jestli patříte do léčebny nebo do kriminálu."

Doktor pokračuje: "Paní profesorko... řeknete nám dnes něco?..."

Profesorka se jakoby snaží promluvit, ale nakonec dál strnule sedí.
"Nevadí, stále jste ještě indisponovaná...

Pan Jiří..."

Jiří: "Bolí mě tady - žaludek, píchá mě u srdce, vůbec nespím, při usínání jsem viděl takové plameny, hrozně pálily, ještě teď to cítím, potom..."
Doktor: "Dobře, dobře, tu zprávu pro vojáky napíšu nejpozději do konce týdne.

Pane Melichare?"

Silně obézní muž má přehrnutu obrovskou teplákovou bundu přes hlavu. Sedí v bílém koženkovém ušáku, laloky těla se mu přelévají přes okraje madel. Ztěžka povstane, ohromné tělo však nadále zůstává sedět přilepeno upoceným zadkem v těsném křesle. Kostra uvnitř raději opět usedá.
Melichar zachmuřeně zavrtí hlavou a vzhlédne:

"Už jste něco zjistil?"
Doktor se podiví: "Co myslíte?"
Melichar: "No jestli někde dělají to mrazení."
Doktor: "Už jsem vám říkal, že se to řadu let nedělá. A Americe mají zmraženy desítky lidí v boxech a nevědí co s nimi. Kromě toho je to strašně drahé."
Melichar je neodbytný: "A nedalo by se to udělat nějakými léky? Aby se člověk probudil třeba za sto let?
Doktor odvětí netrpělivě: "To by bylo ještě dražší, ten člověk by musel být sto let na jednotce intenzivní péče. Radši to pusťte z hlavy, pane Melichare..."

Pan Pavel..."

Pavel sklopí rukou brýle: "Já žádné problémy nemám."

Doktorovi to nedá:
"Pavle, a kdy jste říkal, že bude ten zázrak, kdy se zjeví panna Marie?"

"26. ledna 1987. Ve čtvrtek bude zjevení. Janské Lázně, Bardejov."

Doktor praví váhavě: "Dobře. O propustce se domluvím až v pátek s rodiči, ano?"

Pavel pokývne. "Led by se prolomil," dodá ještě.
"Jaký led?"
"Led pod beránky. Stádo by spadlo!"

"Hm... možná...

Pan Jan... (Jan zavrtí hlavou) - nic nemá, pan Karel ... také ne, ostatní - také ne...

A nyní přivítáme nového pacienta pana Michala. Ráno jej přivezli z intenzivky. Pane Michale, vítám vás v naší komunitě. Mohl byste nám o sobě něco málo říci?"

Michal: "Udělal jsem to... no bylo toho hodně. Taky kvůli holce. Vlastně holkám. Trochu... Ale nechtěl bych o tom mluvit...
Jo, a jsem student."
Doktor: "Dobře."

Michale, v naší komunitě je zvykem, že příchod nového pacienta oslavíme nějakou písní. Dnes máte štěstí, protože tu máme zpěvačku, téměř profesionální. Vlastně ... dvě zpěvačky, promiňte paní profesorko.
Martino, mohla byste začít tu vaši píseň, ostatní se přidají."

Martina zpívá školáckým hlasem jakousi píseň. Zdá se, že ji nikdo neposlouchá. Sezení končí.

V ý s l e c h



"Michale. Michale!"

Proti Michalovi sedí doktor v bílém plášti. Je pozdní dopoledne.

Doktor: "Michale, proberte se!"
Michal k němu nepřítomně otáčí hlavu.

Doktor: "Ptal jsem se, jak se to vlastně stalo. Co tomu předcházelo, jaký jste měl důvod. Jak jste se cítil."
Michal: "No, mně se do toho moc nechce...
Prostě... tu jednu jsem měl rád. Strašně jsem ji miloval. Strašně. Možná myslíte, že to přeháním, ale ... pořád jsem na ni myslel, ve dne v noci, při učení, při zkouškách, pořád. Nemohl jsem se na nic soustředit. Pořád jsem s ní v duchu mluvil, nadával jsem jí, vysvětloval. Byla to choroba. Obsese!
No a tu druhou, tu černou, tu jsem taky miloval... Stejně. Strašně. Ale to nebyla obsese."

Doktor si ujasňuje: "Takže napřed tu první a pak tu druhou?"
Michal: "Ne, najednou, obě jsem je miloval. Na tu jednu jsem myslel, s tou druhou jsem zase pořád byl. S tou černou."
Doktor: "Tak s tou jste tedy chodil, ano? "
Michal: "No já jsem chodil s oběma, ale spal jsem s tou druhou. Pořád."
Doktor: "A s tou první?"
Michal: "No s tou jsem nespal. Skoro. Protože tu jsem hlavně miloval, ono to nešlo, chápejte. Až moc jsem ji miloval. Bílou paní..."

Doktor: "A vy tedy máte pocity viny, tedy jako výčitky svědomí, že jste chodil s oběma najednou?"
Michal: "Ne, nemám pocity viny. To oni."
Doktor: "Kdo oni?"
Michal: "No oni, vlastně ony, ty holky. Žárlily na sebe."

Doktor rezignovaně povzdechne: "No dobře, a jak to bylo dál?"
Michal: "No já jsem se s nima rozešel."
Doktor: "S oběmi?"
Michal: "No s oběma... s oběmi. S oběma."
Doktor: "Takže to tím skončilo, ano?"
Michal: "Neskončilo, vlastně s nimi chodím dál, ale spíš v duchu."
Doktor: "Aha. Takže jste zůstal teď sám a z toho jste smutný?
Michal: "No, nezůstal jsem sám, já mám přece manželku."
Doktor poposedne: "Manželku? Aha, to jste vlastně říkal. A tu tedy nemilujete?"
Michal: "Ale jo, miluju, no spíš ji mám rád, ona je fajn."
Doktor: "Takže jste vlastně měl tři ženy najednou, považoval jste to za normální, ale pořád nechápu... A jiné holky jste v té době neměl?"
Michal: "No, měl."
Doktor: "Kolik?"
Michal: "No já nevím, deset, patnáct."
Doktor ironicky: "A ty jste ovšem taky miloval..."
Michal: "Ne, ty jsem měl jen rád. No, tu chvilku jsem je také miloval, jinak bych přeci nemohl..."
Doktor: "No dobře, vy jste docela pěkný sukničkář, co..."
Michal: "No, to spíš oni."
Doktor: "Kdo oni?"
Michal: "No ony, ty holky. Ony si vždycky začaly..."

Doktor: "Hm, no dobře, ale řekněte mi, jak se to vlastně stalo, ten pokus..."
Michal: "No, to bylo s tou dlažbou..."
Doktor: "S jakou dlažbou?"
Michal: "No, já šel po Staroměstském náměstí a najednou jsem se začal bořit do dlažby, po kolena, po pás. Rozedřel jsem si boty, kolena, kotníky. A pršela na mě taková šedá plastelína z nebe. A ostatní si kráčeli po povrchu, jakoby nic..."

Doktor zbystří pozornost: "Aha, aha! Hm... ukažte mi ty kolena!"
Michal udiveně: "Děláte si ze mne blázny?"
Doktor: "Proč blázny?"
Michal: "Já to samosebou myslím obrazně."

Doktor se zvedá:
"Ach tak... No Michale, pro dnešek by to bylo všechno, budete zařazen do skupinové psychoterapie, na pracovní terapii, zítra si znovu promluvíme."

Michal: "Pane doktore, já jsem se vás nechtěl dotknout..."
Doktor se zazubí: "Ale, s tím si nelamte hlavu, já jsem zvyklý. Kdybych si měl všechno brát..."

P r o f e s o r k a



Ve společenské místnosti je klid. Pavel sedí na svém místě, zahleděný do sebe. V rohu místnosti pospává tlustý Melichar. Turek objímá tmavý míč s kruhy, dvě dívky v teplácích sedí s opřenými hlavami proti sobě a cosi probírají.

Dva výrostci přicházejí ke staré dámě. Ta je v nepříjemné vypjaté pozici, která oba dráždí. Je to její obvyklá pozice.

Jiří se nakloní: "Paní profesorko, zazpívejte nám něco, byla jste prý taková hvězda. My jsme taky od fochu...," bubnuje pomyslnými paličkami.
Profesorka zavrtí hlavou a schoulí se.

Jan pokračuje: "Paní profesorko, nějakou malou árii. Ratata bum."
Profesorka jakoby cosi šeptala.
Jan se obrátí na Jiřího: "Co říká?"
"Že má nemocné hlasivky."
Jan: "A co ještě?"

Profesorka opět strnule sedí a mlčí, chlapci na ni dorážejí, šaškují.

Jiří: "Že jí ležel u nohou celý svět."
Jan: "A co dál?"
Jiří: "Že byla žačkou Pucciniho."
Jan: "A co ještě?"
Jiří: "Že máš krásný hluboký hlas. Jako Šaljapin."
Jan: "Kdo to je Šaljapin?"
Jiří: "Ty vole, její milenec přece. Zpívala v La Scale, v Metropolitní i v Bolšom těatre v Moskvě. Všichni chlapi z ní byli pif paf. A prej máš taky šanci, ale napřed musíš přinýst pugét orchidejí."
Jan: "Tak paní profesorko, nějakou tu árii."

Jiří začíná zpívat basem "Proč bychom se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá," křepčí kolem profesorky, postupně přidává na rytmu a začíná rockový koncert. Přidává se k němu druhý rocker a vtáhnou do trojice nesouhlasně se tvářící Martinu, která sledovala z povzdálí rozhovor, ta se nakonec také přidá.
Profesorka strnule sedí, v druhé polovině písně se začne mimoděk pohybovat do rytmu, spíš však jde jen o stařecký třes, pak se přistihne a opět přejde do své strnulé pozice. Chlapci vypadají, jakoby se trochu styděli. Snad příště!

Postavy v koutech místností se nepohnuly. Jen co hodinu se převalí z boku na bok. Svačina, večeře, léky.

Čas dospěl k noční hodině.

M u ž   z   h o r y



Stmívá se jako před bouřkou, Pavlova družina v bílých županech pochoduje po podlaze noční místnosti a roztahuje velké prostěradlo, drží je za okraje.
S trhnutím prostěradlo napínají, vynášejí na schodiště a spustí dolů.
Pavel je diriguje, chvílemi něco smlouvá s převozníkem.

Jeden z družiny začíná zpívat píseň:

"Znám já v horách, znám já v horách strom zelený, pod stromem bílé kameny."

Náhle je na plátně vidět motiv hor - na louce pojíždí mládenec na koni, děvečka nosí snopy. Je to jako v kině. Stěny ústavu nepropustí jediný z tónů a vrací je ve starobylých souzvucích zpět do sálu.

Mládenec: "Běž milá stlát bílé lože!
Už to jináč být nemůže!"

Děvečka: "Ach můj milý, nesmím jíti, mám se Bohu zasvětiti."

Mládenec opakuje: "Běž milá stlát bílé lože! Už to jináč být nemůže!"

Děvečka: "Ach můj milý, nesmím jíti, mám se Bohu zasvětiti."

V horách se setmí, projede blesk, dopadají první kapky. Bílé plátno vlhne. Z hory se vynořují černé postavy na koních se zbraněmi v rukách, tryskem sbíhají jako stíny mraků na obloze, obkrouží ostrůvek stromů na louce a náhle stanou.

Mládenec vytrhl z hory bílý kámen!

Členové Pavlovy družiny nadále zpívají jednotvárnou melodii původní písně; náhle spustí chór přijedších mládenců, mají na hlavách číra, kožené rukavice, kabátce se cvoky a jebají svými zbraněmi do vzduchu; zpěv Pavlovy družiny se proplétá s jejich rytmem.

Mládenec: "Běž milá stlát bílé lože! Už to jináč být nemůže!"
Děvečka: "Ach můj milý, nesmím jíti, mám se Bohu zasvětiti."

Mládenci řvou, buší do stromů. V černém se proplétají mezi kmeny bříz.

Z vřavy vyšel mládenec.
Pustil kámen.

"Z hory voda vytekla ven!"

Dunění ponenáhlu utichá, jsou slyšet ještě občasné basy, nepřerušená původní píseň pokračuje slokou:

"Znám já v horách březinečku, v té březince studánečku.
Pod studánkou kříž kamenný, šibenička za horami."

Setmělo se. Nastoupila noc.

Z a t m ě n í



Náhle opět - pod obrysem lesa vystřelí sluneční čára a dopadne. Tancuje po proužku trávy a rozžhaví jej. Po ní dopadá druhá, třetí, dvacátá.
Jsou vidět spletené stromy aleje, jeden strom nemá listí a ostatní jsou černé. Vzhled krajiny se v ranním světle změnil.
Větvemi probíhají sluneční štráfy a bombardují kmeny bříz.

Nastává jitro.

Pavel se probudil. Je den. Trávu roztavily milióny paprsků. Chodidla na holé zemi pálí jak v ohni.

Na zlomeném pahýlu bílého stromu se cosi houpá. Pavel postoupí blíže. Zřejmě jen cár sítě. Ne, kus látky. Asi starý plášť. Strašák na plašení ptactva!
Odhrne jej.

Koukne dolů do krajiny. Pod ním je široké údolí. Mraky se sunou dolů po stráni. Do pastvin vystupuje stádo. Je obrovské. Ovce. Blíží se k Pavlovi. Kolem pobíhá pes, po straně kráčí pasák s holí.

Stádo se přiblížilo a obklopuje Pavla. Opodál jsou žlaby s vodou. Studánka, kterou večer objevil. Zachránila ho. Studánky jsou jeho vášeň!

Stádo se řada po řadě napájí. Ovce jsou ještě hranaté, jak vyšly z chléva.

Pavel si znovu sedne. Je téměř u konce cesty. Krev na bosých chodidlech sotva zaschla.
Pohlédne znovu do údolí. Na pahorku v popředí jsou zbytky jakéhosi hrádku.
Ovce postávají kolem, občas utrhnou trs trávy. Nebe je veliké. Mraky pryč. Nahatá modrá kůže zakryla vnitřnosti vesmíru. Pavel rozpřáhne ruce, položí je vedle sebe.

Starý muž s holí dohlíží na ovce u žlabů. Poslouchají ho. Pomalu žvýká jakési tuhé sousto.

Z dřevěné chaloupky vychází dívka - ne, mladá žena - s novorozeným dítětem v náručí. Pokládá je do trávy. Usadí se k němu, sukně se jí při tom nadnese a rozloží do kruhu. Hlavou odhodí vlasy z prsou, chystá se kojit. Pavel taktně odvrací oči. Dívce jako by to bylo líto. Pohlédne na Pavla.

Náhle slunce zmizelo uprostřed nebe! Pes se naježil a štěkl.

Stádo na povel vystřelí z kopce dolů - všechny ovce naráz, jako když spadne strop.
Přelétlo přímo přes Pavla, dívku a kojence!

Ve vteřině je zase ticho. Tma. Ovce se shlukly dole v kotlině.

L u r d y



Pavel otevřel oči. Vedle něj sedí v trávě dívka. Sklání se nad dečkou s dítětem. Dítě spí, rachot je neprobudil.

Je ticho. Ovce se pasou dole v úžlabině.

Pavlovi se konečně podařilo nadechnout. Ani se v té chvíli nehnul, aby ochránil kojence. Přitom byl na dosah ruky. Je mu z toho nanic.
Ani dítěti, ani mladé ženě se nic nestalo! Pavlovi také ne. Ovce se jim v bezhlavém trysku vyhnuly. Zázrak!

Dívá se dolů. Ovčák křičí na psa, ten nechce přiběhnout. Nakonec se připlazí. Ovčák ho tluče holí. Pes se obrací břichem vzhůru. Ještě jedna dvě rány. Pak pes odtáhne. Plíží se se staženým ohonem kolem ovcí. Pasák káže stádo znovu pohnout k napajedlu. Práce na dvě hodiny!

Pavel sbíhá dolů po trávě kolem stáda, chodidla pálí. Minul hrádek, je to asi jen kus skály, proplétá se mezi bodláky, tráva je však nyní vlhčí. Cesta dolů nechce končit.
Prodere se vrstvou mraků.
Konečně!

Proběhl ještě lesem a vchází mezi první budovy městečka. Zvonění v uších nepřestává. Běží ulicemi, dál, do centra.

Vystupuje na kamenný stupeň. Chrlí ze sebe vše, co má v hlavě. Scházejí se zvědavci. Srocení davu. Po chvíli někteří zas rozpačitě odcházejí. Nerozumí ani slovo.
Přicházejí další, Pavel hledí na jejich rozevřené oči. Lidé vidí zřetelně jeho červený mozek, který hoří a černá.

Nadchází poledne. Porcelánové slunce se prodralo na povrch nebe. Pavel káže z posledních sil. Oteklé nohy jsou jako sloupy Eifelovky. Nedostatek bílkovin!
Poslouchá už jen pár čumilů. Ale přicházejí další. Decentní strážníci se již začínají dívat podezíravě. K večeru jej odvádějí na stanici.
Na místě zůstala jen hromada rozdrceného porcelánového štěrku. Krvavé stopy.

Pavel stojí v tmavé místnosti s rukama spojenýma na břiše.

"Le nom?," vzhlédne muž v uniformě.
"Pavel."
"Pavel?"
Pavel kývne.
"D’oů?"
"Jdu z Medžugorje."
Muž mu pohlédne na nohy.
"A pied?"
"Pěšky," kývne. "A lodí. Par bateau. Syrakusy, Fatima. Nejdřív Medžugorje."
"D’oů? Sicillia?, Portugal? Yougoslavie?"
"Non, Prague, Bohęme."

Chovají se slušně. Pokyvují hlavami. O čemsi se mezi sebou radí. Pořád jakoby se ptali. Nic nechápou. Nebo je to jen ten zpropadený francouzský přízvuk?
Pavel nerozumí. Zaslechne jen: "Hôspital?, deportation?"

"Kde jsem?"
"Lourdes, France?"
Pavel spokojeně pokývne. "Můžu už jít?," zeptá se. "Cathédrale?"
"Non?," zavrtí hlavou strážmistr.

Pavel sklopil hlavu. Posadí se na lavici. Deportace! Hospital.

V e r o n i k a



Je další ráno. Nový den.
V koutě ložnice doráží jeden z mladíků, Jan, na sestru Veroniku. Veronika stele lůžka. Vedle v ordinaci doktor dopisuje chorobopis.

Jan začíná: "Vy máte v prsou žár, chudinko. Já to poznám. Nemohl bych vám změřit teplotu? A tlak? A poslechnout úder srdečního hrotu?"
Veronika se zahihňá: "Pane Jane, zastrčte ten teploměr, nebo dostanete žihadýlko. Tady jste v nemocnici. Tady měřím teplotu já." Předkloní se zpátky nad lůžko.
Jan: "Ó, včeličko má, dejte mi medu ze svého sosáčku. Hm a jaký krásný pruhovaný zadeček máte... Kdepak je to žihadýlko, včeličko?"

Přibíhá Petr Rohan: "Ruce pryč, ničemo, nebo ti ty pracky urazím. Na takové poupátko sahat nebudeš!."
Veronika: "Ano, pozor pozor, Honzíku, poupátka píchají! Ať nepřijdete k úrazu."
Jan: "Tak poupátka také píchají. Já myslel, že jenom růžičky. Hleďme, hleďme."
Oždibuje Veronice uniformu. Petr ho chytá za rameno. Ruka mu však sklouzává z uzlovitého svalu. Jan se výhružně napřímí.

Odvedle se ozve rachot odstrčené židle. Doktor přichází z ordinace a cedí skrze zuby: "Pánové, neobtěžujte, račte si jít na pracovní terapii."

Jan se smíchem odchází, Petr jde za ním.
Doktor sune Veroniku do ordinace.

"Apropos, pane Jiří, " ohlédne se ještě, "právě jdu psát tu zprávu pro vojenskou komisi."

Obrátí se k sestřičce.
"Veroniko, nedovolovali si k vám ti kluci? Držte si je radši od těla. Ti jsou zdravější, než já, simulanti. A všeho schopní." Odmlčí se. Jakoby nevěděl, jak dál.

Veronika: "Ano pane doktore?"
Doktor rozechvěle: "Veroniko, vy jste opravdu šikovná sestra, jiná, než ty ostatní. Já se o vás trošku bojím, jste taková nevinná. Bezelstná. Já mám takovou myšlenku... "
"Ano?"
"Chtěl bych se s vámi milovat...
Počkejte přece..."

Veronika jde ke zvonícímu telefonu, předává sluchátko doktorovi a odbíhá.

x x x


"Prosím?," houkne doktor netrpělivě do sluchátka. "Já ještě nevím, jestli Pavla pustím na propustku. Primářka tu není. Zatím pořád blouzní, ale máme velkou šanci - za týden má nastat ten den, na který pět let čeká - zjevení Panny Marie, generální stávka, království boží na Zemi atakdále, vypočítal to podle nějakého strašně složitého astrologického vzorce, ukazoval mi to, ostatně tam má formální chyby, počítal jsem to, správně by to vycházelo až za pár let, ale to není podstatné.
Podstatné je, jak se zachová, když se jeho proroctví nesplní - samosebou, že se nesplní. Víte, chtít spojit komunismus a křesťanství - to jsme tady ještě neměli...
Zjistí, že není ani prorok, ani král a snad se konečně uklidní.

Založit vlastní náboženství! Začátek nového letopočtu!" Doktor vrtí hlavou.

"Nebo... Hm... Prosím?" Doktor se ošívá. Vyhlíží ze deveří, kudy odešla Veronika.

"Hlavně se bojím, aby neopakoval zase nějaký nesmysl, jako když zapálil ten stoh. Nebo, co se stalo tenkrát v Lurdách. Jinak ho odtud soud nikdy nepustí.
Prosím?" Telefon asi zlobí.

"Takže tento týden ne a o další propustce se rozhodne až po šestadvacátém," křičí doktor.
"A teď mě prosím omluvte, máme hodinu relaxace."

H o d i n a   r e l a x a c e



Pacienti fasují v ordinaci zašlé deky, rozkládají je v denní místnosti a uléhají. Převozník tam právě stojí na hlavě v jogínské pozici.
Na zem si lehá i doktor. Veronika obtížně přiměje ke spolupráci Melichara a profesorku - ta sice popojde ke středu místnosti, ale sedne si tam na židli s madly pro ruce.
Pak se Veronika snaží přimět i převozníka, ale bojí se, že jej zvrhne. Nakonec jej nechá stát na hlavě.
Zní relaxační hudba, doktor dává hlubokým, vtíravým hlasem pokyny ve velmi pomalém rytmu:

"Ulehněte na matrace, naprosto se uvolněte. Kdo sedí na židli nebo v křesle," pohlédne na profesorku, "zaujme pozici opilého vozky" (doktor se posadí na židli, svěsí hlavu, tělo, ruce mezi kolena) "nebo mexického povaleče" - rozvalí se, natáhne nohy, položí ruce na pomyslná madla, sklopí hlavu a jakoby si narazí do čela širák; profesorka ovšem nereaguje.

Doktor pokračuje basem v půlminutových intervalech:

"Kliiid...

Představte si louku, u lesa...

Pravá ruka je těžká ...

Obě ruce jsou těžké...

Obě nohy jsou těžké...

Celé tělo je těžké...

Pravá ruka je teplá...

Obě ruce jsou teplé...

Do břicha mi proudí teplo..."

Nenápadně přichází k Melicharovi, který má všechny končetiny poněkud nadzvedlé a napjaté.

"Znovu: tíha... tíha... " - jemně mu pokládá objemné končetiny, on se skutečně nechá.

"Do břicha mi proudí teplo..."

Veronika se slastně protahuje, pak krčí nohy, sukně jí sklouzává dolů.

"Srdce mi mocně bije..." Doktor na sucho polkne, zajíkne se.

Podrážděně pokukuje po převozníkovi, který stále stojí na hlavě a zdá se, že se dívá Veronice pod sukni, neboť je poblíž.

Doktor má nutkání jí sukni na nohy opět natáhnout, ale neodváží se.

"Kliiid..., kliiid..."

Energicky celou akci ukončuje:

"Zhluboka se nadechnout a otevřít oči."

Postavy se protahují, zvedají se a zaujímají původní pozice.

Personál odchází za dalšími povinostmi. Hodina relaxace skončila.

Převozník dál stojí na hlavě a je pohroužen do vlastního rozjímání, profesorka sedí ve své nepřístupné póze, Melichar má bundu přes hlavu.
Pavel, Petr, Michal.

Světy těch lidí jsou opět samy pro sebe, jako koule v opuštěném kulečníku. Den se opět sune k večeru.

G o t t w a l d



Z parlamentu se vrátila primářka. Vrchní sestra je nervózní, prohlíží pavilón a kontroluje pořádek.
Právě prochází společenskou místností na sesternu. V místnosti je jen Jan s Jiřím.
"Proboha, co se to stalo? Co se to děje?," zhrozila se sestra náhle.

Bronzová busta Klementa Gottwalda je zachumlána do prostěradla, na hlavě má lékařskou čepičku a má uražený nos. Je ze sádry. Sestra zbledla. Váhá. Překotně se rozhoduje:
"Roztlučte ji ve sklepě a odneste do kontejneru. Potichu! Ať vás nikdo nevidí. Ať není poznat, kdo to je!
Jiří s Janem nesou obřadně sochu do sklepa, sestra jim odemyká dveře.

Rozepínají soše kabátek, rozvazují tkanici na bílé čepičce, snímají ji ze šešule. Prostěradlo, na kterém socha stojí, jí zezadu a zepředu přehazují přes hlavu. Sochu otáčejí čelem dozadu a zasazují první ránu železným hákem. Rozmělňují sádrového státníka na kousíčky.

"Proboha, co jste to udělali?" Přivalil se Melichar.
"Co to děláte?," řve. "Chuligáni!" Sklání se k bílému štěrku a zvedá neporušené ucho.

Nakonec ucho vloží zpět na hromádku, zvedá rukama cípy látky vzhůru. Jan mu pomáhá z druhé strany, drží spolu všechny čtyři cípy a spojují je v jeden velký cop. Na copu dělá Melichar obrovský uzel, bere hadrového panáka za hlavu a vynáší ho zpět do místnosti.

P ř e v o z n í k



Nadešla noc.

Jiří se lísá k převozníkovi: "Charousi, už dlouho nebyl žádný mejdan. Což takhle přičarovat ... no řekněme rytířský sál na hradě, pár selátek, husiček, káčátek a kuřátek. A soudek vína, bečku rumu. A demižón ohnivé vody. A nějaké pěkné buchtičky k tomu, tady Martina by všechno nezvládla. Jedna by mohla vypadat třeba jako sestřička Veronika."

Převozník se brání: "Nejde to, slyšeli jste sami. Na oddělení už ani ň! Kvůli vašemu chlastání si nebudu dělat další potíže. Kromě toho jsou takové hlouposti pod moji úroveň. A nemám suroviny."

Jan se přidává: "Převozníku, nebuďte skrblík. Já vám taky nic neodmítnu. Zazpívám, zatančím... Přece je předvečer velkého dne. Armagedon! Zítra bude korunovace českého krále a zjevení panenky Marie, Karlovy Vary, Piešťany," napodobuje Pavla.

Převozník odmítavě a znechuceně vrtí hlavou.
"Ani ň."

Jan a Jiří jdou k Martině, cosi jí našeptávají, ona se nejdřív tváří neúčastně, ale jako obvykle se nechá okamžitě nahecovat, přichází ke převozníkovi, bere ho pod paží, odvádí kamsi do rohu.

"Převozníčku..."

Převozník zatvrzele vrtí hlavou, Martina to nakonec vzdá, po chvíli si to však převozník rozmyslí.
"No dobře, ale jenom lehké drinky pro dámy, maso bez kostí, nádobí na jedno použití."

Martina jej bere kolem ramen: "Převozníčku, kouzelníčku..." (něco mu pošeptá).

Převozník uchopí skleněný nemocniční bažant, který je vyplněný látkami - svrchní vrstva má barevné magické motivy; iluzionistickým hmatem vytáhne několik barevných šátků a pak souká ven obrovské hedvábné plátno, které jeho pomocníci přidrží na zábradlí.
Převozník zapálí bengálský oheň, vztáhne ruce, zhasne světlo, bengálku vloží do bažanta. V okamžiku, když bengálka dohoří, objeví se na plátně bílý bod, který roste a celé plátno je jedna středověká bujará hostina. Nedočkavci se na ně vrhají, strhávají je a cpou se, až mají mastné huby.
Utírají si je do zbytků plátna a najedeni k prasknutí uléhají do kout královského pavilónu.

x x x


"Pavle," ptá se Martina, "co je vlastně zač ten převozník?"
"Starý Charous?, to je taková historie...
Převážel lidi přívozem z Trojského ostrova k Černohousce, jak říkal - to je ten vrch se zoologickou zahradou. A na jaře, když byly velké vody, otevřel si vždycky stánek v Dejvicích na Matějské, žongloval tam a předváděl snad i nějaká kouzla. Levitaci a tak. Jmenuje se Slabihoudek, ale všichni mu říkají Charous. Prý to měl na firmě.
Když postavili k Černohousce betonovou lávku, našli převozníka poloutopeného a tak se dostal do blázince. Pak ho odtud odvezla policie a byl půl roku ve vazbě. Přišili mu nějaké podvody či co, ale nakonec ho přivezli zpátky.
Je tu už dva roky, nevědí si s ním rady. Zblbnul všechny pacienty, doktoři říkají, že je vždycky buď rozjede nebo přivede do letargie. Když se někdo v noci probudí a nemůže spát - tak mu pomůže, říká, že ho jde vydrbat do řeky Léthé..., on to trošku zlehčuje, ale ... - no každý to musí zažít sám, však uvidíš. Taky špatně spíš?

Jiní zas tvrdí, že žádným převozníkem nebyl, že se ten pravý utopil doopravdy a že jsou v tom nějaké divné čachry. A snad ani nepřevážel do Tróje, ale kus níž, jak je Katovna. Nevím.
Ve starém Ovenci, v hospodě Na slamníku, se prý kdysi vyprávělo o podivné postavě muže, který sjížděl na gondole peřeje u Černohousky, ve stoji na hlavě. Myslím, že to byl Charousův děd nebo praděd.
Je to divný chlap, starý Charous, spoustě lidí pomohl, řeknou mu, co by doktorům nikdy neřekli. A dovede neuvěřitelné věci, dlouho jsem si myslel, že jsou to jen triky."
Martina na něj hledí s otevřenýma očima.

"Třeba to promítání, viděla jsi přece," pokračuje Pavel. "Znáš Dumase, ne?
Jeho knihy přečetly milióny lidí a každý z nich měl pocit, jako by sám jezdil s mušketýry po francouzském venkově nebo kolem Bastily. Taková Bastila měla milióny podob. Pak přišli primitivové s kamerami, filmaři, a udělali z těch miliónů krajin jednu jedinou, standardizovanou. Napřed černobílou, to ještě šlo. Pak vnucovali i barvy!
Lidé ztratili představivost. A těch pár, kterým zbyla, ti jsou buď na Barrandově nebo v Bohnicích.
Ale Charous, Charous dovede vracet lidem představy! Degenerovaným, tupým lidem, slepým myškám. Bez knih, bez papíru, bez řečí. On je taková telepatická ústředna. Živočišná kamera, napojí se rovnou na mozky těch ubohých lidí a oživí je. Žádný chladný stroj, neosobní computer, Bergmann nebo Fellini.
Nakonec skončil v ústavu. Rozvracel standardizované myšlení socialistického člověka.

Jenže tady v blázinci to má ještě těžší. Tady kdo má představy, dostane injekce, neuroleptika!

A tak Charous předstírá triky, pouťové kejkle, aby si lidé nemysleli, že mají halucinace a nepřiznali se doktorům. Dostali by plegomazin.
Promítá jakoby na plátno, má takovou směšnou kameru a tak dále, vždyť jsi to viděla. A lidi myslí, že je to kino. Není to, co bývalo, ale pořád lepší, než nějaký Bergmann, ne?"

Martina nejistě pokývne. Už moc nevnímá. Chce se jí spát.
"Já ale nevím, jestli jsem něco viděla," špitne. "Všichni se rochnili v tom plátně, bylo to jak nějaké moderní divadlo, mlaskali, ale než jsem si stačila to sousto prohlédnout, měli je v sobě. Já jsem nenašla na plátně nic!"
"Musíš být vnímavější, uvolnit se. Zapomenout na televizi. Pak možná také uvidíš. Anebo si na ni vzpomenout. Dobrou noc."

Martina kývne a jde do postele.

S l u ž b a



"Dáte si víno?" Doktor sedí s Veronikou v komůrce za sesternou. Jsou tam křesla, stolek. Noční služba.
Veronika nejistě přikývne. Ve službě? Doktor nalévá do hrníčků. Přiťuknou si. Doktor si narovná brýle a pohlédne ni.
"Chtěl jsem vás o něco poprosit..."
"Hmmm?" Veronika drží v ruce hrníček. Ještě se nenapila.
"Víte, já píšu o ústavu, takovou, no ... novelu, no spíš článek do novin, ještě nevím. A potřebuju k tomu ilustrace. Fotografie. Já taky fotografuju, víte. A vy byste se hodila. Všiml jsem si, že máte pěkná záda. A... hm ... zadeček taky. Potřeboval bych vás jako model, víte?"
Veronika kývne. "Ale jestli by to bylo kvalitní," zaváhá.
"O to se nebojte, já mám zkušenosti. Já jsem dokonce mistr..., no to je jedno. Ale ... bylo by to bez šatů."
"To jsem pochopila. Já už mám také zkušenosti. Už jsem jednou... to byla taková reklama, víte..."
"Aha..., no to nevadí. Já bych si to představoval takhle: Znáte ústavní hřbitov, že..."
"Neznám."
"V lese nad řekou, asi kilometr odtud. Vysoké zdi, stromy jak sloupy katedrály, řady mohylek pokryté listím. U každé mohylky kulatá cedulka s číslem. Už se tam dávno nepohřbívá. Márnice, zbytky kaple.
No a tam bychom přijeli, já bych vzal auto, vy byste měla zimník. Pod ním nic, víte, abyste neměla otisky prádla, chvíli to trvá, než zmizí a je zima. Pak byste se postavila na jedno místo k řadě hrobů - víte ty cedulky, listí, větve stromů... a na hlavě byste měla velký černý šátek, jako nosí jeptišky. Pak byste sundala ten kabát... no nebojte se, bylo by to zezadu, jen skrz hledáček, nakonec, já mám stejně docela dobrou představu, jak vypadáte pod šaty, tak o nic nejde, cvak a zase byste se
oblékla. Nikdo by vás na fotce nepoznal.

Co je s vámi... vy jste nějaká..."
"Já jsem se rozešla s klukem. Vyhodila jsem ho. Chodili jsme spolu rok..."
"Já ho znám, ten velký chlap, má v sobě takovou vnitřní sílu, dobře jste si vybrala."
"Jó, silný chlap. Pověsil se na mě, brečel, vyhrožoval sebevraždou. Chtěl to po mě. Ale já... čekala jsem na... na..."
"Já vím: teprve vrcholný vztah je způsobilý k tomu, aby byl završen sexuálním stykem, že."
Veronika vstává. "Já už musím..."
"Počkejte, vždyť jste říkala..."
"Já... když tak s obličejem, ale já nechci fotit, vůbec. Od vás. Ani tykání jste mi nenabídl."
"Počkejte přece, počkej, já jsem Jan."
"Veronika." Dají si pusu. Doktor ji bere za ramena.
"Pusť, nechci!," vytrhne se.
"Tak počkej," doktor se neovládá. Chytne ji za klopy.
"Ne!" Facka. Pustí ji.

"Čekala jsem na někoho, kdo to se mnou umí!"

O v e č k y



Je pozdní noc, ticho. Z dálky zní vrzavé chrápání.
Martina se probouzí. Štrachá po nočním stolku, nemůže najít nápoj. Obrací se a snaží se opět usnout.
Počítá ovečky.
"Jedna, dvě, tři, čtyři, pět..."

Na chodbě jsou slyšet tiché kroky, mnoho tichých kroků.
"Šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct..."

Martina se posadí, poslouchá. Tiché cupitání, dupot.

Vychází na chodbu - cítí však jen mizící průvan.

Otřese se chladem. Hledá záchod. Dveře jsou vzpříčené, rozbité, koukají z nich třísky. Schází po schodech dolů.
Dveře dole jsou zamčené. Běží k dalším. Taky zamčené. K dalším! a k
dalším.

Cítí průvan kolem veřejí. Buší na ně.
Nic!
Znovu buší.

Jako by se na sesterně kdosi probudil. Sestry asi spí. To se přece nesmí! Proč nejsou vzhůru, proč ji nezachrání! Cosi se přibližuje, dupe.
Martina buší!
Dveře se konečně otvírají.

"Pojď konečně! Máš deník?
Honem, honem." Postava v bílé říze ji táhne po schodech dolů. Jeden z Pavlovy družiny!

K a s e m a t a



Vede ji po schodech dolů a ještě po jedněch schodech. Stropy jsou nízké, vlhké dlaně se několikrát vysmekly. Martina klopýtá.
"Tady!," ukáže druh do boční chodby, "běž!"

Martina se sehne, prodírá se úzkou chodbou, až se náhle vztyčí - chodba je prostornější, přítmí, chodba se několikrát zalomí a Martina stane před dveřmi s nápisem: Redakce.

Vpadne dovnitř.

Za stolem sedí tlustý pan redaktor nad papírem s hromádkou salámu.

Melichar!

Pokyne Martině do rohu a pokračuje v jídle.

Na židli u redaktora čeká Pavel v bílém s rukama v klíně.
Melichar dojí, utře si zběžně ruce do saka. Na místo salámu dá Pavlův rukopis a čte. Pavel skloní hlavu.

Nakonec Melichar vzhlédne:
"Máte tam málo vaty pane, a je to moc dlouhé. Ne víc jak 80 řádek! Říkal jsem vám to. Nevejde se nám to do paměti. Kromě toho je to moc krvelačné a nikdo tomu nebude rozumět. Možná 5 procent, to je málo. Zvyšte to na deset, na patnáct procent! Musíte psát jako pro obyčejné lidi! A přišel jste moc brzo. Moc brzo!
Další!"

Martina přisedne.
"Vy nemáte životopis? Ani deník? Další!"

Pavel ji odvádí ven.
"Co se stalo, Pavle?"

"Bez deníku nás nepustí k řece, k převozníkovi. Nepustí mne pod Kúmský břeh, do spodní jeskyně Sibylliny. Jaká ironie. Celý svět může do podzemí. A zase zpátky nahoru. Eskalátory! Permanentky! Svět, který nemá v podzemí co dělat.
A já - já nemohu. Doktor mne nepustí na propustku a tahleta kreatura v jeskyni mi nevezme rukopis," kývne ke dveřím redaktora.
"Bojí se mne. Kryptobolševik!
Dával jsem mu to už dvakrát. Pořád tam nemohu dostat tu vatu. Má pravdu, nikdo tomu nebude rozumět!
Na," podává jí papír a tužku, "napiš něco, třeba tě vezmou."

"A co mám napsat? Jako životopis?"

"Životopis ne! Deník, chorobopis. Životopis nosí jen mrtví!
Napiš něco o sobě. To je to, co já právě nedovedu. Mé věci nejsou čtivé. S panenkou Marií mě vyhodili rovnou, s Freudem také, ještě tak přijmou nějaké lidové motivy; tady s tím jsem tu potřetí. Divný svět!

Na," zaváhá, "přečti si to!
Nebo - ukaž, já ti to přečtu.
Musím se dostat k Sibylle! Musím jí to předat, konsultovat. Zítra je zjevení, generální stávka. Víš co to znamená? To také znamená pád komunismu! Čarodějnické procesy, inkvizice."
"Ale..." namítá Martina ustrašeně, "kdyby padl komunismus - aby se nevrátil kapitalismus, vykořisťování..."
"Ach... počkej... Tady! To bude v sedmé lekci!"

Pavel roztáhne svitek a čte:

"Lidstvo ve východním cirku, zakousnuté do vlastního ocasu, pobíhá v kruhovém útvaru uprostřed klece.

Náhle klec komunismu padla!

Obecenstvo čeká, co bude. Útvar se drobí, ale páteř zůstává, točí se v kruhu. Drží se zuby nehty. I každý člen má v hlavě cirkulující myšlenkový útvar navíc.
Kroužení neustává. Jeden den, druhý den, týden. Nohy se již pletou, zakopávají o praktikábly, zezadu se však tlačí další a další, ti vpředu se opět vzpamatovávají, dav duní kolem dokola. Beze spánku, bez jídla!

K u r s   p r o   k o m u n i s t y



Náhle se rozlehne prásknutí bičem! Obecenstvo se rozespale probouzí.
Na hlavní praktikábl vystupuje muž. Pomocníci přinášejí řečnický pult. Muž rozkládá spisy.

Začíná kurs pro komunisty, jak se z masové poruchy myšlení vymanit.

V sále hučí. Z obecenstva se ozývají hlasy: "Pryč s komunisty, fuj, pryč s komunisty! Už je to tady, už je to tady!" Je po převratu.
Poznenáhlu však sílí skandování:

"Ty do mne kamenem, já tě pohostím chlebem! Ty do mne kamenem, já do tebe chlebem!"
Nakonec sál utichá.

"Zahajuji kurs," rozezvučí muž pevným hlasem prostoru a klepne kladívkem do pultu: "Ťuk!"
Komunisté rozpojují kruh a odbíhají husím pochodem do zákulisí.

Obecenstvo se tlačí níž a níž do středu, drží se za ruce, obemyká řečníka. Všichni dávají hlavy dohromady.

Společně uvažují, jak se svými prostinkými znalostmi proniknout až k podstatě komunismu.
Bloudili roky, celá desetiletí dokonalým systémem bludiště se slepými uličkami.
Principiální systém rozrušovat vše logické a konstruktivní, to je metoda komunismu!

Rozumíš tomu?," pohlédne Pavel na Martinu.
Martina nejistě kývne.
"To jsem nepsal já. Někdo to schoval do mého chorobopisu!"
"Do chorobopisu?," podiví se Martina. "Ty znáš svůj chorobopis?"
"No jistěže znám.
Nemyslím dekursy v doktorově pracovně. Tam jsou jen fragmenty, názvy některých kapitol. Chorobopisy jsou tady!," ukáže. "V podzemí, v bludišti. Jsou psány v jiných jazycích, jiným písmem. Jak bych ti to...
Doktor má třeba psáno: Ošetřovací číslo 001, Homér: V noci špatně spal. A v chorobopisu je celá Odyssea, psaná řeckou alfabetou. Chápeš?"
Pokračuje ve čtení:

"Řečníci se střídají u pultu. Další muž navazuje na předchozího:
-Rozrušovat vše logické, ano - to muselo být logickým předpokladem při snaze rozložit dobře fungující mechanismus společnosti při komunistické revoluci. Jak společnost jako celek, tak všechny články až k nejmenšímu elementu - lidské duši - musely být kocourkovsky postaveny na hlavu.
-Již v základním dogmatu - diktatura většiny - je paradox, pokračuje další. -Většina sice může ovládnout menšinu, jak však bude řízena ta většina? Logicky jen diktátorem nebo mafií s loutkovou vládou.
Ale co s tím?
Muž s pevným hlasem se opět prodral k pultu:

-Naplánoval jsem si již lekce na další sny.

Program jsem nazval: Jak zacházet s domorodými komunisty po převratu.

P r o g r a m



Roztáhne papíry:

-Lekce první: Odlišit zneuživatele - diktátory, mafiány, kariéristy, korytáře - a zneužité: poctivé soudruhy a svíčkové báby.

Rozumíš?," vzhlédne Pavel od svitku. Martina kývne.

"Vše musí být připraveno. Den se blíží! Janské Lázně, Bardejov. Vše musí být v křesťanském duchu, bez násilí." Pavel zrychleně dýchá. "Potřebuji konzultaci u Sibylly. Ve spodní jeskyni."
Pokračuje ve čtení:

"Lekce druhá: Začleňovat domorodé komunisty podle lekce jedna na místa, kde budou maximálně přínosní pro rekonstrukci republiky.

Lekce třetí: Zamyslet se nad symboly viny, vzpomenout na domorodého pohlavára, který se jen nechápavě kření, co všechno může osud udělat s oslem z poslední lavice.

Lekce čtvrtá: S domorodými komunisty se snažit jednat vždy demokraticky; pokud to však nepřipustí, použít jejich metody demoGratické.

Lekce pátá: Mezi domorodými komunisty způsobit všeobecně známým, nejlépe v podobenstvích, že nyní probíhá přechod od diktatury proletariátu (která přechodně uvízla ve své vlastní pasti) k budování demokratického samořízení celé společnosti, tedy vlastně k původnímu cíli.

Lekce šestá: Způsobit, aby se v domorodých komunistech nadále probouzela dávná tradice naší křesťanské minulosti a dokázali pochopit a přijmout dobrodiní, kterého se jim dostalo probuzením této tradice v nekomunistech.

Lekce sedmá: Způsobit přirozený demokratický systém vzájemné kontroly všech domorodců. Vzpomenout na onu fázi vývoje pravěké společnosti, kdy primitivní směnu a svévolné rozdělování vytlačil všeobecný ekvivalent - pozdější peníze.
Atakdále."


Pavel vzhlédl: "Melichar jednou tvrdil na vizitě primářce:

Marx byl na sklonku života osvícen a objevil tajemnou formuli, šém, který učiní komunismus životaschopným. Jeho soudruzi však šém navždy ukryli před světlem světa.
Slyšela jsi poslední body?" Pavel třímá v ruce svitek.

"Kdoví, není-li to on!"

D a l š í   n e b e z p e č í



Hovoří dál:
"Nestačí vyrovnat se s komunisty, hrozí další nebezpečí. Každá mince má dvě strany!" - roztočí minci.

"Čínská duáda," pokračuje ve chvíli, kdy je mince před koncem vrtění.
"Hle, západ, východ - jako zeměkoule. Východní polokoule, západní polokoule. Ta tečka tady je Praha. Oko v hlavě Východu. A Bohnice, Akropolis Prahy! Pod nimi město, bodliny věží, bolševické Hradčany." Srazí minci dlaní.

"Jedna strana mince je Marx, druhá Freud.
Marx zničil východní polokouli, Freud západní. On byl ten pionýr, který navštívil lůno katakomb a vrátil se zpět. Jeho následovníci pak rozvrtali labyrint všech tabu, skálu, na které stála křesťanská civilizace. A děravá zemská kůra se zhroutila, kry se lámou, podlamují i hradby východního bloku.

Freudovo rozevřené záhrobí! A ovšem: média, jejichž chřtány promlouvá. Televize, rozhlas, tisk! Eskalátory do podsvětí.

Musíme zachránit křesťanskou civilizaci. Zjevení Panny Marie - Janské Lázně, Bardejov - budou provázeny generální stávkou, pádem režimu, pádem komunistů.
Dusivá deka nad naší zemí zmizí, ale otevřou se brány podsvětí ze Západu. Musíme zpevnit zemskou kůru. Jen na některých místech jsou suky z tvrdé horniny, vyvýšená místa, a nejdůležitějším z nich je bohnická Akropolis. Jakou práci dalo vykutat zde tato kasemata!," uhodí do skály.

"A tato pevná kůra se z trojúhelníku Bohnice, Janské Lázně, Bardejov bude šířit kolem dokola po povrchu zemském jako ledová jezerní krusta za prudkého mrazu a vytvoří nové základy křesťanské civilizace na Zemi. Naše záchrana je v Rusku - pravoslaví zpevní východní stepi a ruský medvěd přestane cenit zuby.

Čechy svírají dvoje čelisti: Marxova houně a Freudovi červi v křehké půdě zemské. Naše Země má dvě cesty: nechat čelisti sevřít - anebo je otevřít.

Království Boží se přiblížilo. Království Boží má pevnou půdu pod nohama a moudré nebe nad hlavou!"

Martina sedí zamyšlena. "Nebojíš se primářky?"

"Primářka sedí v parlamentu. Je proti Freudovi. Pustí mě na propustku, až se vrátí. Ona mne pouští, Freud ne!"
"Freud?"
"Freud je ten doktor s krysou."
"S krysou?"
"Nebude dlouho trvat a doktor bude chodit s krysou na rameni. Bude hrát potkanům symfonie. Primářka mne pustí na propustku, protože Melichar nedává ve dne pozor, spí, víš, je to agent, šéf primářky. V noci je agentem Freuda, v noci mě nepustí nikam."

Pavel skončil. Ještě se třese. Dává Martině minci.

Martina otvírá dveře redakce a vkročí znovu dovnitř.

H u ň á č



Je zhasnuto. "Jste tady? Je tu někdo?," šeptá Martina. Nic. Vrátí se zpátky na chodbu. Pavel nikde. Absolutní tma. Martina váhá, na kterou stranu se vydat. Chodba se větví. Zůstat zde nemůže!
Vydává se ramenem, kde cítí průvan. Chodba se klikatí, stoupá nahoru. Martina se přidržuje zdí. Najednou vidí na konci jasnější bod. Konečně. Dostává se na konec chodby. Mříž! Za mříží kdosi sedí. Bokem k ní.
"Haló, kde to jsem? Kdo jste?" Za postavou se rýsuje jakási velká prostora. Jeskyně, jakýsi dóm, katedrála. Myslela, že už je zpátky nahoře, u společenské místnosti.

Postava neodpovídá. Je jako z kamene.
Martina prostrkuje ruku mříží a tahá postavu za rukáv. Nic, ani se nehne. Chytne ho za ruku. Ještě je teplá!
"Haló, žijete?" Zdá se, jakoby postava pomalu mrkla.
"Prosím vás, otevřete!"
Zase nic, tváří se odmítavě.
"Otevřete, prosím. Prosím," zkouší to Martina po žensku. Přitiskne se k mříži. Přitáhne k sobě nehybnou ruku.

Šeptá:
"Mám velká ňadra a jsem porostlá spoustami bílých chloupků, jako když zestárne pampeliška, ale mně je šestnáct let. Nosík mám kulaťoučký, jako klaun v cirkuse, ale mám ho malinký a něžný, pocukrovaný chmýřím a se třemi pihami. Škoda, že mě nevidíte. Pojďte blíž, já vám řeknu celý svůj život!"
Postava nereaguje.
"Umím se neodolatelně usmívat, jako když imbecil dělá "he he" a koukám při tom do prázdna, ohrnuji spodní ret a mám je oba (i ten horní, vykrojený stejně jako obrys mých ňader) takové průsvitné a tuhé a třesoucí se, kontaktní čočky, které se vylily z lahvičky po zemi, že všichni mužský stisknou zuby a na tvářích se jim udělají svislé pruhy a polknou."

Postava jakoby se odtáhla. Martina poklekla. Oči má doširoka rozevřené.

"Měl vlasy a oči jako cikánský baron a říkal mi Huňáč, protože jsem ze severních Čech. Dělal mi husí kůži, když mi trhal chloupky a šeptal: Teď ti budu říkat Naháček.
Chodil ke mně do chaloupky za svítání a neodvážil se mě probudit, biblické děvčátko uprostřed bachratého polštáře, protože jsem se usmívala a hned vedle důlku, ve kterém byla moje hlava, byl ještě jeden malinkatý důlek a v něm ležel můj Gumáček, zajíček Péťa, který hvízdá když ho políbím a který je žlutý.

Jednou, bylo to v létě a nad skleněnou nocí cvrkaly hvězdy a byl to poslední den mého léta, poslední den, kdy děti měly kanadskou noc, jsem si oblékla pružnou a průhlednou košilku, aby se nemohl dívat na noční obrázek Sixtinské Madony, a lila jsem si do hrdla červené víno, víno chladné a veliké v ústech, vylezla jsem na stůl a tančila, já tančím jako macatá černoška, otáčím se v hudbě a rozpřahuji ruce i s prsty a zvedám je jako semafor dětského vláčku a podklesávám v kolenou a pak jsme se v ranním mléce, ve šlehačce, která se ještě nevsákla do horké jezerní vody, rozprskli do Slapské přehrady. Bylo nás mnoho a lidi se odvraceli a staré báby pleskaly dlaněmi do vody a házely na nás krůpěje nenávisti, protože ony se už nemohou koupat nahaté - i když vědí, že by se jim ňadra scvrkla a byla by malá a panenská, ale kontrastní proti hranaté pánvi s černým flekem; to já mám zadeček jako kobylka, mně je šestnáct let a šestnáct let v naší rodině znamená velikou krásu.
Ale když jsme se rozloučili, tak už si můžeme jenom psát, já mám i duši šestnáctiletou, ale šestnáctiletá duše je do dopisu příliš malá a příliš velká, já bych tam chtěla dát svá ňadra, ňadra, která udělají sotva dva kmity, když se otřesu, a tak si zas navléknu pružnou košilku a autobusem pojedu do Prahy s červenou tvářičkou a se svým rozumným úsměvem zazvoním u dveří a nechám ruku zvonit jako zvony v kostele, u nás je přes čtyři kopce slyšet svatba, křtiny, umření a když zvony dozvoní, slyšíme je ještě půl minuty, i když spolu novomanželé spali před rokem, dítě se narodilo před týdnem, i když člověk umřel před hodinou, i když kostelník zamkl vrata."

Martina otevřela oči. Za dveřmi je jasněji. Je to opravdu společenská místnost! Neznámý muž zmizel. Martina zkouší otevřít dveře s mřížkou. Nejde to. Buší na ně. Křičí. Konečně!
Přichází sestra. "Kde jste se tu vzala? Mazáci s klíči, že, zamknou na záchodě a odemknou do sklepa. To je tady každou chvíli. Vyměníme zámky, ale do týdne mají klíče znovu. Nemůžeme je chytit." Odmyká.
"Děkuji, Veroniko."
"Ještě můžete nějakou chvíli spát, Martino."

Veronika se vrací na sesternu.

Č e r v e n á   k n i h o v n a



"Vy jste tady ještě?," lekne se. Je pozdní noc, bude svítat. Doktor sedí schlíple v rohu místnosti. Oboří se na Veroniku:
"Ty se teda chováš! Já jsem s tebou mluvil slušně. Nic jsem ti neudělal. Vůbec v tom nebyla erotika. Tam na to zapomeň!"
"Na co?"
"Že jsem se s tebou chtěl milovat. Já jsem teď opravdu jen potřeboval fotku."
"Jak jsi mě surově chytil! A teď mi dáváš kázání, jako malé holce. Jak se mám chovat!"
Dokotr si bezradně sedl.

"A co vlastně píšeš?," zeptá se Veronika náhle.
"Já právě už nedovedu psát. Tedy dovedu, ale nejsem schopen něco napsat. Třeba román. Nebo aspoň novelu."
"To asi většina lidí, ne?"
"Já nedokážu ani číst. Já se pořád srovnávám s těmi autory. Dávno už nedovedu přistoupit na jejich hru. Vidím jim do karet, poznám každou fintu, zaváhání proti dobrému vkusu. Nemůžu dál číst, začnu jimi pohrdat.
A když mě občas přecejen něco zaujme, po dvou třech větách se mi začnou v hlavě rojit vlastní příběhy a zase je konec.
Ale teď už nedovedu přistoupit ani na vlastní hru. Bojím se, abych se sám nedopustil finty, literárního poklesku. Napíšu první větu, škrtnu - a takhle bych popsal celou knihu."
"To by nebylo tak špatné. Kniha škrtů..."
"Takových už bylo... Armády impotentních pisatelů bloudí redakcemi. A hledají. Hledají výmluvy. Všichni se vymlouvají stejně jako já. A pak pod pseudonymem píší červenou knihovnu.

Jenže já chci nobelovku! Nobelovu cenu za literaturu. Musím ji dostat! Vím, že na to mám. Už jsem všechny prokoukl! Upachtěnce. Snad jen Shakespeare je nad nimi! Jako Mozart v hudbě, nebo Bach. Jen najít tu fintu! Jak brát přímo od Boha!"
"Nebo jak se upsat ďáblovi," dodá Veronika.

Je jí ho líto. Takový bambula. Vždycky se tvářil jako suverén. Inteligentní, vzdělaný, uznávaný mezi odborníky. Pohladí ho po vlasech. Přivine k sobě.
"Já jsem taky hltala červenou knihovnu. Školičku dospívajícího čtenáře. Bez ní bych těžko mohla přečíst třeba Kafku."
Doktor jí pláče na prsou. Slzy na látce po chvíli usychají.

Snad ho to nebude vzrušovat, napadne Veroniku. Nenápadně si jej prohlíží. Nic by mu stejně nedovolila. Medvídek.
Zdá se, že trochu zneklidněl. Hlavu jí zabořil do prsou. No dobře, nakonec to není tak nepříjemné. Mateřské pudy.

"Vy máte šelest v Erbově bodě," vzhlédne doktor překvapeně.
"Kde?"
"No tady, v Erbově bodě. Ale to nic nebude, někdy si zajděte na ekg."
Hladí ji na prsou. Veronika začíná zrychleně dýchat. Ale kdyby byl vzrušený, radši půjdu, říká si. Zrovna s ním a na pracovišti. Už by se ho nezbavila. Nenápadně se mu opře loktem o kalhoty. Prázdno! To je prevít, bleskne jí hlavou. O co mu jde?
"Vy máte fibrocystickou mastopatii, vlastně ty máš." Prohmatává jí prsa. "Měla bys chodit na kontroly." Veronika sebou trhla. Zrudla.
"Já už musím jít," zvedá se. "Pusť mě!"
"Ne počkej, tak to není...

Ty nejsi jako ostatní. Já tě nechci ošidit. Jako ostatní.
Víš, všechny holky, co jsem měl, všechny byly... až potom. Chápeš?"
"Nechápu."

"Když mě přestaly bavit. Když to ze mě spadlo. Teprve pak jsem je dostal.

Ve mně je vášeň, dokud si vykáme - dokud je v tom obřad, cit. Vzájemná úcta. Jak si začneme tykat, zkazí se to. Kouzlo zmizí.
Já se sice přemůžu, uklohním to, ale... nestojí to pak za nic.
A tebe nechci takhle zneužít. Chápeš?"

"Ne."

"Zneužít bez vášně. Všem těm holkám jsem chtěl říct tolik krásných věcí, i tobě, ale neřekl jsem, abych to nezkazil. Byl by to kýč, červená knihovna. Nikdy bych takové věci nevypustil z úst. Ty holky ze mě nikdy nepoznaly, co k nim cítím. Holky bez citu.
No ale pak - pak jsem se styděl, že jsem je nedostal do postele. Tak jsem jim začal šeptat něžná slůvka, která jsem si pamatoval z té červené knihovny v mé hlavě. Z doby, kdy jsem je miloval. Už jsem k nim nic necítil, když jsem to říkal.
A ono to fungovalo!

Bylo to k blití. Promiň. Ty holky byly konečně moje. Ale měl jsem pocit, jakoby byly mého pradědečka!
Ženské plemeno! Vyhodí muže, kterého milují a dají kdejakému podvodníkovi, který jim něco nalže."

"Já už musím jít." Veronika odbíhá.

K r á l o v s t v í   B o ž í   s e   p ř i b l í ž i l o !



Okny tlumeně prosvítá.
Nastal 28. leden roku 1987!

Melichar s Karlem hrají šachy, spíše pospávají. Melichar má jako vždy přehrnutu hnědou bundu přes hlavu. Sedí pod prázdným podstavcem Gottwaldovy busty. Michal je napjatý, zahleděný do sebe, jsou tam i ostatní. Převozník si hraje s basketbalovými míči, bílým, černým, oranžovým.

Pavel povstává:

"Já jsem měl odjakživa dva velké sny. Chtěl jsem se zúčastnit partyzánské války a chtěl jsem založit nové náboženství. Loni jsem měl první prorocké vystoupení. Pochopil jsem, proč je naše záchrana jen v Rusku a vyjádřil to jazykem 21. století.
Nebylo tomu rozuměno, lidé mysleli, že jsem zešílel. A skončil jsem na psychiatrii. Století humanismu již nekamenuje proroky, ale umísťuje je do ústavů."

Michal mimoděk zvolá: "Černá!"
Karel se nad šachovnicí probudí a táhne.

Pavel pokračuje: "Poslední kniha Nového zákona - Zjevení svatého Jana - mluví o dvou prorocích, kteří vystoupí na konci věků.
Sibylla viděla dvě budoucnosti: ta první, to byla budoucnost atomové války s nadvládou žluté rasy, ta druhá, to bylo třetí šťastné tisíciletí civilizace lásky - Království Boží na Zemi."

Michal: "Bílá!"
Melichar se lekne a táhne.

Pavel: "Před 5 lety jsem já a Petr Navara zahájili tu první budoucnost. Proto bylo dorozumívacím kódem nás - dvou proroků - zapálení stohu slámy."

Převozník uchopí oranžový míč a položí jej na noční stolek.

Michal praví již tišeji, mechanicky: "Černá."
Karel táhne.

Pavel: "Já, když jsem založil požár, šel jsem kousek polema a usnul jsem v trávě. Když jsem se probudil, viděl jsem vycházet dvě slunce."

Michal: "Bílá."

Převozník zaváhá, pak dá na druhý stolek bílý míč, vytáhne z kapsičky oranžový šátek a přehodí jej přes míč.

Pavel: "To byly dva hořící stohy slámy. Druhý zapálil Navara na dálku vyzářením paraenergie z rukou. V novinách pak stálo, že neznámý pachatel to byl.
A svědek tohoto prorockého setkání potvrdil účast založením požáru v Banské Bystrici, opět na dálku.
Druhým svědkem byl páter Ferda ze Sušice.

My čtyři jsme jako jediní viděli tu noc královskou korunu na hvězdné obloze.
Vesmír mi složil na hlavu královskou korunu.

Vesmír chtěl, abych se stal králem!"

Michal: "Černá!"
Karel sebou trochu trhne, ale klimbá dál.

Pavel: "Mé druhé prorocké vystoupení proběhlo na podzim. Otevřel jsem společně s Fandy Machem tu druhou budoucnost, tu šťastnou.

Český národ je národ vyvolený a on přinese mír lidstvu.
A já nebudu králem. To můj bratr se stane slovanským králem nad Spojenými státy evropskými! Já budu princem královského rodu."

Michal: "Bílá!"

Pavel: "Zjevení Panny Marie budou dnes,

(převozník uchopí černý míč s poledníky a rovnoběžkami, zvedne jej do výše a udeří s ním o zem - míč vyletí nad něj; znovu jej chytí a udeří. Celkem dvanáctkrát, vyhlíží jako zvoník)

26. ledna 1987

(druhý úder)

Janské Lázně, Bardejov.

(3. úder)

Dnešním dnem začnou

(4. úder)

nové dějiny českého národa

(5. úder)

i celého světa.

(6. úder.)

K R Á L O V S T V Í   B O Ž Í   S E   P Ř I B L Í Ž I L O !"


Pavel mezitím vystoupil na schodiště se zábradlím, stojí nahoře jako na kazatelně.

Převozník dokončí údery:

S e d m !

O s m !

D e v ě t !

D e s e t !

J e d e n á c t !

D V A N Á C T !

U ž   j e   t o   t a d y !



Posledním úderem převozník prorazil podlahu. Dům se otřásl.

S magickým gestem vytahuje z bažanta hedvábné plátno. Dvě postavy je roztáhnou, stojíce na obou křídlech schodiště, převozník zažehne uvnitř bažanta bengálský oheň, setmí se, začíná se ozývat rytmus: "Už je to tady!"
Shlukují se pacienti, zaplňují celou místnost, další se snaží prodrat z ložnic, přibývá jich každou vteřinou, místnost se zvětšuje, vypadá již jak velké náměstí pod nočním nebem, pacienti se derou jeden přes druhého, skandují:


"U ž   j e   t o   t a d y,

U Ž   J E   T O   T A D Y,

U Ž   J E   T O   T A D Y ! "


Pavel je stále na balkóně ve vytržení, dav bouří.

Ozývá se houkání pohotovostních vozů, cinkání klíči, jsou vidět kordony policistů v bílých přílbách a s plexisklovými štíty, ambulance, bílé pláště, sílí skandování:


U Ž      J E      T O      T A D Y !


Pod náporem davu se drolí vlhká omítka, začínají se bortit obnažené cihly, prýští z nich voda. Dno místnosti vrže, praští, trámy se štípou jako špejle. Bronzová střecha se přibližuje! Ohlušující rachot!

Pavel letí z rozpadlé kazatelny a propadá se trychtýřem podlahy o patro níž na sypký, mokrý podklad, boří se, po kolena, po pás, celý. Níž a níž.

N a   d n ě



Tma.
Doznívá zvuk písku.

Ticho.

Pavel procitá na kameni uprostřed peřejí. Nad ním červené noční nebe bez hvězd. Strop kasemat. Báň z mosazné zvonoviny. Rozevřená tlama!

Obrovský oblý kámen čelí proudu. Pavel si stoupne na kraj a odhodlává se k vkročit do peřeje. Otočí se, popojde na druhou stranu. Rozmýšlí se, na kterou stranu řeky bude plavat. Neví, kde je.
Voda mu omývá prsty u nohou, kotníky, lýtka.
Vyhaslá šedá hvězda se začíná pod jeho vahou pomalu otáčet. Obří koule! Pavel pochoduje pozpátku. Planeta se točí čím dál rychleji.
Pavel se již neudrží a zřítí se do vody. Nahmatá nohama dno, vzpírá se proudu. Přes oči mu proudí brýle z vodní bubliny. Svítá!
Dostane první ránu do hlavy.
Voraři!
Druhou, třetí. Další a další. Brýle zanikají, Pavel je stržen proudem. Ztrácí vědomí.

Z domečku v třešňovce vyšli chlapec a dívka. Ponořili se do vln a Pavla vytáhli na břeh.

Jejich nahá těla chvějící se chladem!

II.   Z i m a   f a b i á n s k á




P o z n á n í



Denní místnost, ráno. Za oknem září krystalky ledu.
Pavel čte zuřivě se šustěním noviny za novinami. Nikde nic!

Nechápavě zírá doblba. Popochází z kouta do kouta. Buší hlavou do zdi.
Usedá na židli. Znovu vstává.

Myšlenky se mu začínají šikovat. Rytmicky mumlá:

"Je to snad fakt,
že jsem jen bloud,
hadrový panák,
naivní cvok?

O co se snažím,
nač žiju, k čemu,
co jsem to zažil,
co to jen bylo, co?

Hřešil jsem, bloudil,
po polích chodil,
zaživa v pekle, jak
kupka sena shořím."

Převozník se přiblíží, domlouvá mu:

"Noviny lžou,
to je ten kříž,
to přece víš,
vždyť je za to mříž."


Pavel se na něj oboří:

"Ty mi tu lžeš,
jak Jidáš jseš,
táhni mi z očí, ty
šmíro, ať zdechneš."

Převozník:

"Víra tě zničí,
hodiny křičí,
jsi tady, zde,
než do nebe vejdeš.

Co se ti zdálo,
snad ve hvězdách stálo,
pozemský život
je nebeský stín."


Pavel:

"Hrom blesk tě sper,
Perun tě vem,
pohanský skřete.

Převozník:

"Ty jsi to chtěl,

tys chtěl být král,
prorok a anděl,
ty ses mi zdál
jak šašek co bral,

ze slámy otep
co princezny dotek,
na hlavě rolničky,
ty ses mi zdál

jak žebráků král,
ne jako prorok,
jak z papíru žralok,
noviny nelhaly,

večerní mejdany
byly jak pro děti
divadlo s havětí,
která tu blouzní,

šílenci pouzí jste,
hrál jsem si s vámi,
laciné triky, že
skočíš mi na ně,

já říkám pane!,
tys blázen, a raněn
jsi, protože zjevení,
Marie, rojení lidí

a stávky, to vidí
každý, kdo rozum
má v hlavě, to nejde,
to nebude, to bylo

mámení, šílence zjevení,
noviny nelhaly...

Pavel pozvedá ruku:

"Zticha buď, zticha buď
zbloudilý příteli

prorokem nejsem
dobře, já beru to,
já hledal naději,
rozumíš, našel jsem naději!

Ty šaškovskou čepici
složil´s mi na hlavu,
dobře, já končím..."

Převozník:

"Snad splet jsi se v datumu!

Ubohý příteli,
proč neřek´ jsem raději,
že stávky, rojení,
Marie zjevení

přijdou až za týden,
za rok či za sto let,
já věřím, že přijdou,
že prorok jsi,

že splet jsi se v datumu..."

Pavel:

"Nech mě, já odcházím,
peklo je pro mě,
život je pro blázny,

jak voda pro kočku,
laciné mejdany,
zbloudilý příteli,
vzaly mi iluzi,

že lidé pochopí,
uvěří, přestanou
věřit těm nahoře,
že Boží zjevení

naplní naději,
odcházím, sbohem
buď zbloudilý
příteli..."

N a   H r o m n i c e



Uběhlo několik šedivých zimních dnů.

Je neděle večer, všichni se sešli ve společenské místnosti. Pavel mezi nimi není, nevrátil se z propustky.

Martina se ptá: "Převozníku, co se stalo s Pavlem?
Převozník pokrčí rameny: "Nevím, nejsem ve formě."

Jiří posměšně deklamuje: "Řekni jeho osiřelým dětem,
kam mají jít a kdo je povede."

Martina: "Prý je na ‚áru‘."
Jiří: "Prý je to s ním špatný."
Jan: "Přišel o rozum."
Martina: "Ne, je v bezvědomí."

Jiří pokračuje: "Sněd nějaké prášky, plnou hrst,
a je na umření, Pavel, vládce lůz.

Vládce lůz a bláznů, papírový král,
prý už žádná možnost není, že by dýchal sám.
Teď je na přístrojích, vidím ho;
jaké ponížení Pavla, posla Božího."

Jan: "Prý žádné ty prášky nesněd´, počkejte,
doktor říkal, že po mánii chodí deprese.
Je prý jako medvěd v spánku, v pelechu,
a až skončí zima: ejchuchu!"

Martina vykřikne: "Nechte toho, vážně, co se mu stalo? Co víte?"

Převozník ze sebe souká: "Volala matka na sesternu, že je na resuscitaci, našla ho doma. Asi to nevydržel. Asi opravdu snědl ty prášky.
Nejspíš za to můžu já. Pohádali jsme se. Řekl, že odchází. Že není prorok, že život pro něj nemá cenu.
Ale že by spáchal sebevraždu, zrovna on, při svých názorech?"

Martina namítá: "Tu noc měl nějaké přeludy, asi myslel, že je konec světa, viděla jsem ho. A vy jste mu něco našeptával, převozníku!"

"Vždycky to pomáhalo. Jenže on to tentokrát myslel vážně! Byl o svých bludech přesvědčený. Nebožák. Neodhadl jsem to. Ale doktor ho neměl pouštět na propustku. Měl to na něm poznat."

B e z h l a v é   s t á d o



Zima ne a ne skončit. Za okny přešlapují tmavé dny, jeden po druhém.
Na parapet si sedl havran, civí jedním okem ven, jedním dovnitř, kývne, zvedne křídla a poplašeně odlétá. Místnost na okamžik ještě víc potemněla.

Z chodby přichází Pavlova osiřelá družina bez Pavla, postavy cosi mumlají. Utvářejí postupně kruh, pochodují. Začínají monotónně zpívat jakýsi prastarý nápěv. Jakoby odněkud z pohanských dob. Pak přidávají slova dávných kramářů:


"Šla děvečka, šla děvečka, šla pro vodu.

Šla děvečka, šla děvečka, šla pro vodu.

Potkal jí tam, jeden stařec.

Dej děvečko, dej mi vodu."

"Milý starče, není čistá."

"Voda čistá, tys nečistá.

A tys měla, devět mužů.

Devět mužů, nesezdaných.

S každým’s měla, pacholátko.

Pacholátko, nemluvňátko.

Hned’s ho každé, zmordovala.

A pod píckou, zahrabala.

Nehašené’s, vápno dala.

Černou hlínou, zašlapala."

Převozník sedí na svém místě s hlavou v dlaních, nohy mu samy šlapou. Jakoby před něčím uhýbal. Zapichuje vší silou lokty do stehen, aby byly nohy v klidu. Tváře mu šednou. Nohy mu to dělají samy! Jeho vlastní kejkle mu už jdou na nervy! Je jak opice.


"Odpusť Bože, hříchy moje."

"Já ti hříchy, neodpustím.

Až spočítáš, v moři písky.

V moři písky, v stromě lístky."

"Odpusť Bože, hříchy moje."


Postupně přicházejí Martina, Veronika, která je chtěla okřiknout, a nakonec i profesorka.
Dostávají se dovnitř kruhu, vypadají jak solné sloupy. Postavy okolo rytmicky dupou, dělají výpady proti hříšnicím.


"Já ti hříchy, neodpustím.

Až spočítáš, v nebi hvězdy.

V nebi hvězdy, v světě cesty."


"V nebi hvězdy, vysoko jsou.

V světě cesty, široko jsou."

Jan s Jiřím hráli v chodbě bago s kouzelníkovými míči. Přiblížili se ke kruhu postav. Tři ženy leží zhrouceny uprostřed.

Jan se na postavy oboří: "Vy jste snad zešíleli! Ztratili jste rozum už úplně dočista?!ˇ" Vytrhává jim z rukou kameny. "Co vám ta holka udělala?! Co vy jste zač?! Kdo vám dal právo ji soudit, co vy o tom víte?!"
Postavy rozpačitě ustupují.
Jan pokračuje: "Bez Pavla jste jak stádo golemů, nevíte, co děláte, zbav šelmu řetězů, zuby jí zůstanou. Váš pán řekl: kdos bez viny!"

Michal se proti němu postaví:
"A co když? Co když zhřešila? Co když zahubila své vlastní dítě?"
Kape mu z čela pot, třese se.

"Co když? Statisíce dětí přicházejí o život tam, kde mají být nejbezpečnější - v matčině lůně."

Z nosu, z uší mu kape, stříká krev. roztrhává si záhyby kůže na prsou, rve vnitřnosti, srdce, plíce.

"Jestli je jedna z těch statisíců, milionů žen, ať počítá písek, ať počítá listí. Ať počítá cesty a hvězdy!"

Převozník přiběhne:
"Kristepane!"
Honem mu zandává vnitřnosti nazpátek, zavazuje župan.

Michal se opanuje. Vzhlédne: "Děkuju, Charousi."

Charous pokývne hlavou.
"Já vím," dodá, "já vím."
Otřepe si ruce od vnitřností. "Proč jsem sem lezl!," utrousí a máchne rukou. Zvedá ze země míče a odchází.

P e t r   a   V e r o n i k a



Je noc, tma, společenská místnost. Převozník sedí zahloubán.

Petr Rohan zaklepe na sesternu, otevře Veronika, o něčem se krátce domlouvají. Veronika vrtí hlavou, pak dá Petrovi prášek a s profesionální něžností ho vysune ze dveří, zavře za ním. Petr cosi smlouvá s převozníkem, ten také vrtí hlavou, nakonec však opět udělá nedbale svůj rituál - v místnosti se objevuje prostředí diskotéky, zní ploužák, tančí Petr s Veronikou.

Je tma, nicméně lze tušit, že v reálu je Veronika stále v ordinaci a Petr nerozhodně postává přede dveřmi.
Pomalá hudba znenáhla končí, Petr se poněkud vzpamatovává a proti dveřím s bojovným výrazem křičí:

"Nesmím zase prohrát. Nesmím prohrávat!

Veroniko! V e r o n i k o !

Z O R O ! "

Veronika vyjde z ordinace, přistoupí k němu, laská ho, vypadají jako při ploužáku, pak ho zavede do ordinace, pohladí ho, položí na lůžko, obrátí břichem dolů a aplikuje injekci do hýždě.

"Zase máte ty přeludy, ach Bože, chudinko..."

M a r t i n a   s   p r o f e s o r k o u



Profesorka strnule sedí, dosud nikdy nepromluvila.
Martina přisedá a šeptá:
"Paní profesorko, chtěla jsem vám říct..., já vás slyšela tam vzadu v zahradě potichu zpívat nějakou árii.
A ... víte, já jsem v tu chvíli poprvé začala vnímat operu jako hudbu, já jsem dřív operu nesnášela, brala jsem to jako hloupé divadlo, ti herci tam stojí jak golemové, nadýmají se, nepřirozeně ječí, to jsem si myslela.
A teď, když jsem vás slyšela, je to jako bych vstoupila do jiného světa, jako Alenka do říše divů, ten hlas, to bylo jako hudební nástroj, ale to na žádný nástroj zahrát nejde, co jsem tam vzadu slyšela."

Profesorka mlčí, pak se náhle v křesle vztyčí a opět klesne, nakonec začne:
"Martino, já jsem si myslela, že mám nemocné hlasivky. Uzlíky. To je taková nemoc zpěváků. Ale já mám italské školy, a ty hlas neničí. A přesto jsem najednou nebyla schopna vydat ze sebe na jevišti ani hlásku. Už je to pár let. Jak jsem otevřela pusu, viděla jsem před očima takovou scénu...," odmlčí se.

Martina špitne: "Co se stalo?"

Profesorka pokračuje: "Víte, já měla syna. On byl ... on měl úžasné hudební nadání. On slyšel hudbu sfér, skládal jako dítě nádherné melodie. To byl zázrak: z ničeho, absolutně z ničeho vznikala taková krása, taková síla.
Já mu našla nejlepší učitele, víte, mně byl tenkrát opravdu po vůli celý svět. On hrál na školní besídce Rachmaninova. A prý skvěle.
Ale od toho dne - nevím, co se tenkrát stalo, snad se mu někdo vysmál, kdepak nějaký Rachmaninov na besídce - od toho dne ze sebe nevydal ani tón. On v sobě tu hudbu zavraždil, pohřbil, zašlapal. On byl úžasně hrdý, pyšný. A s hudbou pohřbil v sobě i mne. Až do konce svého života.
A já ho stále vidím, jak si zacpává uši, jak prchá, když mne slyší zpívat. Nebo jen promluvit. On taky strašně mluvil o opeře. Přesně to, co jste říkala vy. A přitom on tu nádheru musel slyšet, on měl absolutní sluch.
A já jsem začala pochybovat o tom, co jsem dělala, začala jsem pochybovat o hudbě, o opeře. A já jsem celý život doufala, že uslyším z jeho úst to, co jsem dnes slyšela od vás."

Odmlčí se, pak začne mluvit pevnějším hlasem:
"Martino, vy máte hlasový fond. Já jsem učila na konzervatoři, vím co říkám. Tón nesmíte věznit v krku. Nechte ho vzlétnout sem," uchopí se za kůži mezi obočím. "A zavřete ústa!"

Obě začnou potichu broukat. Když skončí, profesorka zaujme opět strnulou pozici a více nepromluví.

V   o r d i n a c i



Nastal další den.

Martina klepe na ordinaci lékaře: "Pane doktore, já bych se vám chtěla s něčím svěřit. Ale já se hrozně bojím, že se to dozví taťka s mamkou."
Doktor: "Nemusíte se bát, všechno, co mi řeknete, je důvěrné."
Martina: "Vlastně to nebylo kvůli žádnému klukovi, ten mě teda taky nechal, taky ten potrat, ale vlastně hlavně proto."
"Proč proto?"
"No... já s tím mám problémy od malička, od mateřské školky... Já jsem šla ráno do obchodu..." - Martina se odmlčí...

Doktor: "No..."
Martina se vzchopí: "Já prostě někam přijdu, a pak mi vždycky prostě rupne v bedně, nedovedu to ovládnout, prostě něco vezmu. To už na mně kamarádi poznají: tobě už zase svítí oči, Martino, zase něco vezmeš, co...
Teď se rozhoduje, jestli to dají k soudu nebo ne. Vedoucí mi říkal, že když to půjde k soudu, tak mě vyhodí z práce."
Doktor: "Jak se to dozvěděl?"
Martina: "Musela jsem přinést vyjádření, jak se v práci chovám.

Je mi ze sebe na blití. Co jsem to za člověka. Já bych přitom nikdy nic takového neudělala, ale..."

Doktor: "A bylo to za hodně peněz, za stovky, za tisíce?"
Martina: "Kdyby za tisíce..."
Doktor: "Šperky?"
Martina: "Ne oblečení, jen oblečení."

Dlouhé mlčení.

x x x


Martina vzhlédne: "Pane doktore, já jsem vám chtěla říct.., já jsem slyšela tu profesorku zpívat!"
"Ano, ano, ona někdy zpívala. A nádherně, sám jsem ji jednou slyšel. Škoda, že se zpěvu nevěnovala doopravdy."
"Ona nebyla zpěvačka?"
"Ne, kdepak. My vlastně vůbec nevíme, co dělala. Ona vůbec nikoho neměla." Doktor si hraje s bílou myškou.

Martina: "A - já jsem se bála zeptat... Co se stalo s jejím synem?"
"Ona přece žádné děti neměla, nemohla mít... Ale promiňte, já o takových věcech nechci mluvit. Nesmím.
A o té vaší záležitosti si promluvíme zítra, ano?

Kromě toho... Hm... Vy to nevíte? - profesorka už není mezi námi."
"Není mezi námi? Jako že zemřela?"

"Určitě to nevíme. Zmizela prostě... nechala jakýsi zmatený dopis... Musíme doufat... To by byl průšvih!"

D u š i č k a



"A já vám řeknu příběh, který vykutálely magické síly v podzemním království při naší seanci na porcelánovém talíři, polepeném písmenky z novin," slyší Martina jemný hlásek. Leží již řadu hodin potmě v posteli. Je noc. Zase nemůže usnout! Myslí na profesorku.

"Jsem drobná a nosím průsvitnou halenku. Noční košilku.

Jsem zajisté celý život mravná a pod košilku ještě žádný člověk nikdy nenahlédl.

Mám překrásnou postavu, ouško malého chlapečka.
A košilku mám jako francouzskou igelitovou pláštěnku.
Místo nožiček mám ocásek, který péruje, když jen pohnu hlavou.

Jsem dušička staré dámy a jsem teď ve zvláštní situaci.

Těsně před tím jsem seděla před zrcadlem a ruce jsem si přiložila na obě tváře a tlačila dolů.
Oči se leskly a panenky byly malinké. Avšak pomalu se začaly zvětšovat, blednout a průzračnět a byly větší než celé zrcadlo a pak se stalo cosi zvláštního -
vše se obrátilo (jako když vytrhnete ruku z rukavice nebo když se překlopí naruby gumový půlmíč),
tak se vše zkonkrétnilo, až jsem povytáhla obočí a panenky se náhle opět zúžily.

Nechala jsem hlavu v rukou a dívala se dolů.
Ale nedalo mi pokušení a podívala jsem se znovu, jak zkrásním, když si udělám ony velikánské dívčí oči, musím se dívat právě do očí, protože tehdy se rozostří vrásčitý úšklebek, který zvýrazňuji na úkor krásy očí.

A nyní jsem se dívala velmi dlouho, tak usilovně, že mě to k zrcadlu táhlo velkou silou, až jsem se bála, že se rohovkami dotknu skla.
Ale byla ve mně jakási náhlá potřeba sebetrýznění a takovou silou jsem se vpíjela do toho skla, až jsem měla pocit, že je plastické, přilnavé a teplé, pak náhle ochladlo jako křišťál a já jsem byla povlovná,
ale silou vůle jsem rozvírala oči a soustředila se, až náhle mně cosi projelo bolestivě uvnitř hlavy - nahoře a vzadu - a vpředu mně cosi tak zatrnulo, jakoby se vcucla tahací harmonika. A ve chvíli, kdy jsem unikala ústy, zachytla jsem cípem košilky za drátek zubní protézy a než jsem se vysmekla, secvakly se čelisti pádem
a já zůstala uvězněna.

Stalo se cosi nepřirozeného, střetly se částice hmoty nebeské a antihmoty pozemské a já se dostala do situace, se kterou si nevím rady. Jsem, ale jsem bezvládná.

Zkoušela jsem své herecké nadání před zrcadlem.
Vzala jsem si svou fotografii s nejpitvornějším úsměvem svých dvaceti let - s panenkami uvnitř očí a s převráceným rtem. Zatvářila jsem se přesně tak a poznala, že cosi ve mně je posud mladé.
Chtěla jsem i nyní stáhnout spodní ret, ale něco po něm zevnitř sklouzlo, ani se neotřásl.

Z věcí, které se dály potom, si mnoho nepamatuji.
Okénko z filmu, zděšený výraz ženy, zvuky a šoupání, tma, harašení, posunování z kouta do kouta a nakonec dopředu, pak mě vyklopili z rakve na pozinkovaný vozík a házeli si růžovou koulí, chodci v bílém plášti ji hodili pod nohy - vyřinula se z ní s bouchnutím voda.

Pak na mě vyklopili Jeho.
Ležel mi na břiše, pravou ruku nepřirozeně zkroucenou, levá mu visela z vozíku tak, že byla předloktím opřena o hranu, nos měl rozpláclý o mé rameno, rostly mu fousy a jedno oko měl otevřené,
chtěla jsem ho drápnout do parafínové kůže, krk měl ohnutý,
cítila jsem muka nenatažené nohy, nádheru mrtvolné ztuhlosti, křečí, sádrového obvazu nad nesrovnanou kostí,
potřebu člověka zapáchajícího, i když se nepotí a nemá horký dech.

Pak nás odnesli na nosítkách každého k jinému stolu,
břicho se mu natřásalo jako igelitový pytlík s vodou; zahlédla jsem, jak mu po naříznutí skutečně vytéká z břicha žlutá voda, až se celé konsilium rozevřelo.

Mně otevřeli hrudní koš, se sloním mlasknutím vyloupli plíce, nožem mi zajeli z hrudní dutiny až do úst, krouživým pohybem odřezávali jazyk
a v tom mi uřízli košilku a já jsem polonahá, s košilkou nad pupkem, lítala po sále a tloukla se rukama do hlavy."

III.   V e l k ý   p á t e k




M i c h a l   a   V e r o n i k a



Přítmí, noc, společenská místnost.
Převozník a Michal sedí nad šachovnicí, jsou zamyšleni, ale ne nad partií.
Opodál sedí Melichar s přetaženou bundou přes hlavu. Vedle něj panák z prostěradla. Je vidět kus ordinace, kde je Veronika.
Převozník vstává, drží si hlavu v dlaních - podobně, jako při stoji na hlavě, popochází.

"Mám či nemám..."

Michal veden jakousi silou vchází do ordinace, kterou právě pod vlivem stejné síly otevírá Veronika. Převozník je zamyšlen, ničeho si nevšiml, maně bere do ruky ping-pongový míček, drží jej jako lebku, mumlá:

"Mám či nemám..."

Posléze nechává několikrát spadnout míček na stůl, zvuk opět trochu připomíná tlukot srdce.
Mezitím se v ordinaci odehrává něžná milostná hra Michala a Veroniky, Veronika je brzy poloobnažená. Michal ji laská na ňadrech, šeptá horká slova. Je slyšet šustění rukou po kůži. Kůže vlhne.

"Víte, Veroniko, já jsem z Lysolají a tam je to takové široké údolí a nahoře z něho vybíhá rokle a té se říká Housle. Kdyby se člověk podíval z letadla, snad by to skutečně vypadalo jako stopa po zabořených houslích.
Já jsem tu však ležel v noci na zádech na svahu, který se svažuje do druhého kotle těch houslí a náhle jsem uviděl Boha, jak je nade mnou rozkročen a sehnut, rukama se opírá o zemi až za řekou a nohama stojí až za silnicí, lesknou se mu oči a celý kterak je poset cvočky, jako kdyby měl americkou džínsbundu nebo nejvíc řádů na světě, jako maršál Buďonnyj.
A v tu chvíli mi přes rohovky začal proudit rosolovitý film, který rozsvítil noc a já měl velikou vizi, náboženský sen a vše jsem si zdůvodňoval, vše do sebe zapadalo, vše mi připadalo takové přirozené, lidské, i když jsem byl současně polekán slizkostí a naturalismem toho filmu, ale popíšu vám všechno svědomitě,
jsem rád, že se konečně můžu někomu svěřit, že je mi někdo tak hrozně blízký, že mě poslouchá, je to tak ohromně logické, že tomu lidé uvěří, musí uvěřit, když šli kaňonem po mořském dně, když házeli kameny a vajíčka v davu, když škádlili Židy před plynovými komorami, když budovali komunismus, když vraždili vlastní děti ve svých lůnech."
Svléká Veronice kalhotky a zasouvá se do ní. Jde to jak po másle.

"Hospodin byl unaven, usedl na zemi, lokty se opřel o kolena a položil hlavu na spojené ruce. Jedna polovina jeho veliké zadnice se zabořila do kotliny, kde je dnes fotbalové hřiště, druhá vytvořila údolí, kde se rozkládá ves. Housle pak jsou otisk božího přirození.
Když si Hospodin odpočinul, vstal - za tu chvíli, kdy odpočíval, zapustily jeho chlupy kořínky do země - a zakvičel. Na dně kotliny vznikly řídce rozložené jabloně, které jsou na podzim holé a surrealistické. (Jednou jsem hlídal celý den jabloně, běhal od stromu ke stromu, pak mezi dvěma stromy, až jsem se dočkal okamžiku, kdy visel v celém údolí jen jeden list.)
Nakonec - trochu se ostýchám, promiňte, Veroniko - se Bůh upšouk´ a jako obří helikoptéra rozčesal trávu na všech mezích, které se sbíhají do dna údolí, tak, že od hřbetu každého toho valu se sklání tráva na obě strany jako slepené vlasy stařeny a vprostřed kotliny dělá takový vír, jaký mají z chloupků nedonošené děti a zarostlí muži v kříži, na bocích a po stranách hrudi.
Když jsem tehdy vzal ten poslední lysolajský list do ruky, rozlehlo se prasknutí. Byl mráz a já myslel, že praskl prst. V mraze nic nebolí, výskl jsem a zvedl ruce, opřel jsem je rukama o zem a prsty mi vjely do lejna. Otřel jsem se o trávu, v půlkruhu se otočil a zdálo se mi, že jsem na dně ulice, nad školou vystupuje z mlhy kostel, je jaro a z chodníku vyrůstá strom, strom nemá listy - visí na něm netopýr s nastříhanými křidélky, vztáhl jsem ruku...

Večer seděla vedle mne na trávě Houslí dívka. Hihňala se, když si pánbůh vytrhl ze zadku chlupy, pak se přestala smát a když se pánbůh začal na obloze pohybovat, seběhla úprkem se stráně kolem kapličky svaté Anny, kam chodí lidi z celé Prahy pro živou vodu, a pánbůh se vztyčil a začal dupat, dupat, protože jsem ulomil uschlého netopýra, který mi před okem zakrýval zelené okénko semaforu na křižovatce, a jen jsem odtáhl ruku, netopýr spadl svisle na zem, zelené světlo zhaslo a objevilo se oranžové..."
Michal s obtížemi dokončuje hovor, náhle zdálky houká sanitka.

Veronika s úlekem vykřikne: "Co děláš? Ty jsi ve mně zůstal!"
Rychle se obléká a upravuje.
"Co budeme dělat?
Co budeme dělat?!"

x x x


Zřízenci přivádějí nového pacienta, který trochu připomíná Pavla, ale zřejmě to není on, má volně uvázanou svěrací kazajku, zřízenci ho táhnou jako biřicové za popruhy, on se tím kymácí. Na kazajce má stopy krve.
Veronika provádí přijímací úkony.

Č e r n á   a   b í l á



Michal se vrátil k šachovnici, převozník nezaregistroval jeho absenci. Po schodišti sestupuje rozespalý Jiří.

Převozník si drží hlavu v dlaních: "Mám či nemám, toť otázka."

Dlouho se rozhoduje, pak se zvedne:
"Ale co, má je mít. Ať si chlapec trochu užije."

Převozník zvedne ruce, tma, několikrát se zableskne a zahřmí - a v místnosti se objevují dvě dívky, černá a bílá.

Jiří vítá obě dívky: "Vítám vás v naší zpovědnici. Den po soudném dnu! Teď se dozvíte všechno, co jste do téhle chvíle nevěděly. Prosím pěkně."

Usazuje je k Michalovi, dřepne si opodál s bundou přes hlavu po vzoru Melichara. U šachovnice sedí Michal a obě dívky, převozník se ztratil do kuřárny, Melichar sedí s bundou přes hlavu. Michal je rozpačitý, velmi dlouhé mlčení přeruší netrpělivý Jiří, který jim začne jakoby hrát na housličky a k tomu brouká milostnou píseň.

Michal se obrátí k černovlásce: "Bojím se koček. Vzpomínám si na tu chvíli, kdy jsem tě uviděl poprvé. Celý jsem zkoprněl. Byla jsi celá v černém. Hubené tělo uvnitř vlněné jeskyně."
Praví k bílé: "Víš, proč jsem si k tobě nikdy nic nedovolil? Byl jsem v tvé společnosti tak blažený, že mi všecka vůle ochrnula."
K černé: "Bál jsem se, že v tobě hoří zelený oheň. Nikdy jsem se ti nepodíval do očí, jenom na ústa. Prostě jsem se bál."
K bílé: "Připadal jsem si v tvé společnosti jak u babičky z Měšic. Vím, jak tě to hnětlo. Chtěla jsi být dobyta. Ale já jsem cítil naprosté bezpečí."
K černé: "Kdybych ti dýchnul na oči, zarosily by se."
K bílé: "S tebou jsem nespal tolik zim a tolik let - až teď na Tři krále se to stalo. Již nás mrazy nepoplení, minulo tě Boží křtění! Nebo to byl sen? Byl jsem vůbec v tobě?"
K černé: "A s tebou jsem spal tisíckrát. Ty jsi kočka. Šelma."
Kývne k bílé: "Ty anděl."
K černé: "A ty ďábel. Tebe jsem si vážil. Byla jsi sama sebou."

Odmlčí se.

"Ty jsi chtěla se mnou počít. Počít syna. Říkala sis o to. Tisíckrát. Aspoň ses tak tvářila. Ale s tebou, s tebou ne. S tebou bych to neudělal. S tebou nejsou žádné žerty. Stále ve střehu! Přetvařovala ses, kdo by ti věřil! Jen já jsem ti nalít‘.
Nebyla jsi sama sebou, zmýlil jsem se. Ukousla jsi mi špičku jazyka, pamatuješ?"

Jiří, který poslouchá, beznadějně vrtí hlavou. Pokládá Michalovi na vlasy šípkovou růži.

K bílé: "Víš proč jsem se s tebou tolik let nevyspal?"
Zapíchne jí prst doprostřed hrudi, zvyšuje hlas.
"Protože jsem věděl, že bych tě oplodnil, o to jediné mně šlo, ne o sex. Rozplynout se v tobě, udělat syna, dceru." Vytáhl prst, ukazuje na ni dál:
"Ale ty, sprostá slepice, ty bys neměla dost odvahy si to dítě nechat. Bůhví, co by jsi s ním udělala. Tak proto!
Já vím, tvůj manžel, děti..."

Odmlčí se.

"Rozum nás zničil. Rozum nám složil na hlavu trněnou korunu!

A pak, na Tři krále, když jsi pode mnou ležela, spadly ti vlasy z čela. A ty jsi vypadala přesně, jako moje matka. Čert tě vem."
Šermuje rukama.

"Proč se nehýbáš? Proč, když na tebe hodím kámen, se tvá kůže neprotrhne!?
Co jsi to za vodu, co jsi za hladinu!?

Zmizte mi z očí, obě dvě. A už se nevracejte. Slyšely jste všechno, všechno, co jsem nechtěl říct... Konečně jste to slyšely, slepice. Slepice! Zmizte mi!"

x x x


Vchází převozník, vztáhne ruce ke svému rituálu. Černá rychle vstane a vlepí Michalovi facku. Převozník se chvíli zarazí.
Bílá také vstane a s fackou váhá. Je zmatená. Hledí na Michala velkýma očima.
Převozník znovu vypne ruce, na vteřinku zhasne světlo, objeví se malinký, nepovedený záblesk, rozsvítí se, ale dívky jsou tam pořád. Rituál nefunguje. Bílá dá Martinovi také facku. Slepice!

Převozník tlumeně k dívkám: "Zmizte!"

Zopakuje manévr se stejným efektem. Dívky zůstaly.

Rozhodí bezmocně ruce.

Obrátí se k Michalovi: "To jsem nechtěl, sorry. To ty prokleté prášky... Prostě to nefunguje." Převozníkovo hubené tělo se ještě více scvrkává.

"Víš Michale, proč plavu celý život na pomezí života a smrti? Po Řece zapomnění?
Matka s otcem, když mě zplodili, když to zjistili, šli se mnou k andělíčkáři. K doktorovi na určenou hodinu.
Právě když přišli k ordinaci, doktora odváželi havrani. Funebráci. V novinách pak stály palcové titulky: Zavražděn milencem své vlastní pacientky!

Rodiče mne nechali přežít. Otec mi to ve slabé chvilce vyprávěl. Byly tehdy velké povodně, krupobití, když mne zplodili. Byl jsem třetí v řadě. Děti se se mnou nebavily, byly o řadu let starší.
Nepatřím na tento svět. Nepatřím ani na onen svět. Adoptován vlastními rodiči, z nouze.
Čekám vás ve svém nočním království! Loď je připravena."

V á l k a   d o k t o r ů



Všichni se sešli v koutě noční místnosti. Jan oznamuje:
"Pavel je pořád na resuscitaci. Doktoři ho chtějí odpojit, že už není šance. Mozek nepracuje, z Pavla už je jen umělý preparát na přístrojích, tělo bez duše!"

"Náš doktor je z toho zoufalý, nevěří, že mu odumírá mozek. Myslí, že to je jen stupor z deprese, katalepsie," přišla mezi ně Veronika. "Poslal doktorům na ARO injekce proti depresi.
Ale prý nezabraly. Na áru si myslí, že je doktor taky blázen. Psychiatr!

Ten je teď ale opravdu na dně. Moc si to bere.
Pavel mu prý dal před propustkou nějaké své texty k přečtení, on taky psal.
Víte, jak je doktor přísný, ale na těch povídkách nenašel vadu. Jen jedna z nich mu připadala sentimentální jak od staré baby. Byla úplně jiná, než ty ostatní. Řekl to Pavlovi a ten zůstal jak opařený. Bylo to jeho stěžejní dílo. Nejspíš ho to hodně ranilo, doktor má vyčitky. Neměl mu to otlouct o hlavu."

Společnost se nejistě rozchází.

Z k o u š k a   o r g á n ů



Martina má zase svoji noc. Probudila se. Kolem bílá mlha.
Po paměti hledá schody dolů. Dveře jsou zamčené. Hledá jiné dveře. Nikde žádné nejsou. Jde kolem zdi, roh od rohu. Jen holé stěny! Zmizely i dveře, které před chvílí nahmatala. Bezradně se otáčí. Slyší pravidelné tikání. Snaží se proniknout bílou tmou.
Uprostřed místnosti jakoby viselo hedvábné plátno. Lehce se nadouvá v průvanu. Kde se tu bere průvan?, napadá Martinu. Chce nahlédnout za plátno, ale to zahýbá za roh a pokračuje dál. Martina ručkuje, opět zahnula a opět. Asi chodí kolem dokola. Tikání zesiluje. Je to uprostřed, za plátnem. Matina nachází v záhybech látky štěrbinu. Nahlíží dovnitř. Na stolku je přenosná televize. Monitor. Zelený paprsek dopadá na zevnitř na stínítko, křivka ekg bliká. Bum, bum, zní zvuk.

Najednou ucítí na rameni ruku. "To jsem já, neboj se!" Ohlédne se, ale nevidí, kdo to je. Celá ztuhne.

Na obrazovce je tušit nemocniční lůžko, na něm kdosi leží - je to Pavel, z krku mu vychází hadice, kolem jsou různé přístroje, další monitor s blikající křivkou, je slyšet zvuk plicního ventilátoru (chchchchch, chchchchch), okolo jako svíce stojí pacienti v pláštích, je tam i personál.

Obraz se přerušuje. Usměvavá hlasatelka oznamuje:

"A pak po právu, konečný rezultát zní:
začít před svítáním,
na jaře před probuzením,
zkoušku orgánů:

Ventilaci vypnou a pak čekají.

Jestli na smrt rychlou?
Jestli orgány se chytnou?

Čekají."


Začíná neumělý mnohohlas beze slov, reproduktor není kvalitní. Do sboru se posléze vmísí lehký soprán. Veronika! Sluší jí to. Celá v tmavém. Zpívá ve vandrovacím třídobém rytmu jakousi starobylou píseň:


"Mládenečku mladý, kaj ty povandruješ?

Z tej země do jinej, do krajiny cizej.

A kdo tě tam opatří, když tě smrt zachvátí?

Mám já milou svoji, panenku Marii.

Ona mě opatří, když mě smrt zachvátí.

Košili ušije, do ní mě obleče,

do hrobu položí, do nebe sprovodí.

Mládenečku mladý, kaj ty povandruješ?"


Těžká ruka na rameni se zvedá. Martina se s ulehčením ohlédne. Převozník. No ovšem! Mlha se rozplynula.
"S dovolením," nahýbá se přes ni. Vypíná monitor.

Martina vychází ze dveří. Hned vedle je její pokoj. Bezradně hledí z okna. Venku je stále bílá mlha. Na dně stojí jakési postavy.

P ř í z r a k   j a r a



"Pojď se mnou," šeptá Veronika doktorovi Ten hladí bílou laboratorní krysu, která mu ustrašeně sedí na druhé ruce.
"Já..."
"Dala jsem výpověď. Selhala jsem. V noci jsem měla poslední službu. Chci tě!"
"Cože? Vždyť je ráno! Já musím do služby."

Veronika vybíhá do mlhy.
Jako srnka.
Propletli se parkem, dohonil ji až v brance ústavní zdi.

Táhne ho tiše dál. Kolem se vynořují obrysy stromů a zase mizí.

Bloudí jakýmsi lesem. Prošli další brankou.
Prodírají se houštím.
"Kde to jsme?"

Dorazili k oprýskaným zárubním jakéhosi stavení.
Vstupují dovnitř. V místnosti je téměř tma. Na holé podlaze se rýsují staré vlhké kusy nábytku. Křeslo a stolek. Doktor zavřel dveře.
"Tady máš baterku." Veronika mu vkládá do ruky dámskou baterku. Přívešek na klíče.

"Dělej si se mnou, co chceš." Prostřela kabát do křesla a natáhla se do něj.
"Není ti zima?"
"Ne." V místnosti se dělá docela teplo.
"Svlékni mě," vybídne ho nahlas. Doktorovi se třesou ruce. Co to má znamenat?

Poslechne. Svlékne ji. "Musím si tě prohlédnout!"
Šátrá kolem sebe. Nahmatává baterku, mačká puntík. Světélko mu však padá z třesoucí se ruky na zem. Kolečko zhaslo. Stále je tma.

x x x


Opět nachází světélko. Rozžhaví další kousíček jejího těla. A po něm další. Bílé flíčky poskakují po kůži sem a tam. Ruka se stále třese.

Doktor si prohlíží mozaiku dívčího těla. Zajíkne se.
"Ty jsi krásná! Neuvěřitelně krásná! Nikdy jsem takovou holku neviděl."
"Neboj se, já neuhnu," šeptá Veronika. Pohladí ho po ruce. Uvolní se. Doktor také.

x x x


"Au. Ne, na pusu ne, tady mě líbej," vykřikne náhle Veronika. "Prosím tě, vyndej to!"

"Cože?" Doktor se posadí. "Co se stalo? Bylo něco špatně? Ublížil jsem ti nějak?"
"Ne, já jen myslela, aby sis dal pozor!"
"Aha. To jsi neřekla moc šikovně. Sotva jsem začal. Já bych si dal stejně pozor."
"Já jsem nevěděla, jak to říct. To se špatně říká."

"Proč jsi nechtěla pusu? Vyspíš se se mnou a pusu mi nedáš!"
"Když... to je moc důvěrné. Neptej se. Nejsi rád, že jsi se mnou?"
"Jsem rád, ale..."
"Teď budu jen tvoje. Budu spát jen s tebou. Velice si tě vážím. Obdivuju tvůj svět, všechno, co děláš, co chceš dokázat, vytvořit. A budu s tebou spát. Potřebuju někoho, jako jsi ty. Kdo něco dokáže! Chci ti vrátit, o co jsi přišel. Sebevědomí. Abys měl úspěch! Nobelovku. Já vím, že na to máš!"
"Čert vem nobelovku. Ale já jsem měl pocit, že jsi duchem jinde. Jakobys myslela na někoho jiného!"
"Myslela jsem na jiného kluka, to je pravda. Promiň. Ale... s ním to byla jen živočišná záležitost. Nic víc. Neovládla jsem se prostě. Nechci být loutka v jeho rukou. Bezduchá samice! Zneužila jsem svěřenou osobu. Nikdo to neví, jen ty. Dala jsem výpověď."
Doktor nechápavě zírá.

"Nechtěla jsem ti to říkat, je to ode mě kruté. Jestli chceš... dokončit to... Můžeš ještě jednou!"

"Já už musím jít!"
Nechává ji tam samotnou.

Běží mezi stromy, klopýtá. Náhle se zastaví.
Kolem jsou desítky lesklých oček. Smaltované cedulky s číslicemi! Ruce ústavního hřbitova.
"Proč jsme došli až sem?," napadlo ho.

E   P   I   L   O   G




I.   V e l k á   n o c




N i k a



Vydal jsem se na cestu k řece, začal povídat muž v kazajce, F. Beran. Uběhlo několik let.
Dohráli jsme karty a já pozval ostatní, aby šli se mnou poslouchat splav. Byli jsme dva kluci a dvě holky.
Víte, včera jsem viděl v řece plavat špalky, daleko nad splavem. Byl jich celý shluk, některé vystrkovaly důstojně předky či zadky a zase se zanořily. Blížily se k říčním lázním u splavu; zdálo se mi, že se brání proudu, který se stahoval do jazyka v průrvě - asi by si tam natloukly.

Ptáte se, proč jsem vyrazil do noci?
Já řku: chtěl jsem poslouchat splav, chtěl jsem se dívat do hvězd a taky jsem chtěl přitisknout ruku Nice na záda. To jsem si přál celý týden, chtěl jsem si ověřit, z jaké je podstaty. Asi jako když houslař bloudí lesem a hledá resonanční dřevo. Cvičené oko už pozná, které smrky by to mohly být. A tak přistoupí ke stromu a udeří do něj.
S nejistotou, ono to není jen tak!

x x x


S Nikou jsem se neznal, ani nebyla zvlášť hezká, abych ji sváděl, tak jsem týden jen nesměle chodil s připravenou rukou a pouze jednou jsem se trochu dotkl, ale bylo to přes vlasy a hrudní koš jsem neucítil.
Postáli jsme u splavu, nikdo však se mnou nechtěl poslouchat. Rušilo je pravidelné klepání větráku nedaleké hospody a nebylo kam sednout, jen do rosy. Navrhl jsem noční koupel, to by se muselo překonat pásmo bahna, aby se člověk dostal na pevný písek. Ale jedna z holek měla menstruaci a tak z toho nic nebylo - nahé holky ve tmě.
Chtěl jsem aspoň koukat do hvězd, ale ani z toho nic nebylo.

x x x


Vydali jsme se na další cestu. Proti nám stál rozložitý člověk, a já jsem přemýšlel, jaký pozdrav je vhodný v tuto noční dobu. Ve vzdálenosti, kdy je vhodné pozdravit, se ten člověk rozkročil a hlasitě uprdl:
"(Pfgrrrrrrrrrr!)"
"Dobrý den," zmohl jsem se.

Člověk se s námi dal do řeči:
"Pojďte se mnou, prožijete noc plnou kouzel, plnou magických zážitků. Čtyři živly - oheň, voda, vítr a země - se sváží s vašimi pěti smysly a octnete se na prahu nového světa!"
Sotva už však chudák mluvil. Nutil nám dvě stovky a zval nás k sobě. Ale jedna z holek chtěla utéct a tak jsme ho tam, rozkročeného, nechali stát.

Pospíchali jsme proti vodě, dlouho, cesta pak skončila a k vodě se nedalo sejít, na břehu byly valy z kopřiv. Dotkl jsem se Ničiných zad - a ucítil tu pravou podstatu, bylo to opravdu resonanční dřevo, jenže - u všech všudy - zrovna nerezonovalo!
Stál jsem tam schlíple, až se jim mě zželelo a pozvali mě k železné studánce v lese. Šel jsem rezignovaně, vím, že voda z ní trochu zapáchá a pumpa často nefunguje.
Rosa na povrchu obilného pole mně promáčela kalhoty a bylo mi nepříjemně. Potmě jsme bloudili a začali se bořit do bažiny.

Náhle jsme spatřili světlo ohně!

O h e ň



Dorazili jsme k pyramidě žhoucích tlustých špalků, nad kterou líně pobíhaly plameny. Nikde nikdo, jen zelená tma a průsvitné špalky. Takový oheň jsem ještě nikdy neviděl.

"Haló," ozvalo se ze tmy. Hlas jakoby se bál.
Požádal jsem, abychom mohli postát u ohně.

Do světla vstoupil muž, vypadal také jako špalek, a přivolal dalšího, který vypadal stejně jako on. Podivil jsem se, že se na pozdrav neuprdli - mluvili stejným nářečím, jako půlnoční opilec.

"Přines rum a kabanos!," zavolal první muž k lesu. "Máme hosty."
Nikdo nepřišel.
"Vstávaj, Čehún, hybaj s tým rumem!"
Pořád nikdo.
"Choď ho vzbudit, hosti přišli," drcl do druhého.

Přivlekli chlapa s knírem, ztuhlého spánkem.
"Pozdrav, Čehún, hosti přišli!"

Čehún napřáhl ruku jak pařát a každému ji podal. "Vítejte u nás. Chlapci, přineste přece rum a kabanos. A deku, ať si mají hosti kam sednout."
Přinesli rum a deku, tvrdou jak kůže z berana. Holky ucucly a chlapi se zalévali krůpějemi rumu. Seděli jsme na dece.

"Chlapi, jak je to tady s hospodami, kam chodíte?," snažil jsem se vloudit do jejich přízně.
Pochválili zdejší hospodu.
"A co ten hotel tam naproti přes vodu, jaké to tam je?" pokračoval jsem. Znal jsem ho, protože jsme se v něm včera zastavili.
"Ten je pro lepší lidi, tam my nechodíme. Jó, loni jsme tam byli, ale přes řeku se pak nedostaneš."
"A co v těch říčních lázních naproti pod hláskou, u přívozu, jak se to tam jmenuje... Tam je takový bufík, vždycky se tam čepovalo."
"Myslí Baštírnu. Tam už je to pět let zavřené."
"Ale já jsem tam před dvěma lety byl a ještě se tam čepovalo a baštilo."
"Pět let je to zavřené."
"Tak jo. Ale vzdávám vám úctu, protože si celý týden snažím vzpomenout, jak se ty lázně jmenovaly a nikdo z domorodců si to nepamatuje. Je to halt na druhém břehu a přívoz nefunguje.
A vy to víte. Jakoby nic. Baštírna! Víte, říční lázně a takovéhle věci, to je moje vášeň."

M u ž   v e   s v ě t l e   o h n ě



První muž povstal a postavil se do světla ohně. Vypadal jako kmen s opadanou kůrou.
"Tam na ostrohu se tyčil hrad Dubá. Pod ním, v zaniklém městě, stojí dosud kamenná brána. Snažil jsem se prostudovat všechny letopisy a kroniky, které se k tomuto místu pojí - není jisté, zda Jan Roháč pocházel odtud nebo z jiného hradu." Přednáška pokračovala. Plameny osvětlovaly jeho tvář zdola.

"A tady bydlí náš kamarád Melichar, je mu sedmdesát a udělá výmyk na hrazdě. V létě. V létě má sedmdesát kilo. V sedmdesáti letech.
Jednou vyšplhal na stříbrný smrk - to je v Hlubočepech bufet U tří srpečků a tam je skupina tří smrků. Rozhoupal korunu a skočil na druhý smrk a tak pořád dokola. Jednou se ale špička ulomila a on si zlomil páteř. Loni už zase udělal výmyk!

V zimě však Melichar zalehne, nabere váhu a má sto padesát. Celou zimu prospí."
"Já mít sedmdesát kilo, tak taky udělám výmyk na hrazdě," povídám.

Od řeky zavanulo, v ohni prsklo několik jiskérek a na okamžik narušily sklovaté špalky. Odmlčeli jsme se.
Seděl jsem za Nikou, bránil chladu, který jí dotíral na křehká záda, a lehce jsem se dotýkal jejích vlasů.
Nika neznatelně pootočila hlavu a špitla cosi jako: "Záleží na tobě."
"Jó?," vyhrkl jsem.

Podíval jsem se na onoho muže:
"Chlapi, takový oheň jsem ještě neviděl. Z takových velkých špalků. Řeknu vám: když jsme sem šli, potkali jsme člověka, byl taky z Moravy jako vy, a on nám udělal přednášku o čtyřech živlech, ze kterých je postaven svět, to jsou: voda, vítr, země a oheň! A poslal nás, abychom je hledali. Čtyři živly a k tomu ještě člověka.
A teď tady vidím oheň, jaký jsem ještě neviděl!"

"Špalky jsme nařezali ze stromu. My jsme tesaři, z Moravy, já su z Bystřice, akorát tady Čehún je z Čech. A teď tady hlídáme tuto búdu, Čehún, dojdi pro ten kabanos! Melichar ještě spí. Zítra by se měl probudit. Vždycky se budí tři dny po Velkém pátku."

"To dřevo jste řezali pilou břichatkou, když jste tesaři?"
"Břichatkou ne, mám husqvarnu. Na lněný olej."

x x x


Chlapi znova roztočili rum a začali zpívat: "Chcel by som sa vysrať, ale nemám riť, kúpím si já krta, on mi riť vyvrtá." Řvali na celé údolí.
Zarazil jsem je: "Držte huby, chlapi, tohle je jedna ze dvou písní, které mě naučil můj otec. Já to nesnesu!"

"Vy jste studenti? Asi jste studenti, co byste byli?"

"Můj otec mě naučil jen dvě písně," pokračuji. "Tuhle a pak: Ňufru, ňufru, ňufru, máme hovno v kufru. Jestli to neznáte, tak to končí: Kufr máme jako hrom, ale hovno máme v ňom. Moje matka mne naučila jen jednu píseň, ta se od těch dvou moc neliší..." Odmlčel jsem se.

Od řeky znovu zavanulo a do světla ohně vkročil další příchozí. Za ním pak další. V dálce se ozvalo odbíjení zvonu.

"Tož vás tu necháme, chlapi. A roby!

Choď vzbudit Melichara, Čehún! Už je půlnoc!," kázal jeden z chlapů.
"Melichar vstal už před hodinou a šel někam do polí. Trápí ho větry. To víte, celou zimu měl střeva mimo provoz," vysvětlil Čehún.

A b i t u r i e n t s k ý   v e č í r e k



U ohně nás zůstalo pět.
Michal, můj společník. Pavel - muž s brýlemi, prorok. Dále Petr Rohan, pohanský ctitel bohyně Zory, a s nimi já. Do čela se usadil nejstarší z nás. Objevil se náhle. Jméno jsme neznali. Byl to muž s přirozenou autoritou.
Do šestého křesla pak usedl Melichar.
Čekali jsme.
Sedmý stolec je prázdný!

"Kde je Wolfi? Kde William? G.B.? Dante?" Do světla ohně přichází muž v černém, s krysou na rameni. Zklamaně se rozhlíží.
"Usedni a mlč! Přišel jsi pozdě, doktore!," zahřměl stařec.
Sedmý ustrašeně vycenil zuby a usedl. Potkan se mu na rameni nadnesl jako pták.


"Zahajuji jednání," začal stařec.
"Mrtví přečtou své životopisy, živí uvedou, s čím přicházejí. Prorok Pavel, prosím!"

P r o r o k   P a v e l



Pavel povstane: "Byl jsem obyčejný chlapec z dobré rodiny. Šikovný v algebře, špatný v aritmetice, nevzali mne na vysokou školu. Před 13 lety jsem měl dvě prorocká vystoupení. Jeden z mých snů se naplnil, druhý nikoliv.

Dva starci, Karl a Sigmund, poklekli proti sobě a jeden druhému zaklesli ruce za zády. Mezi nimi kříž, nohy Ježíše Krista!
Věnec loktů a spletených pěstí okolo. Ekliptika!
Můj příběh všichni znáte."
Pavel skončil.

"Následuje prorok Melichar. Přečtěte nám životopis. A prosím podrobněji!"

P r o r o k   M e l i c h a r



"Ale já nejsem mrtvý!" vzkřikne Melichar.

"Nevadí, pokračujte! A pravdivě!"

"Jmenuji se Melichar.

Můj otec byl blázen do japonské zahradní architektury, seznámil se s ní jako legionář, když se plavil domů přes Japonsko a Ameriku. Chtěl studovat architekturu. Nakonec zůsatal důstojníkem, vyšvihl se v legiích.
Dal tedy alespoň mne studovat na architekta. Byli jsme poctivý rod.

Za války jsem se dostal jako student do koncentračního tábora, tam jsem se seznámil s komunisty, se Zápotou. Po propuštění jsem se stal tajemníkem komunistické strany. Budovali jsme novou republiku.
Fašisty jsme nenáviděli. Ale co nám vešlo do krve, byla organizace tábora. Žádný chaos, každý tam měl své přesné místo. Mne poslouchali, byl jsem vedoucím stolu. Ideální systém - ale zvrácená fašistická ideologie.
Diktatura proletariátu, a pak za dvacet let komunismus - disciplína a pak spravedlnost, volnost, to byl náš cíl. Dvacet let spravedlivého tábora a pak lidé pochopí!"
Pohlédl nejistě na starce. Ten uznale pokýval hlavou: "Správně, po pravdě Melichare, po pravdě!"

"Školu, architekturu, jsem studoval jen dva roky. Rok před válkou, rok po válce.

Koupil jsem tuto parcelu, bylo to hned v osmačtyřicátém a na ní nechal postavit chatu, byla to poctivá prkenná bouda. Bez základů, na čtyřech tvárnicích.
Později jsem k ní začal přistavovat různé přístřešky, a přiznávám, stavěl jsem to přesně, aby chata vydržela dvacet let a potom spadla.
Byl jsem skálopevně přesvědčen, že za dvacet let tu bude pravý komunismus a že bude všechno společné, i ta chata!"
Podíval se po přítomných, pak si ulevil a pokračoval:

M e l i c h a r   p o   d v a c e t i   l e t e c h



"Avšak za dvacet let - žádný komunismus, ale okupace sovětskými vojsky. Vyhodili mne ze strany - neodvážil jsem se souhlasit s okupací - a nakonec jsem se stáhnul na chatu, která v té době opravdu téměř spadla. Byl by ze mne opravdu dobrý architekt, načasoval jsem to přesně na chlup!

Parcela, když jsem ji koupil, byla holá louka. Ale měl jsem každý rok jiný zahradnický záchvat, jednou lesní stromy, jednou ovocné stromy, jednou keře, pak skalničky, a zkrátka všechno možné.

M e l i c h a r   j e š t ě   p o   d v a c e t i   l e t e c h



Když uplynulo dalších dvacet let, byla zahrada jedno velké krásné jednolité houští, jak mořská hladina, ze kterého čouhaly vzrostlé čtyřicetileté stromy - bříza, sosna, topol, modřín, ořešák. Hloupí lidé na ty stromy říkali: no krása.
Říkali, že to bylo to jediné, co se mi v životě opravdu podařilo." Melichar povstal, rozkročil se a hlasitě pustil větry.

Seděl jsem za Nikou, dotýkal se kolenem bubliny na jejím svetru. Mám?

Melichar opět usedl. Byl znatelně štíhlejší. Pokračoval:
"Pak přišla takzvaná sametová revoluce, pche, a já se začal bát, že ty vzrostlé kmeny spadnou na moji chýši, která už byla skoro k nerozeznání od ostatní parcely - střechou prorůstaly houžve, které se propojovaly s křovím, táhnoucím se po celém stavení; jen stěží se dalo poznat, kde končí chata a kde začínají keře.
Rozhodl jsem se, že nebezpečné stromy pokácím. Bál jsem se však pokuty, a proto jsem nechal stromy uříznout ve výšce tři metry, říká se tomu omlazení. Pozval jsem chlapy s motorovou pilou a ti mi to pořezali.

A tak z houští, na které jsem nenechal sáhnout, protože mě sociální cit vedl k lítosti nad každým náletovým keříkem, vyčnívaly pahýly stromů jako velké pyje. Na jaře se z nich řinuly hektolitry mízy. Vydržel jsem rok a na dnešek jsem objednal pokácení pyjů.
Nyní zde žiji v houští jako němý symbol božího cyklu a jednou se v prach obrátím."

Tma se nadzvedla a oranžové světlo dopadlo na pahýly pňů.

"A ještě vám řeknu, já jsem zde nadevše spokojen, mně se nelíbí upravené zahrady, pevné domy. Keře ořezané do krychle.
Odvezl jsem si na chatu všechen luxusní nábytek po otci a nechal ho shnít. Aby stromky měly humus. Jsem rád, lebedím si, že jsem se nezpronevěřil svému přesvědčení.
Jsem jako Jánošík, starám se o slabé a bezmocné rostlinky a nic jsem nedaroval obřím stromům, které by je jednou zadusily.

Mocní ničí slabé a jednou by zničili celý svět!

V zimě spím, v létě ztrácím na váze," dodává Melichar. "Za letních večerů pro pobavení sousedů cvičím na hrazdě."

"Dobrá," praví stařec, "věřím ti.

Doktore povstaň! A stručně."

M u ž   s   p o t k a n e m



Muž s potkanem povstane:

"Moje matka byla velmi slavná. Jezdila po celém světě. Měl jsem vychovatelku. Jméno otce mi nikdy neřekly. Vím, že byl hudebním skladatelem. Truchlivé dětství!
Od dvou let jsem cvičil na piano. Děti mi neřekli jinak než J.S., Johane Sebastiane. Nebo Wolfi. Až v deseti letech jsem zjistil, že se mi posmívají.

Zatvrdil jsem se. Jednou mi budou ležet u nohou! Napíšu Operu oper, Knihu knih!
Dřel jsem.
Avšak o co víc jsem se snažil, tím víc jsem poznával, že to nejde. Jako Sisyfos. Bylo to zoufalé! Den co den jsem cvičil Rachmaninova, Chačaturjana, desítky, stovky hodin - nic. Znělo to jako stroj, dokonalý stroj. A hudba, hudba, kterou jsem slýchal v uších...?
Zkrátka nestála za nic, když jsem ji zahrál. Nezněla. Zhasla jak prasklá žárovka, když jsem ji chtěl převést do tónů.

Stal jsem se z nouze lékařem. Lékařem v ústavu pro duševně choré. Ovládal jsem lidské osudy!
Avšak byl jsem špatný vládce, kašírovaný bůh! Plánovač lidských srdcí. Lidé mi nerozuměli. Jen dělali, že mi rozumějí. Memorovali mé aforismy, bonmoty, stádo snobů...
A kdo mi chtěl opravdu naslouchat, byl stejně hluchý jak poleno!"

Pohlédne do ohně.
"Jako Palach Husem, nestal jsem se ani Ježíšem, ani Mozartem. Nestal jsem se ani Freudem, i když mi tak říkali." Nejistě pohlédl na Pavla.
"Lidé mi leželi u nohou. Ale z lenosti. Z pouhé lenosti! Povaleči v blázinci!

Rezignoval jsem. Do sklepa jsem chodil krmit potkany. Sedával jsem na posledním schodu a pozoroval jejich zvyky. Chytrá zvířata. Naučil jsem je panáčkovat, mazlil se s nimi.

A oni mě respektovali! Hrál jsem jim symfonie na okarínu, rozléhaly se v ozvěnou v bohnických chodbách. Napsal jsem knihu pro potkany, Knihu knih, "Potkan potkanů." Začali se ke mně stahovat hraboši z celého okolí, z bohnického sídliště. Jejich slepé oči ožívaly. Staly se z nich živé lidské oči!

Bylo mi 39! Stal jsem se prorokem!

Šest let po Kristovi, tři roky po Wofgangu Amadeovi. Pospíchal jsem za vámi.

Tady mne máte!," vzpřáhl ruce.

Ozval se tlumený potlesk.

"Dobře," zhodnotil stařec.

x x x


"To není celý životopis!," ozvala se jedna z dívek. Jejich tváře se na rozhraní světla a tmy objevovaly a zase mizely. "Co jsi udělal se svými ženami a dětmi, doktore?"

"Promiň, ale já teď nechci. Zničil bych tě. Jako jsem zničil obě své ženy."
"Neboj se, mě nezničíš... Byl jsi dvakrát ženatý? Obě tě milovaly, že?"

"Já jsem ženatý. Se svou první ženou. Vlastně byl jsem, vždyť ona je teď vdova. Nežili jsme spolu. Jen děti si občas beru. Vlastně bral jsem.

Víš co mi řekla, když jsem vyhrál tu soutěž? Přinesl jsem domů diplom a ona na to: To je hezké, ale měl jsi koupit brambory a na to ses vysral!"

"A ta druhá žena?"
"Byla jen mojí modelkou. Díky ní mám ty ceny. Měla v sobě takový náboj - stačilo zmáčkout spoušť a bylo z toho velké dílo. Mona Lisa. I kdyby právě prala ponožky."
"Co se s ní stalo?"
"Chtěla dítě. Ode mě. Geniální dítě! Kdyby se spojily moje a její geny...
Byla podnikavá. Říkala, že ona je ten krk, který kroutí hlavou. S ní bych dokázal...
Jenže to nešlo. Nespal jsem s ní. Kdyby otěhotněla... však víte..."

"Třeba by právě získala něco navíc. Jako model. Postava není všechno."

"Já jsem fotil jen obličej. Tělo bych nikomu neukázal. Nikdo je neviděl, milovala jen mě.
Ale ona by se už fotit nenechala. Já ji znám, starala by se jen a jen o dítě. O nic jiného." Plaše se rozhlédl.
"Se mnou by byl konec," dodal.

"A ta třetí?," špitla dívka. Její tvář zmizela ve světle plamenů.

"Jakobys byla jejich kopie. Mluvíš stejně jako ony! Zničím tě, jako jsem zničil je."

"Neboj se, mě nezničíš. Já tě přece nemiluju. Jsem nezničitelná. Já od tebe nechci dítě. To by bylo absurdní, nebožtíku." Náhle se v řeči zastavila. Sklopila oči.

Po chvíli plaše vzhlédla.
"Já jen potřebovala někoho, jako jsi ty. Pro sebe! Pro svůj pocit. Přece jsi miloval ty mě, ne já tebe. To já jsem tě zničila!"

"Řeknu ti, jak to bylo," pohlédl na ni. Odmlčel se.

"Nehledal jsem už lásku, zvrácené ženské city, když jsem tě poznal," pokračuje po chvíli. "Toužil jsem po prostém čistém aktu, křišťálové studánce.
Kdysi jsem takovou dívku potkal. Nevěděl jsem jak se jmenuje, jak vypadá, byla tma, ticho. Jakobych se spojil s absolutnem, s vesmírem. Nekonečná svoboda.
A od té doby - jakobych byl spoutaný do kozelce. Citové vazby!

Hledal jsem po večerech prostitutky, kurtizány. Marně. Nacházel jsem jen samé hrubé typy.

Nakonec jsem našel tebe. Vztah šéfa a podřízené. Bez emocí, s vykáním, jen tak, něco za něco." Muž v černém stojí zpupně s rukama založenýma na prsou, nohy zahalené splývajícím pláštěm.

"Nejde to bez citu," zašeptala. "Ani prostitutkám."

C t i t e l   b o h y n ě   Z o r y



"Petr Rohan, pohanský ctitel bohyně Zory!," zavelel stařec. "A vy už prosím skončete," pokynul na doktora s dívkou. Nevím vůbec, o čem to mluvíte."

Petr Rohan povstane. Pohlédne na ohniště.

"Oheň pohasl.
Všude kolem září slunce již od rána. Vyprahlý palouk, okolo březové houští. Na bílém zahradním nábytku posedávají lehce odění muži, mezi nimi se proplétají nahé průvodkyně.
Markytánky!

Modré nebe se chvěje. Urostlá dívka se zářícími vlasy se vyšvihne na rezavou cisternu u kraje louky a zanořuje se otvorem do vody uvnitř jako delfín. Po chvíli vylézá, má zplihlé vlasy. Krůpěje vody vytřásá při chůzi na ostatní. Z vlasů, z chloupků po těle. Chloupky usychají a dívka je oblečena chmýřím.

Slunce se vyzdvihlo do nadhlavníku!

Dívka v s hřívou vlasů se předklání a muži se za ní strkají kolem třpytivého lůna. Dívka o tom ví a zálibně protahuje záda jako kočka. Pohanský oltář!

"Hle předobraz budoucího plodu!," ukazuje jeden z mužů na záhybech lůna: "Nahoře holeně skrčených nožek, uprostřed v hloubce bříško s pupíkem a zde dole tvářička s nosíkem."
Dotkne se. Druhý muž ho srazí pěstí na zem.

Dívka se uraženě vyšvihne na cisternu a zmizí v ní. Dlouho se nevynořuje. Násilník se vrhá za ní, v cisterně to duní. Nakonec vylézá a zaklapuje těžké víko.
Ostatní jej shodí dolů, lopotí se s víkem. Vytahují dívku z teplé, páchnoucí vody jako kus plastelíny. Pokládají ji na zem.

Dívka po chvíli přichází k vládě, škube sebou, klekne si na všechny čtyři a zvrací.
Muži stojí za ní, odvracejí oči. Ustupují. Neznámá síla odklání jejich pohledy.

Z O R A !

Usedají opět do zahradního nábytku. Nahé dívky procházejí mezi nimi. Uschlé od slunce.
Nedotknutelné. Na hlavách vlasy prosvícené sluncem."


"Stačí,
Prorok Michael!," rozkáže stařec.


Michael začíná:
"Občas si představuji jedno království, Království služebníků.
Leželo mezi devatero horami, lesy a řekami, uprostřed věků." Michael se napil vody.
Sklenici s tlustými stěnami postavil před sebe.

K r á l o v s t v í   s l u ž e b n í k ů



"V tom království byli všichni lidé služebníky - byli tak vychováváni.

Nejobtížnější a nejzodpovědnější službu tam měl sám král, sloužil všemu svému lidu a měl k tomu svěřenu největší moc. Někteří sloužili mocným, mocní zas bezmocným.

V hospodě na rynku sedával pan učitel s lékařem a farářem, sbírali ve školách po světě moudrost a věnovali ji lidu. A kdo tam jen vládl a nesloužil, měl černé svědomí.

Pak ovládli království Kocourkovští. Říkali, že v té zemi již nikdo nebude služebníkem. Že jsou všichni lidé páni! A všichni mohou poroučet!

V Kocourkovsku ovšem bylo všechno naruby, lidé ve skutečnosti nebyli pány, ale byli kmány, poddanými. Vládnout však museli, jinak - však víte... A komu tedy vládli?

Dlouho byli na rozpacích, byli jinak vychováni, svědomí jim nedalo. Nakonec však, duši černou jako komín, poslechli.
A komu tedy vládli?

No - těm ještě bezmocnějším - dětem! Děti jsou produkt svých rodičů, říkalo se jim. S těmi si můžete dělat, co se vám zlíbí, jsou to vaše hračky! Dát je do jeslí, máte-li lepší práci.
Nebo dokonce - až se to stydím říct:

V hospodě tam sedal lékař s učitelem a s černokněžníkem. Pochopitelně - bylo to v Kocourkovsku - nebyli to zrovna žádní sběratelé abstraktních moudrostí, bavili se naopak sběrem těch nejsprostších řešení, nebyli to páni, ale kmáni.
"Vše pro pohodlí všech našich pánů," zvolal černokněžník.

Lékař - on znal tajemství života - si narazil kápi hlouběji do čela a dal vyhlásit:

"Člověkem se člověk stává, když začne kopat! Do té doby je možno matčin produkt z těla svobodně odstranit."

A opravdu. Lidé pro své pohodlí dali odstraňovat své potomky z matčina lůna, z matčiny náruče, no prostě jak je napadlo.

Takhle nějak to tam bylo. Tak byli lidé vychováváni. Stali se absolutními vládci těch nejbezmocnějších. Nebyli již služebníky!

x x x


Černokněžník byl spokojen.

Muž v bílé kápi však neměl dost. On dovedl zkoumat všechna tajemství nové třídy, třídy vládců. Měl na to vzdělání.
Někteří lidé totiž ještě pochybovali.

Rozdělil děti na dvě kategorie: na děti chtěné a děti nechtěné.
Místo dětí vítaných a nevítaných, jak tomu bylo ve starém království, za vlády vyšší moci. Tehdy byli rodiče služebníky a nesměli zrození člověka plánovat. Kdo plánoval, měl tam černé svědomí...

-Třída chtěných bude propříště vládnout světu! Na věčné časy!, dal vyhlásit. -Nechtěňata jsou svými matkami mučena bezcitem a stali by se z nich bezcitní deprivanti, kteří by jednou ovládli svět!

Horda mužů v bílých kápích se rozjela po kraji a s železnými bodci a háky v rukou pídila po nechtěných zárodcích - jejich hlavy se kutálely po zemi jako hrachy!

Jen jeden byl zachráněn.
Jeho matka začala náhle chtít.

Málem bylo pozdě! Muž v kápi již vztahoval ruku.
Matka blouzníc obvinila muže z pokusu o usmrcení chtěného plodu - to byl v té zemi smrtelný zločin!
Muž v kápi se zalekl.
Než se vzpamatoval, matka zmizela. Bylo vyhlášeno pátrání. Marně!

Porodila po půl roce, tajně. V příbytku svého příznivce. Na huňaté dece, klečíc. Ve tmě se ozvalo něžné volání právě zrozeného člověka.

Po chvíli se odmlčel. Na dlouho. Čekal na svoji chvíli.

x x x


Přešla léta a mladý muž vyspěl. Chodil po kraji, pozoroval lidi. Byl nešťastný. Mravy lidí mu nebyly po chuti.

Vydal se na dlouhou cestu: hledat čisté lidi."

Michaelovi se zlomil hlas.
Mluví již dlouho. Blíží se k pokraji sil. Znovu se napil vody.

"Člověk, člověk, kterého na své pouti potkal, žena v bílé suknici, mu hodil hrách pod nohy!"
"Aha," vzdechli proroci.

"Prožil pak sám několik let v hříchu.

Začal mít potíže s policií. Jistě jste znali tu staroměstskou figurku: Vozil v ranním stínu sochy Mistra Jana prázdný kočárek, pod koly sedmadvacet bílých křížů."

Michael se odmlčel.

"Šel dobrovolně do ústavu pro duševně choré. Na své pouti za ryzími lidmi," pokračuje.

"Ráno vystoupal po schodech ústavního paláce do pracovny primáře. Otevřel dveře:
Tribunál bílých postav se tyčí v půlkruhu proti němu!

Klesl na kolena.

V čele stojí: žena v bílém taláru! A vedle ní - muž v kápi.

Zeptal se: Byl to syn, nebo dcera?
Kat odpověděl: Nemělo pohlaví. Embryo je stejně málo člověkem, jako pulec žábou. Jako housenka motýlem. Ty nehubíš housenky?

M i k r o s k o p i c k ý   č l o v ě k



Dva roky se z těch katakomb nedostal. Lidé umírali kolem něj, nesmířili se s dobou. Pacienti, pacientky, sestry. Pykali za své hříchy, kterých se jako dav dopustili.
Proroci páchali rituální sebevraždy.
A po nich, ještě po letech - i jejich lékaři! Když pochopili." Pohlédne na muže s krysou. Ten nechápavě zavrtí hlavou.

"Počaté dítě!," vzkřikne Michael. "Jednobuněčný jedinečný jedinec! Mikroskopický člověk! Jehož identita se až do smrti nemění!," křičí. Neovládá se již.
"Copak lidé nevědí, že chormozómy, šifrovaní poslové obou rodičů, spletou copánek genů nového člověka již v jeho první buňce? Hned po oplození?"


Začíná si trhat šaty na prsou. Na rukou má ochranné rukavice, černou a bílou.

"Dost!," zahřměl stařec.

Michaelova průvodkyně šeptá:
"Michale, nevzal jste si léky," dává mu hrst tablet a Michael je polyká.

Naposledy se vzpíná: "V hoře," pokyne hlavou do tmy, "čeká miliardová armáda duší nenarozených. Chystají křížovou výpravu! Bojme se!"

Ž e n a



Michael již sotva stojí. Jeho stín dopadá na průvodkyni. Půlka její tváře je černá, půlka ve světle ohně ozářena do běla. Michael se chytá za hlavu.
Tvář promlouvá. Využívá Michalovy slabosti.

"Předposlední slovo, které jsi mi tehdy řekl, bylo: slepice! Já jsem doufala, že řekneš kobylka. To je trochu lepší. Ochočené zvíře, ušlechtilé ochočené zvíře!
Tím chci být. Tys nikdy nepochopil ženy.

Michale, svoji duši jsem kdysi dala do opatrování manželovi. Tak jsem to chtěla mít zařízené! Abych měla volné ruce. Svobodu.
Tys mou duši uchvátil a rozmixoval ji ve svém nemocném mozku dohromady se všemi těmi svými hloupými hlavolamy! A když sis se mnou nevěděl rady, prostě’s mi ji vrátil.

Nevím, co počít. Prostá dívka a gordický uzel. Nemohu se ho ani dotknout!
Všude se ti zjevuji. A ty děláš, jakoby’s mě neznal! Přede mnou, před mýma ušima vykládáš všude své bludy. A nevíš nic o životě. Co je to třeba prostý lidský strach!"

Michael bezmocně pokrčil rameny. Jeho postava je téměř průhledná. Zakryl si tvář rukou v rukavici.
Bílá tvář průvodkyně zešedla a zmizela v přítmí.

"I husa," hlesne ještě Michael, "se nechá raději zastřelit, aby odvedla pozornost od svých housat! Ona má mateřský pud silnější, než strach o sebe samu! Když - v království služebníků - uvízlo děcko v porodní cestě, volila matka smrt při císařském řezu, namísto protažení plodu smrtícím kanálem!"

"Ale vždyť já nic neprovedla! To jsem nebyla já! Slyšíš?! To jsem nebyla já!

Vždyť ty ses jen bál - kdyby!," ozvalo se ještě ze tmy. "V tom to bylo, ty ses zmítal ve svých fantaziích a já byla tvoje loutka! Jenom jsi předvídal, co bych mohla udělat, proroku! Na nic ses nezeptal, na nic ses nezmohl. Vystačil sis sám!
Nebo s jinými ženami... S těmi ses miloval jakoby nic!"

Michael zaraženě kývne: "Plavali jsme v moři a vycházející slunce přetrhlo na obzoru hořící osmičku! Tohle myslíš?
Vlny nás narážely na písečnou pláž. Probudila ses tehdy a viděla nás... Nemohl jsem už couvnout. Nešlo to! A potom..."

"Pokračuje František Ikarius Beran!," zakročí stařec. "A ty drž konečně hubu, Michaeli! Pořád meleš to svoje. Ostatně - dialogy jsou proti protokolu. Jsme abiturienti!"

"Vidím, že máte všichni zavřené oči," povzdechl bezmocně Michal.
Zvedl jsem hlavu.

"Ony za to nemohou, Michaeli!," pohlédne na něj muž v černém. "Ženské...
Dělají prostě, co se dělá. Doktoři před nimi i před sebou samými tajemství života skrývají. Musejí, protože jinak...
Jak vzít zpátky miliardu obětí?"

Michael se uklidnil. Pokývne hlavou:
"To je pravda. Promiňte.

A r c h a   s l u ž e b n í k ů



Ve starém království zemřely v rodině z pěti dětí tři, než založily vlastní rodinu!," nedá mu to. "Z vyšší moci! Ve válkách, chorobami.
Nyní jsou místo toho usmrceni z moci svých vlastních matek již přímo lůnech! Aby se lidstvo nepřemnožilo. Jak geniální!
Dokotoři převzali boží moc.

Ne však boží moudrost.

Dokotore, sundej si brejle!"
Muž s krysou ustrašeně ustoupí. Sundává brýle a podává je Michaelovi. Michael s výhružným výrazem brýle nasazuje. Přechází sem a tam. Káže:

"Z lidstva, z toho krásného, křehkého tvora - dělají nezničitelného robota, umělé monstrum!

Marně! Disproporční golem se zhroutí vlastní vahou!

Ne věda, pochybné poznání, doktore, ale zákony přírody vládnou světu, ať chceš nebo ne!

Mor spasí svět! AIDS! Ne populační inženýři! Příroda si svou cestu najde. Byť na úkor nás vzbouřenců!

Monstrum se zhroutí, zbyde však extrakt ryzího života, Archa služebníků. Království nechtěných. Království vítaných!

Já ti dám pokrok, poznání. Doktore!"


"Nuže, dobrá. Nechal jsem tě domluvit, Michaeli," ujímá se opět vlády stařec. Teď již mlč!
Eseje na toto téma zanech povolaným! Rozdírá mne to. Nechci s tebou souhlasit! Je nelidské, co říkáš! Moudřejší ustoupí!
To je lidská vlastnost!, ne snažit se o pohled shůry. Člověk má konat svůj úkol, nerozhlížet se - pak bude na světě pořádek. Zameť si před vlastním prahem!
Kdo o smyslu života nepřemýšlí, ten jej nachází. Ale kdo jej hledá, ten nenajde! Blázen nebo filosof.
Ty sám jsi jeden z lidských červů, který by chtěl být bohem!
A vrať doktorovi brýle. O potratech zde nemluv. Proto tu dnes nejsme.

Pokračuje František Ikarius Beran, prorok!"

Michael vrací brýle: "Stejně skrz ně není vidět, doktore!

A ty, starče, tys nic nepochopil! Právě proto jsme tady. Umělý potrat je pralůnem všeho zla. Esencí. My proroci to vidíme jasně. Chudí duchem, vládci bezmocných, ti mají klapky na očích. A ty taky. Ty nejsi prorok, jsi jen tupý prostředník, i když nám tu vládneš.

Ustupovat hlouposti, ustupovat lůze! Jasnozřivce zavírat do ústavů!"

F r a n t i š e k   I k a r i u s   B e r a n



Sedím na stolci a houpu se. Jednu nohu mám pokrčenou a rukama objímám koleno.
Hledím na zem, ale rozeznávám výraz tváří lidí, kteří sedí kolem mne. Propletené prsty se mi mosazně lesknou, jsou poškrábány černými čárkami, nehty vypadají ve světle ohně jako kostelní varhany.

Povstal jsem.
"Rodiče mne zplodili na parketách u postele. Lidem, kteří souložili v lůžku, říkali: pupíci.

Matka využila v mé výchově nejnovějších poznatků vědy. A ještě předběhla svou dobu. Skláněla se nade mnou v chirurgické roušce, gumovými rukavicemi asepticky aplikovala odsáté mléko v pravidelných čtyřhodinových intervalech. Můj pláč využívala ke kompozici avantgardní hudby. Byla talentovaná klavíristka, stejně jako otec.
Otec zanechal oboru a stal se náměstkem ministra školství. Šestnáct hodin denně budoval ucelený systém výchovy mládeže v předškolním a školním věku. Dokonalý stroj. Pravý chlap nenosí vědra, když může postavit vodovod!
Ve vzácných chvílích volna se rodiče oddávali královským kratochvílím a já byl rád jejich šaškem. Zpíval jsem jim Ňufru, Riť, Lasra - a otec s matkou se popadali za břicha.
V intimních chvílích mi otec říkal něžným slůvkem: "Smrade!" Dnes se to až stydím říci - teprve později jsem se dozvěděl, co to slovo vlastně znamená.

Dnes už vím!

Podivné divadlo! Odmítli hrát roli rodičů, odňali mi roli dítěte. Svět ovládlo bezhlavé stádo puberťáků!"

Hledím k zemi před oheň. Jsem dojatý.
"Nesměl jsem chtít. Systém byl dokonalý, na všechno pamatoval. Pohrdal jsem lidmi, kteří chtěli.

Ale později, později jsem je začal tajně obdivovat! Chtěli být architekty, zedníky. Vzhlížel jsem k nim, lidem, já slepá myška.
A tajně, pod peřinou, jsem začínal chtít. Chtěl jsem být, doktore, také skladatelem. Neznal jsem noty. Zpěvník v knihovně s dětskými písněmi jsem se neodvážil otevřít. Tajemné hieroglyfy, kabala - to byl svět, ve kterém jsem žil, bludiště z tajných komnat.
Až před několika lety, kdy jsem dospěl, ve třiatřiceti, jsem začal studovat hudbu. Tajně. Ale marně! Neodvážil jsem se požádat jiného člověka o radu.

A r c h e t y p y



Chlapi koukali přes oheň, myslím, že by nejradši začali také zpívat nějakou sprostou píseň, ale netroufli si.

"Tobě scházejí archetypy, Ikare, základní kameny lidstva, praobrazy," vysvětluje rozšafně muž s krysou.
"Ale když je v té mlze, v tom bahně hledáš sám, když nacházíš pevnější místa, pilíře, když z ničeho děláš něco, něco pevného: to je krása - na člověku je právě krásné to zrání.
Co udělal člověk, který má ty pilíře od rodičů, od pánaboha? Ten se jen veze!"

"Neveze se, ten má třiatřicet let náskok. O Kristova léta více. A může tvořit jiné věci, než plácat jen sám sebe sama," odtušil jsem.

Maně hnětu Ničina ňadra. Nika zaváhá, náhle se poplašeně vyškubne, přesedne k Michaelovi.

x x x


"Bůh jim odpusť," dodávám. "Desetina lidstva, která chtěla trikem dosáhnout Království Božího na zemi. Rudé ovce našich rodů!

Snaživé myšky, které někdo (pohlížím pátravě na starce) nasadil s ďábelským úšklebkem do náhodného místa labyrintu: kam se asi pohrabou...?

Dopředu? Razit chodbu slepeckou holí?
Asi. Zpátky to mají proti srsti!

Bože, proč?! Proč zrovna oni?"

Stařec polekaně vycenil zuby a zkřížil pod sebou hubené nohy.

Nocí se ozval vzdálený hlomoz. Jako když se připravuje orloj. Postavy kolem byly nehybné. Špalky doutnaly. Ničina ňadra se dmula v jejich slabém světle.
Za kopcem se zahoukáním projel rychlík. Nad ohněm prsklo pár jiskérek, zhasly a snášely se tiše po klikatých křivkách.

Stařec vztyčil hlavu:
"Nemohou být všichni na stejném místě! Nedívej se na mne!" Pohlédne vzhůru:
"Možná také není spokojen sám se sebou. Se svým dílem!

Tři rozměry a kousek času!
Lidstvo zakleté do trojbokého jehlanu: vzdouvá čtyři stěny, vystrkuje čtyři rohy!" Odmlčí se, pak zamumlá téměř neslyšně, jakoby pro sebe:
"Prezervativ naplněný kýblem organické masy!"

Stařec pohybuje rukama jakoby žongloval.

Pohoršeně jsme se na něj podívali.

P a v l ů v   p ř í b ě h



Pavel vzhlédne. Bere si slovo.

Vzpomíná:

"K ránu jsem se probudil. Skrz okenní sklo svítilo slunce.
Jedna tabule je v rohu nakřápnutá a rozbíhají se odtud po skle praskliny. Zem je vystlána malými bílými dlaždičkami, jsou šestiboké a proti světlu se zdá, jakoby postranní příčky každé dlaždičky byly svislé a další řada byla posazená jako schod na tu první.
Tak vznikl v ploše jeden rozměr navíc, ale stejně vydlážděny jsou i stěny místnosti a strop. Celý prostor je prostoupen kostičkami ne ve dvou, třech, ale v mnoha rozměrech. Nejlépe je to vidět v kuželích slunce, které jak se sune po obloze, osvětluje co chvíli jeden z růžků skleněného štěrku.
Náhle se uprostřed stavby uvolní jedna z hranatých skleněnek a propadne do kanálku. Hned cinkne další, ale z mřížky místo nich stoupá šedý dým, mění se v kapalinu, ta se zvedá, vyplňuje prostor po kostičkách, na slunci tuhne

a náhle je vidět bílou postel - stojí hned vedle nádraží!

Probral jsem se úplně. Pohlížím na rozvětvené kolejiště.

Osamělé mašinky jakoby se zvednutými pantografy hledaly novou trolej. Večer se pustily máminy sukně - už je příliš pálila.

Honem se chytnout něčeho jiného!

Anebo zůstat osamělým prorokem v blázinci.

Lidé nedovedou než jezdit po kolejích!
Držet se troleje. Lidé jsou závislé bytosti.

Jinak to nešlo udělat, je jich moc," pohlédl na mne.
"Jízdní řád lidstva, vyvíjený po tisíce let!"

Sklopí brýle.
"Katedrála zbořená hordami jednookých zbojníků. Zevnitř pravoocí, zevně levoocí!

Skrz okno dál prosvítalo ranní slunce. Náhle jsem uviděl uprostřed nádraží myšku," pokračuje Pavel, "hlodala kousek ořechu.

Nadzvedl jsem se na loktech - a myška bleskem zmizela v tunelu. Kopec s tunelem byl obrovský, zabíral půlku pokoje. Slepil jsem jej z krabiček od sirek a ze skořápek od ořechů.

Bál jsem se: vyleze myška z tunelu? Nebo zůstane někde uvnitř, uprostřed hory?

V noci neusnu, potřebuji jistotu!

Vjezd do tunelu jsem zahradil a pod výjezd umístil kastrol s vodou. Pokud myška vyleze, utopí se!

Víte," sklopil Pavel oči, "myšku jsem už nikdy nespatřil!

Někdy někdo přehodí výhybku a stáhne k sobě vlak plný lidí.
Možná zapomene vybudovat most a zřítí se do propasti, ale možná,

možná vybudují Království Boží na Zemi!"

Pavel povstal:

"Držíš se, proroku Ikare, suknice svého pána a chtěl bys, aby předstíral neomylnost! Aby nedal svým lidem šanci!

Do tunelu jsem se již nikdy nepodíval." Pavel opět usedl.
"Matka onemocněla, rok byla kdesi ve špitálu. Žil jsem u babičky. Když jsem se vrátil, dráha nikde. Rodiče ji zlikvidovali. Nikdy mi neřekli, co bylo uvnitř kopce. Když jsem naléhal, uhýbali. Jako by mne chránili před něčím strašným..."

Pavel se odmlčel.

H o d i n a   k o n č í



"Myšky se štítivě vyhnuly komnatě s archetypy v tom složitém organismu a prokousaly se na povrch!," vracím se k svému tématu.

"Roztáhly netopýří křídla a letěly přímo k nebi. Co je tížilo, trousily na Zemi jako hnůj na hlavy ostatním. Zemi zalehla těžká deka.

Vytvořily novou archeotypologickou vrstvu!

Nastal den, jejich křídla narazila na strop prostory a ony se zřítily zpátky na zem."

Hodina se pomalu nachýlila.

Rozhlédl jsem se. Hovor zakončil svůj koloběh a postavy jsou na svých místech.

Stařec dohnětl. Štítivě si otřepe ruce:
"Sémě jalových mudrců!"

Vedle samce na rameni muže v černém bezradně panáčkují slepá mláďata. Samec k nim sklonil hlavu.
Místo očí má prázdné černé otvory!

Michaelova žilnatá předloktí volně visí kolem Ničiných ňader.

Kolem tma.

M a m i n č i n a   p í s e ň



Povstal jsem.
"Zazpívám píseň, kterou mne naučila moje maminka," pravím.

Nadechl jsem se a spustil: "La sra tem plo za, vala kej vou hla, třela vy si del pr tou le nou ze vou tra.
Rozumíte? - jsou to přesmyčky!"

Pokračuji: "Máš tu níčku Je, máš tu vičku tra, a si by jsi mněl vzpo, na svou ničku A."

"Bezdětné plémě proroků," dodal ještě zapšklý stařec. Scvrkával se stále víc.

P o ř á d e k   a   c h a o s



Muž v černém má Michalovy rukavice. Na očích brýle. Pohlédl na nás:

"Pro jednoho skutečného proroka musí být obětována pyramida falešných." Mezi prsty před sebou jakoby držel človíčka.
"Krátery po nich zarovnává blahodárná setrvačnost lidského stáda!

A," drží zvednuté ruce, jakoby byl těžištěm, "samotáře vyvažuje tvor společenský.

Asociála pak totálsociál! Tito dva nepochopili smysl lásky. A pošlapali smysl peněz, měřítka lidské práce a důvtipu. Zakrslí obchodníci s látkami, šejdíři s krátkým loktem. A zloději.
Peníze vytlačily zbraně v éře dělby práce! Umožnily civilizaci - uspořádání miliardové hordy.

A lásku."

Přednáška skončila.

"Nešťastné plemeno konzervativních proroků," dodal ještě na závěr.

x x x


Prorok Melichar zvedl hlavu. Po břiše mu pobíhají poslední bubliny.

"Počátkem i cílem je chaos! Pořádek je jen prchavý výstřelek. Nebezpečný výboj!
Lidská paměť! Informace! Dědictví zkušeností! Pořádek!" Melichar vypustil plyn. "Fuj!
Rozrůstají se geometrickou řadou, zastřihují živé ploty do krychle, přestavují svět! Ze světa by zbylo nakonec jen vosí hnízdo. Hranaté hnízdo!

Vzít své dílo do hrobu! Každý znovu z ničeho! Pak bude klid a mír, ráj na zemi. Člověk má zůstat zvířetem!"

S l o v a   p r o r o k ů



Prorok s krysou povstává: "Řád!"

Prorok Melichar se přese vše nedá: "Neřád."

Prorok Michael: "Mor!"

Prorok Petr: "Zora!"

Já řku: "Pralůno."

Stařec dodá: "Jařmo."

Pavel: "Eklektika, pánové.

Krucifix!"

Stojí uprostřed nás.

Snad ještě jen Nika neslyšně hlesne: "Vždyť já nejsem dřevo!"

M r a v e n i š t ě



Pavel se znovu chopí slova:

"Když jsem byl malý kluk, koupil otec statek u Domažlic.

Uprostřed dvora bylo mraveniště.

Otec vyčistil dvůr, zahradu. Na mravence však nic neplatilo. Ani jed. Lezli všude!

Nakonec otec rozdělal velkou vatru a začal tu kupku jehličí lopatu po lopatě házet do ohně.
Každá sprška jehličí oheň udusila! Otec neúnavně vršil další a další suchá polena, celé odpoledne, celý večer pálil. Hrst po hrsti.

Najednou se na lopatě objevil obrovský bílý červ. Jako dětská pěstička! Otce zachvátil děs! Mravenci mu lezli po kalhotách, po nohách, po násadě lopaty. Honem hodil červa - snad to bylo lože královny, pramáti v lůně mraveniště - do ohně a přiložil další polena.

Mraveniště bylo srovnáno se zemí. Byla to však jen špička podzemního království!
Otec teď házel lopatu po lopatě hořící oheň na mraveniště. Mravenců neubývalo!
Mlátil je lopatou jak cepem. Děti odvedle spustily: Ková synek, ková vrata...

Nastala noc, museli jsme jet do Prahy. Začalo pršet.
Všude záplavy, zničené vsi podél řek.

Vrátili jsme se za čtrnáct dní.
Uprostřed bahna před stodolou dosud žhnuly komůrky mraveniště jak svíčky v oknech betlému Mistra třebechovického. Záplavy nezáplavy!

Řeka mravenců přenášela svá vajíčka na bezpečnější místo a druhá řeka se v protisměru vracela zpět pro nová. Budují novou katedrálu.

Čekají na královnu!

Otec, otec se tam již nikdy neodvážil! Statek prodal."

Pavel usedl.

II.   Č t y ř i   ž i v l y




C e s t a



Povstal Melichar. Rozkročil se. Z rozkroku vytáhl stojku!

"Hleďte!":
Udělá přemet. Stane. Štíhlý jako strom!

"Byl jsem gymnasta. Připravoval jsem se na olympiádu. Ale přišla válka. Ztloustl jsem v koncentráku. Byl jsem pomocník v kuchyni, připravoval se na zimu. Přežil jsem."

Vyjme z ohně louč.

"Symbol ohně:" Nakreslí do tmy trojúhelník.

"Symbol země!" Kreslí trojúhelník špicí dolů. "Dohromady hvězda krále Davida. Semknutí živlů!
Zde najdete symbol vody a zde vzduch," ukazuje na příčkách hvězdy.

Synu," pohlédne na mne. "U splavu ses mě bál. Sliboval jsem ti čtyři živly. Tu je máš! Můžeš se o ně opřít!"

Stojí rozkročen. Jako špalek. Zvedne ruku, udělá kruh.

"Země!" - sníží dlaň.

Nabere prsť: "Humus z mé zahrady!" Na prstu mu visí netopýr.

"Oheň z mých stromů," ukáže vlevo na špalky.

"Větry v mém údolí" - nasaje vzduch. Zamračí se.

"Mlha od řeky." Přejede dlaní po hradbě mlhy.

Opírá se o stěny živlů. Jako o ribstoly v tělocvičně.

"Minulost" - mávne zpět k zaniklému městu.

"A budoucnost:" postaví se čelem do údolí po proudu řeky.

Pokyne:

"Cesta z mé zahrady!"

x x x


Holky už byly netrpělivé, chtěly domů. Plameny nad ohněm dál nerušeně pobíhaly, špalky byly průhledné, od řeky vál mírný vánek. Z chatrče vyšli dřevaři.

"Pánové, vaše hodina skončila!
Rozejděte se prosím!"

Povstal jsem, chytl každého chlapa za ruku, obejmul a poplácal po rameni.

Nika opět uhla se svými zády a přitulila se k Michalovi. Ale vem to nešť, v rukou jsem ještě cítil tuhá ramena těch lidí.

Přátelé vešli do tmy a já, s hlavou zabořenou do hvězdnatého nebe, šel sto kroků za nimi.

Pod nohama jsem tušil pevnější cestu, vpředu bylo slyšet hlasy Michalových průvodkyň.

Petr Rohan stoupal ke hliněným valům na návrší, vpravo šplouchala řeka u přívozu.

Za mnou zůstal Melichar s loučí v ruce.
Počet návštěv od 19.6.2005: 16574