Oleg (Bedřichovič) Homola (31. 1. 1921 - 8. 12. 2001)
Syn generála Bedřicha Homoly, legionáře a náčelníka Obrany národa popraveného fašisty, a Galiny, roz. Faddějevy.
Vystudoval malostranskou reálku, studium architektury bylo přerušeno (a již nedokončeno)
po studentských bouřích 17. 11. 1939 internací v koncentračním táboře
Sachenhausen-Oranienburg. Po návratu z koncentráku zjistil, že jeho dívka Olga nevydržela a chodí s jeho přítelem, za několik dní pak byl popraven otec. Děsivé reminiscence na tábor jsou patrně zachyceny na několika nyní objevených olejomalbách, jinak o nich nikdy nehovořil. Po pražském povstání se stal studentským předákem. Umělecká (a dle mnohých i životní) dráha byla pak do konce 60. let temná až na praktikování ilusionismu.
Z roku 1970 pochází série pastelů, z dalších let pak skizzy podobného charakteru. V 70. a 80. létech psal též beletrii (erotická novela Třešňový andílek, s nadhledem psaný román z prostředí koncentráku Slunce v aspiku, román Protektorát z následujícího období, novela Razítkama nahoru o 70. létech a detektivní novela Modelka). V 70. létech vytvořil jako odborný pracovník Památníku národního písemnictví (kde byl před tím krátce ředitelem) rozsáhlé bezprecedentní dílo slovník českých nakladatelů (Přehled osob a institucí zajišťujících náklad, výrobu a prodej českých tisků, 1460–1918) a zabýval se restaurátorstvím. (zh)
Curiculum vitae
Oleg Homola měl pohnutý život. Jeho otec Bedřich Homola byl za první republiky divizním generálem Československé armády. Matka Galina byla Ruska – otec ji přivezl jako legionář z Kyštymu na Urale (rodinu Galiny v Rusku vyvraždili bolševici).
Oleg Homola se narodil v Praze, první třídu obecné školy navštěvoval v Olomouci, od 2. třídy bydlel v Kroměříži, kde pak dva roky studoval reálku, poté reálku dokončil na Malé Straně v Praze. Byl členem Sokola, Skautu, basketbalového a lyžařského oddílu, vodáckého oddílu, se kterým na kajaku dojel až do Kodaně. Vynikal ve sprintech, dle rodinné legendy visel v budově dnešního gymnázia Jana Nerudy diplom, podle nějž zaběhl lepší čas na 60 metrů, než byl tehdejší světový rekord (inu, měřilo se tehdy ručně...).Na počátku německé okupace 1939 byl Oleg Homola čerstvým posluchačem prvního ročníku vysoké školy architektury. Během studentských nepokojů při pohřbu nacisty zastřeleného Jana Opletala byl 17. 11. 1939 zatčen a odvlečen s 2000 dalšími studenty (z nichž 1230 bylo interenováno v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína), odkud ho propustili po třech letech 23. 12. 1942.
V ten den čekal v Berlin-Plötzensee, jen třicet kilometrů odtud, jeho otec Bedřich Homola na svoji popravu, do konce života mu zbývalo třináct dnů. Generál Bedřich Homola byl po zatčeném generálu Bílém náčelníkem ilegální vojenské odbojové organizace Obrana národa, jeho podřízenými v odboji byli známí Tři králové J. Mašín, J. Balabán a V. Morávek. Generál Homola byl zatčen gestapem 31. 12. 1941 a popraven guillotinou 5. 1. 1943. Po válce byl povýšen na armádního generála, po 48. roce byl jeho odkaz oficiálně zapomenut vzhledem k jeho antikomunistkckým postojům a spojenéí s londýnskou vládou. Od Václava Havla obdržel v roce 1996 in memoriam řád Bílého lva.
V táboře bylo mezi vězni v “šuškandě” populární – už jen proto, že ho nacisté tvrdě trestali – marxistické učení šířené uvězněnými německými komunisty. V koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg absolvoval Oleg Homola neformální vysokoškolská studia, starší studenti vyučovali mladší. Asi proto byl později často titulován jako inženýr, ačkoliv sám takový titul nikdy nepoužil.
V táboře byli vězni rozděleni do více kategorií, označených barevnými značkami na prsou. Zelenou barvu nosili pachatelé kriminálních činů, černou živly štítící se práce, hnědou Cikáni, fialovou členové náboženských církví a sekt, růžovou homosexuálové, červenožlutou hvězdu Židé. Červenou barvou pak byli označeni „heftlinci“ političtí, zejména komunisté. Ti byli zpravidla intelektuály a patrně proto k nim studenti tíhli.
Jednalo se o tábor pracovní (byť zde zahynulo celkem 60 tisíc osob, probíhaly hromadné popravy a testovaly se plynové komory), studenti však zpočátku nepracovali, neb byli označeni za rukojmí. Posléze byli „dobrovolně“ přihlášeni k práci. Pracovní nasazení v krutých podmínkách bylo na hranici sil, strava bídná. „Život“ v táboře ilustruje i (mezi mnoha jinými) situace po útěku vězně, kdy část vězňů včetně studentů (zbytek tábora byl ušetřen jakožto pracovní síla) musela stát na appelplatzu chatrně oděna plátěnými pyžamy v pozoru až v minus 32 stupních Celsia, dokud nebyl uprchlík chycen, řada vězňů umrzla k smrti, studenti měli omrzliny především nohou, těžko se hojící. Na místě zemřelo 300 vězňů, v dalších dnech 2500. Uprchlý vězeň pak visel na šibenici pro výstrahu a heftlinci (vězni) museli pochodovat kolem něj a hledět na něj (vlevo či vpravo hleď). Citát z Wikipedie: "Životu nebezpečné bylo tzv. Schuhprüfkommando, jež mělo jediný úkol – testovat boty z náhražky kůže pro Wehrmacht a SS. V táboře byla proto vybudována v půlkruhu speciální trasa s různorodým povrchem (kámen, asfalt, písek apod.), která je dodnes zachována a na které museli vězni denně uběhnout v různé obuvi s pískem na zádech až 40 kilometrů." Oleg Homola měl štěstí, protože vyfasoval kontrolní obuv – s koženou podrážkou se cvoky, někteří však měli například dřeváky...
Oleg Homola byl v táboře přes své mládí mezi studenty ceněn pro svou statečnost a byl jedním z neformálním vůdců. Tak se stalo, že po propuštění pracoval v ilegálním studentském Národním výboru a v květnu 1945 vstoupil do KSČ, ovlivněn byvšími německými spoluvězni – komunisty. Od roku 1946 se stal, jako nejmladší v historii, poslancem Národního shromáždění, posléze také generálním tajemníkem Svazu československo-sovětského přátelství (díky ruské matce pocházel z bilingvální rodiny a mluvil výborně rusky).
Během pražského jara pracoval jako náměstek ministra kultury a informací, usiloval např. o zrušení prohibice tzv. závadné literatury.
Okupace vojsky Varšavské smlouvy zastihla Olega Homolu na rekreaci v Jugoslávii. Po návratu do Prahy ho coby poslance Národního shromáždění čekalo 18. 10. 1968 hlasování o schválení “dočasného” pobytu cizích vojsk na našem území. Při hlasování byli čtyři stateční poslanci proti pobytu a dalších deset, včetně Olega Homoly, se hlasování zdrželo. (Čtyřmi proti byli Ing. Božena Fuková, MUDr. František Kriegel, JUDr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová a František Vodsloň, deseti zdrživšími se byli Oleg Homola, Zdena Kenclová, MVDr. Jiří Lacina, prof. Josef Macek, Alois Poledňák, Ivan Skála, Ing. Miroslav Svoboda, prof. František Šorm, Ing. Jan Šubrt a prof. Andrej Žiak (zdroj: historik Michal Macháček, FB 18. 10. 2018). Pro schválení pobytu vojsk hlasovalo 242 poslanců ze 300, další poslanci byli omluveni (36) nebo se nezúčastnili bez omluvy, např. zůstali v kuloárech (22)).
Oleg Homola obdržel stranickou důtku a byl sesazen z místa náměstka ministra kultury a “uklizen” na post ředitele Památníku národního písemnictví v Praze (16. 1. 1970). Před tím v prosinci 1969 rezignoval na post poslance NS. Zásadní význam pak mělo jeho vyloučení z KSČ (13. 8. 1970), zdůvodněné právě oním “závadným” hlasováním o pobytu vojsk Varšavské smlouvy, což byla definitivní tečka za jeho uplatněním ve společnosti za tzv. “normalizace”.
Ve funkci ředitele nicméně setrval za různých peripetií (dlouhodobá pracovní neschopnost) do 14. 6. 1972, pak byl odvolán a stal se od 1. 8. 1972 samostatným odborným pracovníkem Památníku národního písemnictví. V praxi to znamenalo, že v malém kumbále restauroval písemné dokumenty. A obrazy, což mu bylo blízké, protože ve volném čase maloval nejrůznějšími technikami. V té době trpěl depresemi a příznaky srdečního onemocnění a musel být hospitalizován v Thomayerově nemocnici. V Památníku národního písemnictví vytvořil slovník českých nakladatelů (Přehled osob a institucí zajišťujících náklad, výrobu a prodej českých tisků, 1460-1918), do té doby nezpracované téma. Díky potřebě dokončení slovníku se držel v PNP přes snahy vedení o ukončení pracovního poměru (z politických důvodů) až do předčasného důchodu, na který měl nárok jako účastník národního boje za osvobození (Zákon č. 255/1946 Sb.). Poté zpracovával slovník jako externista. Psal též hesla o nakladatelích do Lexikonu české literatury.
Velký dopad měl fakt, že se jméno Oleg Homola ocitlo ve spisu “Seznam osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice”. Jen v kolonce písmene H je kromě jména Homola Oleg např. Havel Václav, Hrabal Bohumil, Hanzelka Jiří, Hrušínský Jan… To byl nejen osobní likvidační seznam jmenovaných, ale zároveň návod na krevní mstu pro všechny příbuzné.
Po roce 1989 se Olegu Homolovi dostalo satisfakce alespoň v poděkováních. V dubnu 1990 mu předal ministr kultury Milan Lukeš Rehabilitační dekret za “neohrožené hájení demokratických principů” viz. Univerzita Karlova mu poděkovala 17. 11. 1999 za “aktivní podíl na odporu proti nacistické okupaci a obnovu svobody a demokracie v Československu”.
15. 6. 1990 byl předsedou Federálního shromáždění ČSFR uznán plně občansky a politicky rehabilitovaným viz. Asi nejvýstižněji popisuje prospěšnou úlohu Olega Homoly v nelehké posrpnové době, kdy vedl Památník národního písemnictví, jeho polistopadový ředitel Pravoslav Kneidl. Z dopisu Olegu Homolovi k narozeninám (30. 1. 1991): “Jsme si vědomi toho jak jste svým pevným postojem a osobní statečností zabránil postihu pracovníků PNP a represáliím, které byly v jiných organizacích běžné” viz. Oleg Homola ve funkci ředitele zaměstnával disidenty určené režimem jen pro nekvalifikované práce. Nejznámější z nich byl Luboš Dobrovský, porevoluční ministr obrany a kancléř Václava Havla, Miroslav Červenka a Milan Jankovič z Ústavu pro českou literaturu ČSAV, Miroslav Truc z Archivu Univerzity Karlovy, prozaik a redaktor Lubomír Vaculík (Tomek), filozof Ladislav Hejdánek a další.
Oleg Homola byl renesančním typem člověka, krom výše zmíněných sportovních aktivit v mládí a výtvarné činnosti vydal několik románových samizdatů, jeden z nich, “Slunce v aspiku”, z prostředí koncentračního tábora Sachsenhausen dostal cenu tehdejšího Svazu protifašistických bojovníků. Dalšími romány jsou Protektorát z následného období a Razítkama nahoru o 70. létech. Byl vášnivým sběratelem známek, netřesků a jiných zahradních bylin a dřevin, rybářem, vystupoval na mikulášských a vánočních besídkách jako ilusionista. Byl ceněn jako zábavný společník. K spisovatelské činnosti ho vybídl jeho přítel, známý spisovatel Jan Procházka, který oceňoval jeho suchý humor.
Oleg Homola byl přinejmenším do okupace armádami Varšavské smlouvy přesvědčeným komunistou, nikoli oním “z vypočítavosti”. Ač vysoce inteligentní, lze říct, že trpěl komunistickým brainwashingem jako tolik jeho kolegů. Tito lidé, kteří v mladickém zanícení propadli ilusím o ráji na zemi a zasvětili jeho budování celý život, se později těžko smiřovali s krutou realitou, že byli jen zneužiti jako bílé koně k mocenským účelům. Jak bylo řečeno, Oleg Homola přišel ke komunistickému přesvědčení v prostředí koncentračního tábora Sachsenhausen od německých spoluvězňů – komunistů, kteří tam působili jako ostrůvek relativní normálnosti. Stačí dvouhodinová návštěva tohoto areálu, dnes pamětního místa s bohatou dokumentací, aby člověk alespoň z jedné stotisíciny nasál nepochopitelně zrůdnou atmosféru té doby, a ničemu, k čemu ve svých myslích dospěli jeho dvacetiletí vězni z řad studentů, se nedivil.
Oleg Homola, Zdeněk Homola, synové