Fotogalerie

Prameny, kašny a obelisk

Svatováclavská studánka

Dle starých záznamů bylo hradiště vystavěno na kopci prostoupeném vodou. Zdroj vody na temeni vrchu s hradištěm byl jistě velmi vítaný a neobvyklý. Prameny byly zásobovány vodou průsaky ze strahovského kopce podstatně vyššího než je masiv Opyše.
Rotunda svatého Václava stála nad pramenem, nazvaným Svatováclavský, z něhož voda proudila pod Jižní věž roklí, která vedla dále patrně přes dnešní trojúhelníkové rozšíření Sněmovní ulice (Pětikostelní nám.) k Valdštejnskému paláci. Zbytky okrouhlého zdiva studánky či cisterny byly odkryty při archeologických pracích ve dvacátých létech 20. století před Svatováclavskou kaplí (tedy asi 5 metrů jihovýchodně od jižní apsidy byvší Svatovítské rotundy), zda jde o původní studánku, není ovšem jisté.

Hradní studny

V areálu hradu bylo zjištěno asi 20 studní, počínaje uvedenou studánkou, prohloubenou v asi dvouapůlmetrovou studnu.

Ve 13. či 14. století byla vykopána 66 m hluboká a 2,7 m široká studna se znamenitou vodou v jihozápadním rohu III. nádvoří, hned za tehdejším vchodem do areálu u Bílé věže. Dosahovala téměř k pomyslné hladině Vltavy a sloupec vody byl 46 metrů vysoký, vydatnost asi sedm kubíků denně.

Při úpravách Hradu v r. 1925 byla odkryta v prostoru před kostelem Všech svatých na Jiřském náměstí 13 m hluboká studna; byla obezděna při zvednutí terénu při přestavbě původní kaple v r. 1370, přestala být používána po požáru v r. 1541 a stala se odpadní jímkou, ve které byla ve 20. století nalezena cenná kolekce vyhozených předmětů denní potřeby.

Další studánka je ve sklepě Starého proboštství, ve Václavově jižním křídle Starého paláce a v Novém paláci.

Vedle Kohlovy kašny stojí na II. nádvoří Pražského hradu studna z počátku 18. st. hluboká 14 m, zakrytá renesanční mříží. Sehrála důležitou úlohu při obléhání v r. 1757, kdy Prusové odřízli přívod vody a velká studna neměla funkční čerpadlo. Pro podobný účel prý studnu obývá vodník Paklt, který se stará o stálou hladinu vody.

Kašny a fontány

Na III. hradním nádvoří stojí uprostřed moderní Plečnikovy kašny z r.1928 měděná socha sv. Jiří na koni z r. 1373  odlitá Georgem a Martinem z Klausenbergu (Kluž, Cluj, Sedmihradsko), autor je neznámý, uvažuje se o parléřovské huti, po požáru Hradu 1541 byla částečně přelita (drak a kůň) a znovu přelita po shození davem při korunovaci Maxmiliána II (1564). Tato socha původně stála před klášterem sv. Jiří patrně již jako součást kašny (byla zmiňována v souvislosti s budováním hradního vodovodu), v r. 1662 byla přemístěna na Carattiho kašnu, která byla zbudována ze žehrovického pískovce na III. nádvoří (v blízkosti dnešního Býčího schodiště, přiléhala ke zdi jižního křídla nového paláce ), měla dvě nádrže, zadní obdélníkovou se sloupem zdobeným delfínem (v níž byly chovány ryby) a přední čtyřcípou.
V r. 1761 byla při tereziánské přestavbě architektem Pacassim socha i s přední částí kašny přenesena do místa, kde stojí dnes (nyní ve zmíněné moderní kašně Plečnikově); zadní část Carattiho kašny pak byla posunuta nedaleko ke vstupu do Vladislavského sálu a dnes tvoří Plečnikem dopracovanou Orlí kašnu s kovovým toskánským sloupem.
Po r. 1928 Plečnik nahradil, jak již naznačeno, Carattiho kašnu pod sochou sv. Jiří kašnou dle vlastního návrhu a teprve v r. 2002 byla přední část Carattiho kašny sestavena na Jiřském náměstí.
Traduje se, že děti bydlící přímo na Hradě házely po zpovědi papírky s popisem svých hříšků do otvoru pod ocasem koně a o soše se pak říkalo, že je plna hříchů. (Z knihy návštěv: Prosím opravte si informaci o soše sv. Jiří. Děti do ní házely hříchy až po zpovědi a chodily údajně od sv. Víta, ne ze sv. Jiří. Svatovítský chrám byl farní. Tuto informaci mám od sestry mého dědečka Filomeny Červenkové (*1895), která tam sama svoje hříchy házela. Poradila jí prý to její matka Anna roz: Krejsová, dcera svatovítského zvoníka, která tento zvyk převzala od své matky Filomeny roz: Charvátové, dcery svatovítského kostelníka. Obě posledně jmenované bydlely se svými rodinami ve věži Mihulce. Filomena Jičínská)

 Kohlova (Lví, Leopoldova) kašna  na II. nádvoří Pražského hradu z r. 1686 byla postavena za vlády Leopolda I. kameníkem Francescem della Torre a vyzdobena sochařem Jeronýmem Kohlem, je zdobena lvími hlavami, římskými bohy Merkurem, Vulkánem, Neptunem a Herkulem a dalšími alegorickými postavami.

Zpívající fontána  u Letohrádku královny Anny v Královské zahradě Pražského hradu byla ulita z bronzu dělolijcem a zvonařem Tomášem Jarošem v r. 1573 dle nákresu F. Terzia.

Kašnu se sochou Herkula  v Carattiho barokní nice v Královské zahradě vytvořil v r. 1670  J. J. Bendl.

V jižních zahradách (Rajská, Na Valech) najdeme čtyři kašny či fontány:
Barokní fontánu z doby kolem r. 1730, Plečnikovu fontánu z r. 1923 se sochou Herkula ze 17. století, další Plečnikovu kašnu - Obří mísu  z mrákotínské žuly, podepřenou částmi rozlomeného monolitu ze III. nádvoří a další barokní kašnu ve tvaru čtyřlístku.

V zahradě Hradní jízdárny jsou tři pískovcové fontány z padesátých let 20. století od Otto Rothmayera.

Na nádvoří kláštera sv. Jiří stojí kašna dle návrhu Vladimíra Janouška, původní kašna se nedochovala.

Za zmínku dále stojí
obdélníková kašna při vstupu do Zlaté uličky, z jediné dnes teče pitná voda, dále
kamenné umývadlo ve Zlaté uličce, kašna v Lobkovickém paláci a kašna v Nejvyšším purkrabství u Černé věže.

Potok Brusnice

Jelením příkopem na severní straně hradu protéká potok Brusnice. Pramení ve studánce Vojtěšce, nad níž je vystavěn zděný pavilon v areálu Břevnovského kláštera. U této studánky se dle pověsti v r. 993 setkal kníže Boleslav II. s biskupem Vojtěchem z rodu Slavníkovců a dal založit první mužský klášter benediktinů v Čechách.
Voda z Vojtěšky byla považována za léčivou, měla působit blahodárně na zrak.
Další prameny Brusnice se jmenují U Markéty, Petynka a Kajetánka.
Brusnice napájela a dosud napájí několik rybníčků, z nichž první dva jsou přímo u Břevnovského kláštera, další u Kajetánky, u Petynky (resp. Vincentina, zvaný Vincek) a nádrž mezi Šleiferkou a Malovankou, poslední pak kdysi stál u mlýna až v ohbí Chotkovy ulice.

Za nádrží u Šleiferky podbíhá Brusnice Patočkovu ulici a vynořuje se v bývalé zahrádkářské kolonii u starého vojenského hřbitova mezi bastiony barokní Mariánské hradby. Nově, po dostavbě tunelu Blanka, je místo parkově upraveno, byvší obranný rybníček je obnoven. Brusnice prudce klesajícím tunýlkem podtéká do Nového Světa a Jeleního příkopu. V případě vojenského ohrožení Prahy byl tunýlek stavidlem zahrazen a zaplaven vodou takto vzniklého rybníku (Morastiger Teich – Bahnitý rybník). Za tunýlkem stojí roubený dům U raka, před nímž leží několik mlýnských kol, patrně ze mlýna, který stával v místě dnešní barokní hradby.  Na konci Jeleního příkopu poháněla, jak již zmíněno, Brusnice mlýn pod rybníčkem v Chotkově ulici a stáčela se přes Klárov k jihu - ústila poblíž ústí Čertovky (dnes ústí potrubím u Železné lávky nad Strakovou akademií).

V posledním půlstoletí byla Brusnice v Jelením příkopu vyschlá a pouze po velkých deštích do ní byla vyplavena splašková voda z potrubí, které se křížilo v oblasti zmíněné hradby.
V současné době byla splašková voda zaústěna do kanalizace, do koryta Brusnice byla přivedena voda z historického hradního vodovodu.

Údolí Brusnice je dosti pozoruhodné, až ke Hládkovu je mezi masívem Strahova a střešovického kopce široké, v místě dnešního hřiště Na hradbách (bývala zde cihelna, kozí farma, octárna) se Brusnice z rybníčku zanořuje pod hradbu a klesá rázem o 10 metrů. Barokní hradba je tak překvapivě opačně, vysoká zevnitř, od Nového Světa, nízká od Hládkova.

Dále koryto Brusnice probíhá kolem Nového Světa a v místě bývalé Bruské brány (u ulice U Brusnice) spadá opět skokem o dalších 10 metrů níž, odkud rovně míří až k zatáčce u Klárova. Pravděpodobně vznikly tyto skoky lomovou činností (cihelny ap.). Že se potok prodírá od Prašného mostu rovně jak střela, je překvapivé. Před zahradou Na Baště býval do 17. století 18 metrů hluboký příčný příkop vybudovaný za Přemysla Otakara II., který ústil do dnešní Nerudovy ulice.

Spekulací autora tohoto textu je, že původní koryto Brusnice vedlo tímto příčným příkopem na Malou Stranu, a spodní část Jeleního příkopu byla uměle vykopána z obranných důvodů, třebas částečně už v keltské době. Od ulice U Brusnice až po Chotkovu ulici teče totiž Brusnice prakticky uprostřed hřbetu, který se vlevo svažuje do Dejvic a vpravo na Malou Stranu, jakoby prostředkem jazyka. Čekali bychom, že potok využije nejbližší příležitost, jak z hřbetu uhnout do údolí.

V místě pravoúhlého ohybu Brusnice nad Klárovem ústí do její rokle krátká strž zleva, tzv. Myší díra, se studánkou. Na Sadelerově prospektu z r. 1606 se zdá být čerstvě vyrubaná. Uvádí se, že zdejší starou stezku nechal prohloubit v první čtvrtině 17. století Valdštejn i pro povozy. Existence oné původní stezky je sporná. Ostatně na Sadelerově prospektu jsou patrny podstatně schůdnější cesty šikmo letenskou strání.

Zaniklý Malostranský potok protékal údolíčkem Malé Strany, byl napájen četnými strahovskými prameny; ty byly zčásti zachytávány do vodovodu Strahovského kláštera, který vznikl dříve než první vodovod hradní. Lze předpokládat, že kotlina tohoto potoka je rozšířena lomovou činností, zdokumentována je cihelna v ulici Úvoz. Masiv Petřína obsahuje vrstvy se železnou rudou, i vrstvy s hnědým uhlím. Pod Petřínem byly odkryty relikty železářských pecí, vysoce kvalitní železní ruda z laténské (keltské) doby byla nalezena i pod domem v ulici Úvoz. 
Malostranský potok měřil od srázu pod Strahovským klášterem k byvšímu rameni Vltavy pouhý  kilometr.

Historické hradní vodovody

Prvním byl již za Karla IV. vystavěný Břevnovský vodovod, napájený prameny Tejnka, Kajetánka, Malovanka, v nádrži mezi Šleiferkou a Malovankou byla v případě potřeby přidávána i voda z Brusnice a dřevěné potrubí pospojované kovovými prvky vedlo až do kašny před Starým královským palácem; vodovod nevedl do obytných budov – ani do Královského paláce. Vydatnost byla oproti studni asi šestinásobná. Již před touto stavbou byl vybudován vodovod pro Strahovský klášter a ještě dříve vodovod na Vyšehradě vedoucí z Jezerky.

 
Nákres Karlova Břevnovského vodovodu, Ferdinandova Zámeckého vodovodu, Královského vodovodu se sedmi štolami a Rudolfovy Císařské strouhy.

Po nástupu Habsburků na český trůn se přeměnil středověký hrad na renesanční zámek a nastala zvýšená potřeba vody.
Ferdinand I. nechal postavit Zámecký vodovod ze štoly v oblasti vinice Andělka, kterou vyhloubil studnař Winkler v r. 1540. Usedlost Andělka stála na kopci v místě dnešní sokolovny u kostela sv. Norberta; protože vodovod vedl po vrstevnici, mohlo jít o štolu v oblasti pod dnešním bazénem, který je z místního pramene zásobován. Bazén je v lomu, pod ním bývala lokalita zvaná Kašnička, v oblastni vyústění dnešní ulice Nad octárnou do Patočkovy.  Potrubí vedlo přes Černínské pole do Královské zahrady.

Asi v letech 1550 - 1573 proběhla stavba Královského hradního vodovodu, který přiváděl jedlovými trubkami o vnitřním průměru 85 mm vodu z jímacích štol ve Střešovicích, Veleslavíně a Liboci, trubky byly uloženy do jílového lože 150–180 cm pod zemí (posléze byly nahrazeny trubkami keramickými o vnitřním průměru 65 mm, které byly již na počátku v některých úsecích osazeny). Vodovod vedl do císařské kuchyně, do kašny na Svatojiřském náměstí a do dalších hradních objektů.
V roce 2001 byl nad železniční stanicí Veleslavín v parčíku ulice U sadu zrekonstruován kamenný domeček, který sloužil pro potřeby nejdelší větve vodovodu z libocké štoly č. I. zvané Královská studánka nebo krátce Královka, domeček vystavěl zedník Jásek v r. 1555 k čištění vody a rour hradního vodovodu, jak bývalo na objektu napsáno.
V rudolfínské době bylo v provozu 7 jímacích královských štol označených jako I. - VII. nebo místními názvy. Štola č. I. (Královka) je nejdál - až u Libockého kostelíku asi 6 km od hradního areálu, série štol č. II. (U Klapků), č. III. (U Bahenského), č. IV. (Pod Strnadem), č. V. (Proti Strnadovi), a č. VI. (Pod Buzkem, ta napájí i poměrně velký rybníček s ostrůvkem) je podstatně blíž, cca v 250 metrových intervalech pod pískovcovými skalami podél ulice Pod lesem ve Veleslavíně. Štola č. VII. asi sto metrů jižně od zvoničky ve starých Střešovicích je zvána Zasypaná, jako jediná je dnes nefunkční. Délka jednotlivých štol kolísá od 21 do 132 metrů.
Délka celého Královského vodovodu od Královky až ke starému paláci byla 6 km.

Pro potřeby Královské zahrady a Bažantnice vznikl za Rudolfa II. užitkový hradní vodovod. Přiváděl vodu ze zásobníku (Markétský, později Hradní či dnes zvaný Libocký rybník založený 1585). Tento rybník byl a je zásobován vodou z Litovického potoka, tj. ze soustavy rybníků mezi Hostivicí a Litovicemi - již v r. 1410 je zmiňováno šest rybníků kolem tvrze v Chýni. Majitelé rybníků byli vázáni poskytnout vodu "v každé době, kdy to bude žádoucí" (toto břemeno je zapsáno např. v kupní smlouvě na statek Litovice z r. 1623). Před Libockým rybníkem ústí do Litovického potoka potůček Světluška (dříve Světlička, viz dále), pramenící pod bělohorskou strání. Z Libockého rybníka proudila voda otevřenou stokou (Císařská strouha) po vrstevnici nejprve pod dnešní železniční tratí až k veleslavínskému zámečku, kde překřížila dosud výše vedený vodovod pro pitnou vodu a pak se stočila ke Střešovické ulici, protékala v zářezu pod střešovickou zvoničkou k nádržce (čističce), která dodnes stojí (již bez domku) na rohu ulic Střešovické a Slunné, odtud pokračovala potrubím do zásobovacího rybníka v Bažantnici (v pozdější době musela překřížit Mariánské hradby, částečně zásobovala i jejich příkopy, zřejmě aby byla na dně bažina).
Dle legendy se na projektu podílel i Tycho de Brahe, ten však přišel do Čech až v r. 1599 dva roky před smrtí.
Zato existuje hypotéza Jiřího Pergla, kronikáře Hostivice, dle které se na přizpůsobení soustavy rybníků pro zásobování Hradu vodou podílel věhlasný rybníkář Jakub Krčín z Jelčan. Krčín pobýval několikrát v Ruzyni, jejíž pozemky v té době patřily pražskému purkrabímu Vilémovi z Rožmberka, jehož vodohospodářem Krčín byl, měl příbuzné v okolních obcích a kraj zřejmě dobře znal. Důmyslná síť spojovacých struh a celého systému nese pečeť zkušeného rybníkáře. V r. 1586 byl Krčín poctěn Rudolfem přidáním kapra a štiky do svého erbu, bylo to v době dokončení příkopového vodovodu, rok před dalším zásadním dílem – kanálem Poděbrady–Nymburk. Tycho de Brahe snad jen vypracoval projekt na vyzdění strouhy koncem 16. století.

Dle pamětníků jezdil kolem strouhy prezident Masaryk na koni za chotí do nervového sanatoria ve Veleslavíně, trasu měl v oblibě i po Charlottině smrti, střešovičtí kluci za ním běhali co nejdál - jak vypráví místní rodák p. Jágr, jednou tuto nepsanou soutěž vyhrál on a dostal od presidenta pětikorunu s doporučením, aby se již vrátil k rodičům. V polovině 19. století vedla souběžně (ve střešovickém úseku více východně centrem dnešní Ořechovky) Buštěhradská (Fürstenbergská) koňská dráha s původně dřevěnými kolejnicemi, končící za Lánskou oborou. 

V r. 1602 povolil císař Rudolf II. malostranskému mlynáři na Brusce Janu Gehlovi používat odpadní vodu z rybníka v zámecké zahradě – ta byla svedena do troub a žlabů, aby nerozbahňovala cestu k Velvarům a Litoměřicům (dnešní Chotkova ul.). Za to byl mlynář povinen opatrovat strouhu z Liboce, zejména v zimě.

Délka Císařské strouhy od Libockého rybníka k nádržce ve Střešovicích byla 4 km.

V r. 1924–26 v souvislosti s přestavbou Hradu byl ve Střešovicích blízko známé Loosovy vily, postavené o několik let později, zbudován nový vodojem na užitkovou vodu, do nějž vedla voda litinovým potrubím o průměru 300 mm z Libockého rybníka a souběžně bylo položeno i potrubí o průměru 150 mm na pitnou vodu ze štol. Byl též vybudován nový rybník Strnad pod Hostivicí.

V oboře Hvězda byla pro potřeby obnovovaného hradního vodovoodu proražena v r. 1930 vodovodní jímací štola Světluška (Světlička) s cihlovou vížkou plečnikovského slohu v rokli stejnojmenného potůčku, odvedení vody do hradního vodovodu  však údajně nebylo dokončeno,  a od 50. let do r. 1974 napájela štola Světluška vodovod pro Ruzyni. Štola je dlouhá téměř 300 metrů (směrem kamsi pod letohrádek Hvězda), je nepřístupná. Je podkovovitého průřezu – aby odolávala tlaku shora i ze stran, vyzděna režnými cihlami podobně jako vížka, po boku proudí ve žlábku voda sbíraná četnými drenážními průduchy, několik desítek metrů před ústím voda ze žlábku přepadává do litinového potrubí, přebytek odtéká pod vížkou do potoka. Patrně již v rudolfínské době v místech Světlušky existovala kratší štola s šestibokou vížkou.
V současné době je voda potůčku posílena o vodu ze štoly, potůček posléze napájí nově obnovený rybníček pro zvěř, z něj je voda odvedena do nevábně vyhlížejícího Litovického potoka. Vzhledem k tomu, že za zdí obory v ose potůčku je vyhloubeno koryto směřující k bývalému náhonu mlýna a přímo k Libockému rybníku, je možné, že bylo zamýšleno, či ve čtyřicátých letech dvacétého století i realizováno, svedení vody  z potůčku  přímo do rybníka, aby byla zajištěna relativně čistá voda pro užitkový vodovod. Nyní tedy Světluška ústí do Litovického potoka, který po několika stech metrech zásobuje tzv. rezervním oddělovačem Libocký rybník.

Obelisk na III. nádvoří 

 Zařadili jsme jej to této sekce, ač nemá s vodou nic společného, protože nemá na holých nádvořích jinou společnost, než jsou kašny.
Obelisk, žulový monolit na III. nádvoří, byl postaven v r. 1928 u příležitosti 10. výročí založení republiky podle návrhu Josipa Plečnika, jeho historie však nebyla jednoduchá. Plečnik chtěl umístit štíhlý sloup s věčným světlem na novém širokém schodišti do Rajské zahrady a na vrchu měla být Štursova socha českého lva nad slovenským křížem. Tahanice kvůli slovenským protestům přiměly Plečnika změnit záměr a vybudovat žulový monolit bez sochy. Drahý projekt a transport z Mrákotína u Telče nikdo nechtěl financovat, až jej na své náklady nechal provést prezident Masaryk. Štíhlý monolit (18,2 m, 120 tun) se však při transportu 8. září 1923 zlomil (přetrhlo se ocelové oko kladky při tažení do prvního strmějšího kopce nad Mrákotínem) a byl tesán jiný. Ten však se ukázal být z nekvalitního kamene a tak v r. 1925 byl připraven další monolit, tomu se však odlomila třímetrová špice (z celkových 20 metrů) již v lomu, nicméně byl na Hrad převezen. Na schodiště se nový masivnější obelisk Plečnikovi nehodil, proto byl umístěn na III. nádvoří na betonový zvonovitý základ. V r. 1996 byl vršek osazen ocelovým pozlaceným jehlanem.

Jedna část zlomeného prvního monolitu byla posléze použita na památník padlým ze světové války pod Emauzy.
V zahradě Na valech - na Moravské baště - je umístěn jeden ze dvou dalších odštěpků monolitu (viz obr.), druhý je u Lánské obory.
Externí odkaz: www.mrakotin.cz.

Fotogalerie