Zdeněk Homola: Schizogramy

Narodila se mi tuhle dcera. Jsem člověk velmi citlivý a tak jsem z ní byl paf. Mrkal jsem na ni, smál jsem se, vrtěl jsem jí prsty před obličejem, ale vcelku bez valné odezvy.

Vrátil jsem se ke starým dobrým zábavám a čekal jsem, až dítě začne mluvit. Kojenecké období je prý doména matek a vztah otce k dítěti se vyvíjí až časem. Až začne dítě mluvit.

Konečně nadešel ten čas, ale dcera nejevila velkou ochotu diskutovat o stejných věcech jako já. Začal jsem tedy s věcmi jednoduššími, ale opět jsem narazil – to, co byla schopna pochopit, už dávno uměla. Uměla víc lidových dětských písniček než já – a když jsem se přece nějakou novou naučil, nebyla schopna ji po mém zazpívání opakovat, ač ty ostatní zpívala velmi čistě. Zrovna tak tomu bylo s říkankami, tanečky a různými dětskými hrami. Vzpomněl jsem si na několik pohádek, ale ty už taky znala a ještě mi vyčetla nepřesnosti.

Opět jsem tedy zapšknul, přenechal výchovu ženě a věnoval se zas mužným záležitostem. Jen matně jsem počítal, že snad koncem puberty nastane zase můj čas a poskytnu jí několik dobrých rad.

Ale jsem v jádru dobrák a nedokážu zůstat dlouho uražený. Dcera dostala teploty, rozbolela ji hlava, přidala se i zimnice. Přesto nebylo možno ji udržet v posteli. Žena odešla nakoupit a my jsme zůstali doma.

„Přečtu ti nějakou pohádku, chceš?”, povídám.

Dcera vyskočila metr do vzduchu, rozzářily se jí oči a hupsla do postele, ve které jsem zrovna ležel.

„Tak počkej, já najdu nějakou knížku, kde máš pohádky?.”

„V pokojíčku, ve skříňce.”

„A jakou chceš pohádku?”

„O Červené Karkulce a o Jeníčkovi a Mařence a a a o Smolíčkovi Pacholíčkovi a...”

„Počkej, to už všechno znáš nazpaměť, já ti najdu nějakou novou!”

Ale ať jsem hledal, jak jsem hledal, všechny pohádky už znala. Pak jsem našel ve velké knihovně Pohádky bratří Grimmů. Prolistoval jsem to, ale všechny se zdály nějak moc drastické. Musím ji přece vychovávat. A laskavě, kór když má horečku. Ale vem to čert, ještě vyleze z postele a začne mě shánět, radši jsem se k ní vrátil.

„Hele, tady ti dám nožík a ty ho zastrč někam do té knížky. Přečtu ti tu pohádku, na kterou to padne.”

Ani jsem nevěděl, že si dovede tak krásně hrát - kdybyste viděli, jak na mě ty horečnaté oči šelmovsky pohlédly a jak ten nožík vždycky zastrčila a zase vytáhla, aby nezvolila špatnou pohádku...

Konečně!

„Tak ...... no...... jmenuje se to ..... no tak já ti to přečtu. Byl jednou jeden člověk a jednoho dne za ním přišla Smrt. ... víš co je to smrt?”

Ta pohádka se jmenovala Poslové smrti. No říkal jsem si, snad to nebude tak hrozné. Když si to sama našla, přece jí nezkazím radost...

Nebylo lehké jí vysvětlit, co je to Smrt. Ale nakonec se to podařilo. Je překvapivě chápavá. Snad pomohlo, že už kupodivu věděla, co znamená umřít.

Již s jistou rutinou jsem vysvětlil, co je to posel. Něco jako pošťák. Nadmul jsem se pýchou, že sama řekla, že posel smrti je asi ten pošťák, co přinesl dopis s černým rámečkem, když umřel pradědeček z Libně.

No četl jsem dál. O tom, jak ten člověk nechtěl se Smrtí jít, a ona řekla, že přijde až v pravý čas, ale aby neřekl, tak pošle napřed své posly. Člověk žil spokojeně dál, až jednou onemocněl, měl horečku, bolesti hlavy, zimnici. Po nějaké době za ním přišla Smrt a řekla, ať jde s ní. Proč bych s tebou měl jít, vždyť jsi sama říkala, že pošleš své posly. No vždyť ano, vždyť jsem poslala, byly to přece ...

No, řekl jsem si, přece nemůžu tomu nemocnému dítěti říct, že to byla zimnice, bolesti a horečka. Musel jsem si tedy ty posly vymyslet. Trochu jsem se zapotil, ale nakonec z toho vyšla exkluzivní pohádka s dobrým koncem, ten člověk to uhádal a Smrt odešla s nepořízenou.

Vážení přátelé, ptali jste se, jaké byly první krůčky slavného spisovatele. Bylo to tedy takhle.

A dnes, mí milí, můžu říct, že jsem převyprávěl nejen všechny pohádky bratří Grimmů, Andersena, Wilda, ale že nyní pracuji na ohromném projektu - Pohádky tisíce a jedné noci.

Dokonce si myslím, že by si mou péči zasloužily i mnohé tzv. světové romány, filmy, a nakonec umění všeho druhu.

Tak jsem zase skončil v blázinci. A začalo to docela nevinně.

Asi proto, že v mé duši rezonuje i kapka ruské krve, kterou dědeček kdysi přivezl z legií, zakoupil jsem na Pražském podzimu vstupenky na večer se sbory z ruských oper. Ať si kdo chce co chce říká, kam se na Borodina všechno jiný hrabe... Snad kromě Beatles a Bacha. I ruský orchestr měl jinačejší zvuk, než jsem zvyklý z jistého abonentního cyklu, který v Praze pravidelně navštěvuji. Škoda že sbor byl tuzemák, čekal jsem trochu větší hřímání basů, ony ale byly skryty pod naším balkónem, tak jim třeba křivdím. (Snad mi laskavý čtenář promine tu ódu na příslušníky národa, jehož vojsko nás v živé paměti okupovalo, oni za to Borodin a spol. ani současní muzikanti nemůžou.)

Nebyl jsem sám, koho koncert vrcholící Poloveckými tanci z opery Kníže Igor uhranul. (Věděli jste, že Borodin byl v hudbě samouk a amatér - jako lékař a vědec-chemik přednášející na univerzitě neměl na hudbu čas a tuhle operu, i když ji nejspíš měl v hlavě složenou, zapisoval 17 let a ještě ji museli po jeho smrti (po r. 1887) dokončit zpaměti podle toho, co jim Borodin přehrál, Rimskij-Korsakov s Glazunovem? Nicméně ty slavné Polovecké zapsal Borodin sám.) Já upřímně řečeno nemám dlouhé aplausy rád, tleskám obvykle jen z povinnosti, aby měli muzikanti radost, většinou si říkám, že by úplně stačilo tak dvacet vteřin. Navíc, jak mám blbý tleskací styl, mě pak vždycky druhý den bolí lokty a ramena. Včera jsem se ale nechal Polovečáky strhnout a plácal jsem vší silou při dvacetiminutové standing ovation celého sálu.

No a to byl ten průšvih.

Jen jsem dorazil domů, přijela sanitka a odvezla mě zase sem do díry. A ne kvůli bolavým loktům! Já něco tušil, hned jak jsem vycházel z Rudolfína a zapínal zvuk mobilu, který jsem před koncertem poslušně típnul. Koukám na display, mám prý 8 neodeslaných zpráv. No divný, vždyť jsem přece nic neposílal. A co hůř, uvnitř jsem našel ještě záznamy o 25 odeslaných zprávách, všechny jisté doktorce psychiatrie, která si k mé smůle vzala manžela s příjmením od písmene A.

Koukám na obsah těch zpráv, první začínaly nevinně tečkou, dvěma tečkami, třemi tečkami, další už byly docela obsažné a poslední měly, věřte nebo ne, na konci dokonce smajlíka. Doslova jsem té psychiatričce odeslal toto: "...jagt.2gjag.2g.gjag:-)." - a to v tomto plném znění desetkrát. No vyděsil jsem se, poslal ještě 26. zprávu, kde jsem se to snažil uvést na pravou míru - že jsem dvacet minut zuřivě tleskal a vyťukalo se to v kapse saka takhle samo od sebe. No jestli přečetla i tu 26. zprávu, tak jí asi nevěřila. Kdyby se jako každý slušný psychiar jmenovala třeba Chocholoušek, neměl bych ji v seznamu první a ten kamarád od písmene B by si jen zaťukal na čelo a podivil se, že jsem už v půl desátý večer takhle upravený a neposílal by na mě borce se svěrací kazajkou...

Ale jaké z toho plyne poučení: kreacionalisté, kteří věří, že člověka a všechno okolo stvořil bůh, mají krom své víry i racionální argument, že je prostě nesmysl, aby se nějakým srážením atomů a molekul vytvořilo evolucí něco tak sofistikovaného, jako je lidská mysl a lidské tělo.

Neříkám, že jagt gjag je pro Čecha nějaká extra informativní věta, ale pro žáby tuším jo, a ten smajlík na konci mluví přece za vše! No a příroda na to neměla pouhých dvacet minut v kapse saka, ale miliardy let na celé naší zeměkouli. (Hlavně ať mi nikdo nepovídá, že to tleskání žádná náhoda nebyla...)

...Diví se mi tady v blázinci, proč kuňkám a divím se, že oni nekuňkaj. Mno, to jsem si vzpomněl na Nerudovy Písně kosmické:

"Jen bychom rády věděly,"

vrch hlavy poulí zraky,

"jsou-li tam tvoři jako my,

jsou-li tam žáby taky!"

Naposledy jsem činil ušlechtilé kulturní pohyby a jiné hyby v tanečních. Kdo mě zná, bude se asi divit, ale byl jsem talent, i když mě tanec vůbec nebavil. Taneční mistr si vždycky z té stovky lidí vybral právě mě, šlapal minutu se mnou a potutelně se usmíval, že konečně objevil talent. Ostatní, hlavě dívky, se kterými jsem ve dvojici tančil, takový ušlechtilý smysl neměli a podruhé se mnou už šlapat nechtěli. Dost jsem se tehdy divil, že takový buržoazní přežitek, jako je naučený nepřirozený pohyb v sakách, kravatách, s manžetovými knoflíčky a bílými rukavičkami je houfně pěstován a že mě od té, přes všechen talent neoblíbené, činnosti bolševik neosvobodil, tak jako to udělal s činnostmi houfně oblíbenými. No pomohl jsem si sám, od té doby jsem tančit nebyl, jen jednou, ale to bude popsáno v některé z příštích kapitol. V dalším životaběhu jsem se snad žádný kulturní pohyb nenaučil, leda snad v profesi chirurgický uzel a v zájmové oblasti za socialismu otvírání pivní láhve.

No až teď: spojnice špiček bot k cíli, nohy v šíři ramen, levé chodidlo poněkud otevřené, kolena mírně pokrčená a do X, váha rovnoměrně na chodidlech, záda propnutá, zadek vystrčený, osa těla nakloněná dopředu a doprava, šaft v prodloužení levé ruky, pravá ruka ukazuje na levou špičku boty, ruce volně visí v svisle dolů (co se týče vzdálenosti rukou od těla), při delších holích poněkud vpředu, levá ruka napnutá, úchop ve správném místě gripu, správné postavení prstů v zámku, lehký úchop bez křečovitosti, ploché zápěstí - hřbet zápěstí v rovině hřbetu předloktí - nezalamovat, loft hlavy hole centimetr za míčkem, zkontrolovat úhel loftu hlavy hole, aby byl kolmý k směru k cíli a správně vertikálně nakloněný, hledět upřeně na zadní okraj míčku, po dobu nápřahu a úderu nepohnout hlavou a osou těla (páteř), levé koleno porkčit, ale nepovolit, po dobu swingu si představovat, že koleny držíme basketbalov míč, na počátku backswingu táhnout hůl pomalu a líně po (resp. těsně nad) zemí až do úrovně pravého chodidla, neuvolňovat levé koleno při backswingu, trvá představa držení basketbalového míče mezi koleny, otáčet kolem páteře při nepohnuté hlavě ramena a s nimi napjaté paže doprava a přenést tím 70 procent váhy na vnitřní hranu pravého chodidla, přitom paže zvedat, aby v úrovni boků šaft hole ukazoval přesně od cíle, hůl dál líně zvedat, levá ruka stále napjatá, pravé předloktí kolmo k zemi, lokty u sebe, pravý loket u těla, posléze jej zvednout svisle vzhůru a zalomit zápěstí tak, aby šaft hole pro změnu ukazoval k cíli, tj. palce jdou k předloktím, ale zápěstí zůstává ploché, hůl leží na palcích, oči stále hledí na míček, pravé koleno je pevné jako skála, klade odpor otáčení ramen, přes levé rameno hledíme na zadní okraj míčku, zlomek vteřiny posečkáme, aby se získal správný rytmus, pohyb při downswingu zahájíme otáčením pravého kolena směrem k míčku stále s imaginárním míčem mezi koleny, s tím se otáčejí boky, pravý dopředu, levý dozadu, ramenem a napjatou levou paží zahájit zvolna pohyb vlevo dolů, zápěstí stále zalomeno, jako když se drží sekyra, když podsekává zprava strom, držení stále lehké, jako kdybychom drželi ptáčka, netáhnout paže stranově, ale šikmo dolů - rukojeť šaftu je táhnuta směrem k míčku, protáčet boky s pravým loktem u těla, tím se k síle pohybu vedeného shora přidává pohyb otočný, přenést váhu na levou patu a napřímit levou nohu, levé koleno tlačit doleva, prošvihnout směrem k cíli s oběma napjatými pažemi, třetí složka švihu je vytvořena samovolným narovnáním v zápěstích zalomeného šaftu, odstředivou protiváhou je levý bok, dodržujeme volný nekřečovitý úchop - aby hůl hrála sama, v okamžiku úderu je od levého ramene napjatá levá paže, pravá též napjatá, levá noha napjatá, po okamžiku úderu možno povolit dosud fixovanou hlavu (tu vlastní), a rotovat ji spolu s tělem za míčkem, ale předklon těla zůstává a stává se zněj úklon, šaft hole se při prošvihu nepřetáčí přes linii rukou, tj. nezalamují se zápěstí, ale šaft je v prodloužení rukou, které vykonávají rychlý paprskovitý pohyb, který sleduje dráhu hole, nahoře dokončit úder s napjatou pravou paží, která se šak nakonec přecijen v lokti ohne, s levým předloktím kolmo k zemi, pupek míří k cíli, ramena jsou přetočena ještě více a ruce též, a šaft již přetočí proti pažím. Během swingu se nevychylovat z osy, jako bychom rotovali v barelu.

Asi jsem vás nudil, jen jsem si chtěl spočítat, kolik věcí musí člověk kontrolovat, aby ani netušil, že míček zasáhl, a ten letěl tak, že málem zmizí někde za obzorem. Ono to vypadá, že jde jen o detailní popis nějakého přirozeného pohybu, ale člověk musí skutečně těch třicet položek nadrilovat, aby byl golfový švih přirozený a hlavně účelný. Stačí chybka a hnusně to řachne, zabolí ruce a míček frnkne kamsi do lesa. A člověku to nedá, dokud nemá švih jako Tiger (jestli je někdo, kdo o Tigeru Woodsovi neví, tak je to současný fenomenální golfista, elegán s černošskou, indiánskou, čínskou, thajskou a dánskou krví).

Možná se ptáte, jak jsem se já, který poslušně prožil jako mladý proutek 30 let ve společnosti adorující jen plebejské zábavy, dostal ke sportu tak patricijskému, jako je golf. Za prvé se přiznám, že mě starosvětské prostředí mé babičky, Saturnina, tří mužů ve člunu či Rozmarného léta vždycky tajně tesklivě přitahovalo a právě tak pánové v golfkách, károvaných čepičkách a blůzách na tři knoflíčky. Ale přitahovalo mě to jen tak na čumendu, ne že bych chtěl s těmi snoby býti a výti, taky jsem si říkal, kuličky mě nebavily, čára mě nebavila, kuželky jakbysmet, tak proč by mě bavil takový statický sport jako golf.

Nakonec jsem se k tomu dostal pěkně po plebejsku. Tam, v jedné vísce Podkrkonoší, zdědil jeden chlapík se synem pastviny v údolí a na okolních kopcích, koupili sekačky, oseli devět greenů, ve čtyři tam chlapi ze vsi shodí holinky a nasadí rukavičku a jdou na to. Že mají tu rukavičku, kalhoty pod kolena, triko na tři knoflíky? Nestali se z nich snobi, prostě ty montérky se ke greenům nehodí. Tak jako v zimě nejezdí lyžovat ve vaťácích. No nebylo špatné po těch náhorních loukách, které by jinak zarostly lebedou, kráčet, rozmlouvat s kamarádem (vlastně pro nás skoroabstinenty je to jediná možnost, jak si s chlapem mimo hospodu promluvit, a navíc kultivovaně, ono to prostředí k tomu nutí) a tak mimochodem protáčet jakýsi chlapský balet.

Ale v Praze jsem to od kamarádů schytal, jsem snob, zbohatlík, nemám co na práci než mávat holí, a ještě určitě schvaluju, že chtějí Klánovickým vykácet les, a nechodím s nima navíc do hospody.

Klánovičtí totiž demonstrovali před Magistrátem (znám to, taky jsem tam kdysi demonstroval, to se ještě Mariánské náměstí jmenovalo Primátora Vacka), že jim chtějí vykácet les k vlastnímu obohacení a udělat tam golfové hřiště, oni nebudou mít na podzim kam na houby a venčit psy. Tak to jsem se zarazil a na golfisty a na celý golf zase zanevřel, vykácet celý les kvůli pitomému hřišti. Začal jsem zase chodit do hospody, švih jsem zkoušel jen tajně v pokoji, ale přeci jen mi to celé vrtalo hlavou, a tak jsem se vydal do Klánovic.

Skutečně jsem v lese objevil cvičnou louku a taky starou golfovou klubovnu. Ono tam bylo v r. 1929 založeno pod patronátem Jana Masaryka pražské golfové hřiště, dokončeno bylo jako devítijamkové v r. 1939 a v r. 1950 bylo v provozu 12 jamek a dalších 6 kompletně připraveno k osetí, pořádaly se tam velké turnaje a mezinárodní mistrovství. Tehdejší hřiště s 18 drahami zabíralo sotva desetinu celého lesa. Těsně před osetím posledních drah však bylo hřiště jakožto buržoazní přežitek zrušeno a v r. 1952 rozoráno, během let zarostlo náletovými dřevinami (ještě na ortofotomapě z r. 1975 jsou průseky dobře patrny, mapka vpravo je z r. 1953 (dle wgp.praha-mesto.cz)). Dosud žijící pamětníci stále nemůžou zapomenout, jak jim radlice rozřezávaly pečlivě udržované dráhy a greeny. Během socialismu kompletně zanikly i velké klánovické lázně pro pražskou smetánku i místní občany též z dvacátých let, zbytky byly srovnány v r. 1988 se zemí a rozparcelovány na rodinné domky. Stihlo se ještě prohlásit les (je to takový obyčejný placatý smíšeňák) za přírodní památku, a tak, když obnovený Golf club Praha získal pozemek zpět, mohl tam leda sbírat ty houby.

Tak jsem si nenapsal doporučení do blázince, o čemž jsem jako černá ovce uvažoval, už zase chodím cvičit odpaly!

Nebojte se, ono mě to dlouho bavit nebude, teď nevím, jesli jsem chtěl říct psaní, nebo to swingování. Ale teď mě zrovna baví tohle, tak vám řeknu, co jsem viděl a slyšel na cvičné louce.

Najal jsem si onehdá levně trenéra, klukovi bylo tuším 16 let, a ten mě naučil za dvě hodiny asi čtyři prvky toho swingu. Moje maminka taky dělala swing, byla to její odbojová činnost za války, protože tanec swing Hitler zakázal jako hnusnou negerskou zábavu. Tenhle golfový swing zase zakázali komunisti jako hnusnou buržoazní zábavu. Ale o tom jsem mluvil minule

V Praze však trenéři chtějí 4x víc než onen kluk a těch segmentů švihu je aspoň 5x víc než ty čtyři, které jsem beztak nebyl schopný integrovat, a tak jsem další prvky toho mávnutí holí studoval na internetu v Tigerwoodsově podání a pak chodil gymnastičit na cvičnou louku, driving range. (Abyste nemysleli, že to dělám jen tak, abych něco uměl, pro mě je to rehabilitace, neuvěřitelně jsem si narovnal záda, která mám celý život kulatá, v podstatě je to už jediné, co ve svém věku ještě můžu oproti mládí vylepšit, a i manželka to pochopila, ono to přece jen něco stojí, za jeden odpálený míček koruna.)

Na tom rejndži jsou takové kóje se zrcadlem, aby si člověk uvědomoval, jaký je nešika, anebo šika, a jak jsem tam tak holí mával, uviděl jsem v zrcadle jakéhosi obrovského valibuka, jak vešel do vedlejší kóje na první hodinu s trenérem. Natahoval jsem uši, abych se zdarma něco dozvěděl. Valibuk povídá, no já jsem to tak zkoušel, jak mi ruce narostly, jenže mám prej blbej styl. Ale když já do toho praštím, tak to je hrozná prda! Slyšel jsem, jak se trenér uchechtl a povídá shovívavě: Tak mi to ukažte.

Trochu jsem se vyklonil, abych viděl, co se děje, valibuk držel v ruce takovou směšnou hokejčičku. Abyste rozuměli, kdo tomu nerozumí: on ten švih je v podstatě pořád stejný, nejvýš se na superkrátké vzdálenosti používá půlšvih, ale jinak se délka rány řídí délkou hole, nejdelší a proto nejúčinnější co do délky odpalu jsou dřeva, takové bakule, dnes už z kovových slitin, pak sada želez, takové lopatky, od nejdelšího k nejkratšímu, a pak nejkratší večky, tj. wedges. S těmi dřevy - drivery hraje Tiger Woods průměrně tak třista metrů, našinci samosebou méně, se železy se hraje tak od sta do dvouset metrů a večkami, to jsou vlastně taky železa, tak do třiceti až devadesáti.

Valibuk hokejčičkou, vlastně večkou, kterou mu trenér podstrčil, jen tak prásknul a míček letěl kamsi neuvěřitelně daleko, někam k těm třemstům metrům, kam mé vetché oči už nedohlédnou. To byla večka?, zeptal se řečnicky ohromený trenér. Jo, rozpačitě pokrčil rameny ohromný valibuk. Hm, zamyslel se trenér, ony jsou soutěže, kdo nejdál odpálí, ale to jsou takoví dvoumetroví ranaři (vzhlédl k tomu žákovi), kteří pak na turnaji nic nedokážou, délka není všechno. No na těch soutěžích "kdo dál" pálí tak čtyřista pade. Tak to je výzva!, odvětil valibuk zasněně, jistě už to zkoušel nejen s večkou.

Ale trenér ho zpražil: No vám budeme muset kompletně přebudovat sadu holí, dřeva a dlouhá železa vyřadíme úplně, doplníme dětské hole a vy se budete učit hrát krátké rány. Ukázal na jakýsi koš asi třicet metrů daleko a začal toho obra učit se do něj strefovat.

Nemohl jsem se dál na to dívat, ještě pak daleko od rejndže mi v uších rezonovaly zoufalé výkřiky toho masitého nešťastníka nad zkaženými ranami, vlastně rankami, znějící o dvě oktávy výš, než když se skrytou pýchou mluvil o svých prdách. Dojalo mě to tak, že jsem se doma chtěl pustit do kompozice tragické skladby pro sbor kastrátů.

No to byl jen vtip, komponovat neumím. Ale jak mi v očích zůstal ten obraz, vykašlal jsem se na pilování učebnicového swingu a začal trénovat valibukův prásk. Pamatujete na Flosburyho, který v r. 1968 vyhrál tím do té doby nevídaným naruby obráceným skokem - flopem - olympiádu mezi vzorovými stredlisty, kteří se přes laťku převalovali břichem dolů? Valibuk i jeho trenér mohl být slavný, takhle budu já! Pro jistotu jsem začal i baštit knedlíky.

Profesor Vlasta byl hvězdou předměstského tennisového turnaje, jehož jsem se minulý víkend zúčastnil. A byl i hvězdou sobotního vyhlášení výsledků dvouher, no to je vlastně pochopitelné, chtěl jsem říct: bavil pak v hospodě celou společnost. Má dar i puzení být středem pozornosti, dokonce jako zlatý hřeb vyskočil na stůl, zatančil s kytarou a zahrál slovensky písničku od Elanu Neviem byť sám. Není Slovák, ale hraje jen slovenské písničky, protože prý u slovenských táboráků hrají domorodci jen české - neb slovenské táborákové písničky neexistují, jak mu ti domorodci vysvětlili, když je za čechofilství sepsul. Ale Vlasta není jen dionýsský týpek, nýbrž i trochu apollónský. Mezi jiným vyprávěl citlivou, lidskou historku, kterou zažil několik hodin před tím při semifinále. Historka mě tak nadchla, že ji tady teď chci převyprávět, promiňte ten dlouhý úvod, ale ona sama je kratičká, tak ji musím nějak nastavit.

Možná někdo neví, jak jsem to myslel s tím dionýsským týpkem a apollónským. Jednou jsem slyšel debatu, kam byli pozváni starší pánové – zástupci Ligy za pěknou hudbu, Sdružení proti hlučné hudbě, Spolku proti hudebnímu smogu, jeden ušař, vlastně otorhinolaryngolog, a taky takový vlasatý nezralý mladík s dvaceti náušnicemi po celé hlavě. Strejdové si notovali, jak je ta jejich vážná hudba pěkná, klidná a inteligentní, a mladík blednul, rudnul, kousal si nehty a nebyl schopen vmísit se do jejich rozšafného rozhovoru. Nakonec, když televizní debata už už končila, hystericky vyvyvyštěkl: Huhuhudba se přece vždycky dědědělila na apollónskou a dionýsskou. Pánové se zarazili, všichni měli ještě klasické vzdělání, a věřte nevěřte, své spolky, sdružení, ligy a ordinace do týdne zrušili. Dionýsos, jinak zvaný Bakchus, je řecký bůh extáze, Apollón pak bůh souladu a inspirativního, enthusiastického umění.

Možná vás tohle nezajímá a chtěli byste slyšet tu Vlastovu historku. Ostatně – tak krásná anekdota by se měla zvěčnit; jak znám Vlastu, je mužem okamžiku a už ji nikomu cizímu vyprávět nebude, byla o tom semifinalistovi, kterého je třeba důvěrně znát nebo aspoň vidět, jak vypadá, aby vyzněla, a ve Vlastově vypravěčském repertoáru nějaké rozvláčné popisy chybějí. Ale asi vás zklamu, přece nemůžu porušit autorská práva a krást jiným perly. Kdoví, jak bych dopad, Vlasta měří dva metry. Povídá se o jednom českém spisovateli, že chodil po hospodách a kavárnách, nota bene tam, kam chodili i jiní literáti, natahoval uši a zapisoval si frky do zápisníčku, aby pak je publikoval ve sloupcích, povídkách a románech. Nakonec žárliví literáti, totiž žárliví na své motivy, které jim navěky nenávratně ukradl, v hospodách přestali mluvit, i když Bretschneider, jak mu přezdívali, běhal pak s každým frkem na záchod. (Bretschneider je klasická postava tajného císařského agenta z hlavního českého evangelia – Švejka, ti znalí prominou, ale těch, kteří nečetli základní kameny české literatury povážlivě přibývá. Pro ně připomínám, že i zdejší úvodní věta je parafrází z jiného evangelia – ze Saturnina. No, přiznávám, já zase neznám hlody z dnešních rodinných seriálů.)

Sám syndrom bretschneiderofóbie velmi dobře znám, nevím, jestli jistý můj příbuzný byl grafomanem, nebo trpěl, vlastně jeho blízci trpěli jeho slavomamem, nebo jeho šéfredaktor byl grafomam a mámil z něj každých 14 dní fejeton, ale je fakt, že kdykoliv jsem mu vyprávěl nějaký svůj zážitek, našel jsem ho do čtrnácti dnů v jeho časopise. Když jsem se ohradil, řekl, že jsem tak blbej, že by příhoda navěky zapadla a ať jsem rád; nakonec to přece zůstává v rodině. Tak se, kdo mě znáte, nedivte, že nemluvím nejen s ním, ale nemluvím ani po hospodách. Možná ne z nesmělosti či lenosti, jak jsem se dosud domníval, ale ze žárlivosti. Teď ale, když své nápady patentuju v síti sítí, tady mě žádný zloděj nepředběhne, stane se asi z plachého apollónského introverta král vína, piva a veselí.

A ta historka? Ona zas tak úžasná není, když na ni koukám svým novým bakchickým prismatem. To by byla houby pointa, po takovém dlouhém úvodu, celý sloupek bych tím zkazil. Já teď hodlám oblbovat masy, ne koktat nějaké inťošské pošetilosti, které by sdíleli sotva dva tři lidi ze sta! Vím to dobře, protože té Vlastově glose jsem se tehdy zasmál jen já sám, jednak jsem byl tehdy před týdnem ještě podivín a jednak jsem byl jako řidič jediný střízlivý, i když jsem s pitem v ruce lehké podroušení předstíral, abych to své podivínství maskoval.

Nechcem byť sám!