Od své první knihy beletrie, už je to skoro 10 let, se tady pořád přetvařuji a okázale se podceňuji, ač jsem samozřejmě v skrytu duše ambiciózní.

Vždycky jsem toužil psát o hrdinovi, který je outsider. Všichni jsou chytřejší a schopnější než on a dávají mu to nepokrytě najevo. Čtenář je na koni a netrpělivě přešlapuje, jak by se na místě onoho trouby choval sám. 

Hrdinských eposů jsou odjakživa všude mraky, to mě nebaví.

Ale narazil jsem na čtenáře, kteří nechápou nadsázku a sarkasmus. Je jich prý 70 %. A považují mě za pitomce a dávají mi to okázale najevo.

Například jedna spolužačka, vysokoškolačka, která je však prostá duše. Vlastně snad ani duši nemá. Zajímavé je na ní jedině krásné pozadí. Takové žádná jiná nemá. Když jsem se zeptal, jak se jí mé povídky líbily, s ostentativním pohrdáním na mě koukla a utrousila: „No prostě Homola“.

Naopak od vyspělých čtenářů se mi dostalo krásných satisfakcí.

Třeba přítel intelektuál byl nadšený z povídky Spalovač žen, říkal: To je celý Homola. V jeho očích jsem zahlédl obdiv.

Možná si tu povídku pamatujete, hlavní roli v ní hraje holý zadek 

Očekával jsem tedy, že se brzy ozvou filmaři, aby mé dílo natočili, přítel intelektuál je od fochu. Ale kde nic, tu nic.

Rozhodl jsem se nakonec povídku Spalovač žen nafilmovat sám.

Ale kde najít herce, když nemám zkušenosti. Zatím jsem stříhal jen videa z dovolených a s dětičkami. Připadal bych si trapně, předvádět své režijní a kameramanské neumění před profesionálními herci.

Takže jsem si všechno dělal sám, ani bych nevyjmenoval všechny filmařské profese, které jsem zastal.

Naštěstí ve filmu vystupují jen dvě mužské postavy, dvojrole pro mě byla hračka. A nahý štíhlý ženský zadek.

To ovšem byl kámen úrazu, na to zkrátka nemám.

Kde takový vzít? Etalon jsem měl, byla to ona nechápavá spolužačka, o které jsem psal v úvodu. To ale ne, do toho nejdu. Kdepak zadek bez duše, to není nic pro mě. Horší než bezduchý ksicht. Ostatně, kdy jsem její zadek viděl naposled? Na střední škole?

Prolustroval jsem v paměti všechny ostatní kamarádky. Nic. Zašel jsem na nudistickou pláž, taky nic, sto dědků a asi pět starých dam, kdysi možná mých spolužaček, ale k poznání nebyly. Navíc tam visela velká cedule Fotografování zakázáno!

Profesionální modelky? To by bylo to samé jako s profesionálními herci.

Neřešitelné. A přitom ženských zadků jsou na světě čtyři miliardy. Z toho je desetina vhodných pro můj film, to jsou pořád statisíce. Ale vesměs jsou nedostupné a všechny mají zadek ve svém duševním vlastnictví, musel bych ho koupit.

Každý starší muž má sice zásobu krásných mladých žen, které nebaví jejich nablblí vrstevníci se svými pubertálními zájmy a hubenou peněženkou. A které se o nás seniory otírají, třeba i zadky, a dávají najevo přízeň. Ty jsou ale extrémně nebezpečné, jak Skylla a Charybda. Do toho nejdu. Obraly by mě na kost.

Ale když člověk na něco opravdu intenzivně myslí, přiletí pak v temné noci múza. Múzy mají z principu lepé postavy a oděny jsou jen symbolicky.

Moje noční múza se ke mně přitulila a šeptala: Celý život tě miluju, úplně maximálně! Hleděla mi do očí a mizela v nich jako ve studni. Nikdy jsem nikoho tak nemilovala jako tebe! Jsi tak mužný, mocný. Ale kdybys měl ještě i prsa, to bys byl naprosto dokonalý!

Pojď, proměním se v tebe a ty ve mě, budeme jedno tělo, jedna duše, múza a muž, z dyády budeme monádou.

Dokonale se mnou splynula. A já s ní. Jako Hermés s Afrodítou v Hermafrodíta. Omládl jsem o desítky let. Ach, ta ňadýrka, ach ten zadeček. A ptáček s ptačičkou.

Film byl najednou prakticky hotov, byl jsem z něj nadšený. Nakonec jsem hrál dokonce trojroli. Z dyády monáda, z monády triskele.

Myslíte si, že jsem se zbláznil? Že jsem pitomec?

Sláva, daří se mi, co jsem si v úvodu předsevzal. Všichni jsou chytřejší a akurátnější než já! Takhle mě to baví.