Zdeněk Homola: Mimochodem

Když bylo Mozartovi čtrnáct let, slyšel v Sixtinské kapli božsky nádhernou sborovou skladbu Miserere mei, Deus – od italského skladatele Gregoria Allegriho, komplikovaný devítihlas dvou samostatných sborů – pěti a čtyřhlasých. Skladba se pod hrozbou exkomunikace z církve nesměla šířit. Existovaly tři přísně střežené kopie notových partů, plus nikde nezapsané ústně předávané melodické ozdoby, aby skladbu opravdu nemohl nikdo jinde slyšet, než v Sixtinské kapli při velikonočním obřadu Tenebrae, kdy se při nočním zpěvu zhasínalo postupně patnáct svící, až zbyla jen jedna, symbolizující Krista. Mozart si tu složitou skladbu ve svém dětském věku zapamatoval a zapsal. Papež jej kupodivu nepotrestal, ale naopak pln obdivu vyznamenal Řádem zlaté ostruhy. Miserere znamená smiluj se a je odvozeno od slova miser – ubohý, politováníhodný.
Takových hudebních geniů bylo později víc – měli tzv. eidetickou paměť. Ta je komplexnější než takzvaná fotografická, kdy má člověk „naskenovanou“ třeba celou knihu, a to i v případě, že je psaná jazykem, který nezná. Měl ji románový Julian Sorrel, náš otec národa František Palacký či třeba Cyril Höschl, kterého jsem měl čest poznat osobně.
Kombinaci absolutní paměti a absolutního intelektu měli známí geniové starověku­ – třeba Archimédes či Aristoteles, renesance – třeba Leonardo, nebo nedávné minulosti, třeba Nikola Tesla.
Cyrila Höschla, který měl navíc dar sociální zdatnosti, jsem poznal jen povrchně. Na jeho schopnosti jsem nežárlil, jak byly kvalitativně někde úplně jinde…
Barbaru, která je podobně geniální, ale je plachou introvertkou, znám naopak téměř důvěrně. Díky Cyrilovi jsem jejími intelektuálními kvalitami nebyl překvapen. Barbara není tak průbojná, jako byl on, zato má i tvůrčího ducha.
Oba byli za plného vědomí svých geniálních duší postiženi zlou chorobou –  vzácnou multisystémovou atrofií, takže jim postupně odcházela svalová síla. Cyril Höschl byl během dvou tří let naprosto nepohyblivý, přesto komponoval články – manželka mu v hospicu postupně ukazovala na mobilu obří písmena, a když zobrazila to pravé, dal nepatrné znamení očima a ona písmeno zapsala. Takto třicet tisíckrát, než byla perfektně vypointovaná stať hotová.
Pak, domnívám se, selhal i poslední sval – bránice, takže Cyril nemohl dostatečně dýchat, propukl zápal plic a on bídně zemřel.
V jeho stopách jde Barbara. Má tři vysoké školy – matfyz, psychologii, malířství. Živila se jako programátorka – vytvořila například z nul a jedniček operační systém, když byly ještě DOS, natož pozdější Windows, sotva v plenkách. Byla také psycholožka, vysokoškolská pedagožka, pořádala desítky výstav svých dokonalých osobitých a vypointovaných obrazů, psala a vydala množství scifi a jiných povídek. Byla i důlní záchranářkou-potápěčkou, také naturistkou s perfektní postavou. A asketkou se zdravým způsobem života.
Jednu z jejích sci-fi povídek miluju pro její absurditu: vypráví ji nevinný chlapeček, jehož otec byl vědec, zabývající se změnami, které vykazují laboratorní psi po jistém nově zkoumaném léku. Červenala jim srst, měnili habitus a stávali se paranoidní a agresivní. Nakonec museli být utraceni jedem. Tatínek, jako správný vědec, zkoušel ten lék i sám na sobě. Postupně mu zrzavěly vlasy, špičatěly uši, zarůstal červenou srstí, nosil domů v zubech zakousnuté krysy z ulice, trpěl stihomamem, vybudoval ve sklepě nedobytný kryt, kam se schoval s tím svým synem, každý den měnil heslo k zámku. Nakonec byl tak zubožený, že mu synek nasypal do jídla lék, vlastně smrtící jed, tak, jak viděl, že to dělal tatínek psům, aby je uchránil od utrpení. Heslo k zámku však tatínek nikde nezapsal, takže syn zůstal s mrtvým tatínkem uvězněný ve sklepě, jak zaživa zazděný.
Myslím, že si Barbara tou povídkou předpověděla svůj krutý osud. Je uvězněna ve svém nepohyblivém těle a manžel sedí vedle ní.
Teď ji tedy navštěvuji v hospicu – ona si v bezvýchodné situaci přeje euthanasii a hospic je něco na ten způsob, říká se mu někdy nepřímá euthanasie. Barbara nesmí dostávat léky směřující k léčení, nesmí se s ní cvičit, nesmí se jí dávat tekutiny ani nutridrink, dostává po čtyřech hodinách injekce morfia, ač nemá bolesti. Ale žádá si další a další, jako by ony bolesti měla. Je to ovšem lékařsky vytvořená závislost s absťákem a cravingem.
Personál je tam překvapivě hodný, ve srovnání s běžnými sestrami, vše směřuje k důstojné a bezbolestné smrti. 
Tak, jak si to Barbara ještě za plného vědomí přála. Nyní má ovšem po morfiu blaženou náladu, tak kdo ví, jak to v současné době bere. Nekomunikuje již ani náznakem, ještě před týdnem nesrozumitelně pohybovala rty… 
Manžel se nechce smířit s její smrtí a tajně jí stříká do úst pramínky vody. Tak nevím, jak to dopadne.
Ale asi my dva muži, co ji máme rádi, prohrajeme. Hodinu co hodinu, minutu co minutu čekám od toho manžela, který je s ní permanentně na pokoji, špatnou zprávu. 
A naivně doufám, že se třeba nějaký klíč nebo kód najde. A Barbara zase ožije a ještě nějakou stať nadiktuje. Třeba o tom, jak ji před padesáti lety napadlo ono téma povídky o pohřbení zaživa…