Pátek 1. května 2026
Stála na kraji útesu a dívala se dolů. Celá v pastelově modrém
hávu, s kápí přes hlavu.
Snad mniška z místního Chramu svjateho Michala Archanjela
v Inovcích? Ale to je zrovna ten nejmenší kostelík ze všech v kraji,
nevešel se do něj ani celý ikonostas – soustava obrazů svatých.
Copak v mrňavém dřevěném chrámku žijí mnišky? Široko daleku tu
není žádný řeckokatolický ani pravoslavný klášter, tedy kláštor. Ře-
holnicím, mníškám, se tady na východě Slovenska říká mnišky,
zemplínština nezná dlouhé samohlásky.
Že by přijela z nějakého vzdáleného kláštera na inspekci? Snad
ne, to by měla černé roucho. Modré či hnědé hábity jsou vycház-
kové. Asi tu je jen na výletě.
Vydal jsem se z Michalovců až na samou hranici s Ukrajinou, za
Vihorlat.
Vihorlat je sopečné pohoří, ale tady, u Inovců, je enkláva traverti-
nových skalisek. To sedí, travertin se usazoval v místech, kde vroucí
vápenitá voda probublávala ze země na povrch. Je pórovitý, špi-
navě bílý, ale i béžový či růžový. Myslím, že je z něj postaveno řím-
ské Koloseum.
Tady, mezi Beňatinou a Inovci, je lom na vzácné červené obklady
budov. Lom je docela mladý, těžilo se zde od 30. let minulého století
a provoz skončil po sametové revoluci, kdy byl zaplaven spodní
vodou a kdy se na jeho svislé stěně vyloupl obrys velké růžové ryby,
nazvané Beňatinská veľryba, místní atrakce prvního řádu. V ča-
rokrásném kraji, kde chcíp pes, na hraně naší civilizace.
No, jeden čas nám patřila i země na východě, Podkarpatská Rus.
Čechoslováci se snažili ji pozvednout, ale to trvalo jen dvacet let,
pak patřila tato odevšad odlehlá tramtárie znovu Maďarům a pak
Sovětům a zase pustla, no, zaplať pámbu za to, pro nás romantiky.
Jezírko je opravdu super čisté, azurové, jak je mladé a v kraji tak
liduprázdném, panenském.
Toužil jsem spatřit, co se skrývá pod modrou, ultramarínovou, kápí
té mnišky. Je krásná, nebo ošklivá, mladá, nebo stará? Jak vznosné
držení těla má!
Dotěrně jsem se snažil nakouknout dovnitř, do kapuce. Ale žena
uhýbala, byla čím dál víc nervózní, a nakonec přišel šok.
Shodila hábit a stála přede mnou nahá, kompletně! Div jsem ne-
spadl do té vody.
Na obličej jsem v mžiku zapomněl a nestydatě rentgenuji její tělo.
Je jako socha z travertinu! Z onoho pórovitého kamene, do kterého
se za ta léta zažrala špína.
16 17
Odhaduju, že je ženě kolem sedmdesáti. Ale to sošné hubené tělo
je krásné – pletence svalíků na zádech, na prsou, na břiše. Napjaté
mezi kůstkami. Skrze tenkou pergamenovou kůži se vše krásně rý-
suje.
„To se nestydíte? Mníška a nahá?“
„Ňe, ľem še mi prosim nekukajce do oču, oči su jak okno do duše!
Tam nikto nešmi! Celo je ľem celo, to može vidzec každi. Sme tu na
koňcu šveta. Stadzi už ňeňi cesty nazad.
A ňe som mňiška, toto je ľem župan z režnoho platna.“
Chtěl jsem to růžovo-šedé tělo, pitoreskní hru světel a stínů, za-
znamenat fotoaparátem. Kdysi za mlada žádná kráska neodmítla.
Ale neodvážil jsem se. Já se snažím i v nahém těle zachytit právě
tu duši, a to jsem nesměl…
Taktně jsem zavřel oči. Když jsem je zase otevřel, žena tam již
nestála. Snad se nad ní zavřela hladina jezera. Podle vln.
Vzhlédl jsem nahoru do skal. Ta růžová ryba… Moc bych tomu
nevěřil, že je pravá. I když opravdu vypadá jako skutečná rybí fosi-
lie, jaké se občas nacházejí, ovšem v menších rozměrech.
Já bych v tom obrysu našel i jiné tvary – jako v Rorschachových
obrázcích. Třeba jezerní pannu.