Dostal jsem od přátel sodu, že už nepíšu lechtivé historky. Tak dobrá…

Je to už hodně dávno, kdy jsem jel předposledně metrem. Bylo horké léto a já nenápadně koukal na dvě krásné slečny u dveří, kdo ví, jestli na sobě měly ještě něco jiného než lehké šatečky. Děvčata se chichotala, to nikdy nevím, jestli se mi neposmívají, ale tyhle vypadaly, že je moje pohledy těší. Prostě letní idylka, a to jsem ani nemusel na koupaliště.

Najednou se však na mě obořila starší ženština, která seděla pode mnou na lavici, já stál a držel se za madlo. 

“Ty prase hnusný, já tě budu žalovat, s tímhle na mě nechoď.” 

Celý vagón se na mě zadíval a začal se taky chichotat. Jen já a ta ženská ne. Krve by se ve mně nedořezal.

“Von za to nemůže, jak narost,” snažil se ji uklidnit její soused. 

Souprava zastavila, otevřely se dveře a dvojice dívek vítězoslavně s řehotem vystoupila.

Nechápal jsem vůbec, o co jde. Ženská furt prskala: “Div, žes mi to nestrčil rovnou do pusy, ty hovado hnusný,” klela. Napadlo mě, zda nemám rozepnuté kalhoty, ale ne. Ani žádnou bouli. Asi měla halucinace, to se stává.

Ale ta pozornost celého metra mě tak vyděsila, že jsem víc do MHD nevlez, co kdyby se to opakovalo. Mně na ty holky prostě oči koukají samy, nedá se to ovládnout. 

Až teď. Musel jsem dát auto před technickou do servisu, ten je na druhé straně řeky za Prahou, přes hodinu cesty. Měl jsem slíbené náhradní auto, Fábii. Ale předchozí klient se někde zadrhl a tak jsem musel domů městskou dopravou. Naposled jsem jel maďarským Ikarusem, ale tohle byl nějaký moderní málem autokar, to mě překvapilo. 

Řidič se mě ptal kam jedu. Co je mu do toho, nechápal jsem. Ale říkám: Na Kulaťák. Tam jsem prožil dětství. Nevěděl, co je Kulaťák. Tak Náměstí Říjnové revoluce, taky nevěděl. Máma tomu říkala Vítězné, až tomuhle konečně řidič rozuměl. 

A kolik vám je? To už jsem vůbec nechápal, proč je tak vlezlý. Paní, co seděla v řadě za ním, řidiči poradila: Dejte mu to za deset. Aha, posledně jsem vlastně měl tramvajenku a neplatil jsem nic. Nebo je tohle příměstská doprava a ne městská? Asi jo, tam jsou prý nějaká pásma, která se platí extra. Už jsem fakt dlouho takhle necestoval.

A tak jsem jel směrem na ten Kulaťák. Paní mi ještě vysvětlila, že v Praze pak ve svém věku už nemusím platit vůbec nic. Super.

Těšil jsem se na metro, že se třeba zase platonicky zamiluju. 

Je fakt, že mladé ženy tam jely, ale žádná aspoň trochu hezká. Jsou snad teď v metru speciální luxusní vozy pro krásné dámy? Prolezl jsem postupně celý vlak, přebíhal ve stanicích z vozu do vozu, ale ne, takový vagon  neexistuje. Kam se krásky poděly? 

Nakonec jsem zůstal ve voze sám. Vystoupit nešlo, dveře se ve stanicích neotvíraly. Propadl jsem panice, mlátil a kopal jsem do nich. Nakonec jsem dojel na konečnou a dveře se samy otevřely. Vystoupil jsem na perón, tupě jsem zíral, kde to vlastně jsem.

Přejel jsem svou stanici snad o deset kilometrů a musel se vrátit. 

Tak jsem vlezl do opačného vlaku. Do vozu za mnou nastoupila velká skupina štíhlých krásných modelek, žádná neměla sukni, jen černé punčocháče. Stály nade mnou. Vypadaly jak nahé černošky. Hrmy měly ve výšce mých očí, měly dlouhé nohy. Každé trčel z nosní přepážky kroužek jak kdysi volům, když je táhli na porážku. A kolem holých pupíků s leskými  cetkami byly vidět kérky, tetování. Dívky se hihotaly. Dědku co čumíš, jako by říkaly. 

Byla jich strašná přesila, byl jsem vyděšený k smrti. Pohupovaly pánvemi, myslel jsem, že z každé vyskočí potvora s tlamou naštorc. Vystoupit nešlo, stejně jako předtím se dveře v zastávkách neotevíraly. Kola vlaku burácela. Zavřel jsem oči. Octnul jsem se snad ve zvířecím brlohu, šelmy na mě dorážely ze všech stran, sice malé, ale s ostrými zuby a bylo jich hodně. Křičím o pomoc!

Klídek, dědo, ony nemůžou za to, jak narostly, říká jakýsi mužský hlas. 

Dveře se konečně otevřely. Vypadl jsem ven na nástupiště. Sednul jsem si na zem. 

Metrem už fakt nikdy. Pořád ještě slyším v hlavě to: Dědku, dědku, dědku!