Neděle 26. dubna 2026
Zborov
„To máš od Zborova, bratře kapitáne?“ potkal jeden legionář druhého. Ano, v legiích se všeobecně tykalo.
„Ne, bratře poručíku, to mám vod hovna,“ odvětil kapitán, který za sebou tahal nohu.
Tuhle anekdotu mi kdysi vyprávěla maminka. Nevím, jestli je v ní skryto nějaké potměšilé poselství...
Výročí bitvy u Zborova byl za první republiky druhý nejvýznamnější svátek po 28. říjnu. Slavil se 2. července, v den, kdy bitva proběhla, resp. kdy po dvou dnech skončila.
Ve své knize o generálu Bedřichu Homolovi mám dvě fotografie, kde děda řeční před velkými shromážděními právě o tomto svátku v roce 1937, při dvacátém výročí bitvy – jednak na Staroměstském náměstí, jednak na Masarykově strahovském stadionu.
Děda Bedřich ovšem v této slavné bitvě patrně nebojoval, jeho působení v legiích teprve začínalo v jiné oblasti, na levobřežní Ukrajině. Možná můj druhý děda Karel tam byl...
Prvně po třech stovkách let bojovalo u Zborova a vyznamenalo se české, resp. československé, vojsko.
Proti rakousko-uherskému vojsku nastoupily české legionářské jednotky po boku ruské republikánské armády, ne již carské a ne ještě sovětské. V únoru 1917 dle juliánského kalendáře se zhroutil carský režim a byl nahrazen Ruskou republikou vedenou Prozatímní vládou. V říjnu 1917 pak v Rusku nad republikány zvítězili bolševici – komunisté.
Republikánská armáda byla po pádu cara demoralizovaná, infiltrována bolševiky, podporovanými Německem.
Rakousko-uherské vojsko bylo početnější a mnohem lépe vyzbrojené.
V takzvané Kerenského ofenzívě, jejímž cílem bylo dobýt Lvov (A. F. Kerenskij byl ministr války v Prozatímní vládě) ruské jednotky selhávaly, jedině české byly aktivní.
Češi, resp. Čechoslováci, postupovali v rojnicích, tzv. kočičích přískocích, neútočili v houfu, jak bylo obvyklé.
A podařilo se jim zajmout na 4 200 rakousko-uherských vojáků z celkového počtu 5 500. Legionářů bylo 3 500.
V rakousko-uherském vojsku bojoval plzeňský 35. pěší pluk, tzv. pětatřicátníci a 75. jindřichohradecký pluk, většinou tedy Češi, plus dva uherské pluky.
Ovšem je tu háček, který mi odedávna vrtá v hlavě. Při střetu na frontové linii se zhusta čeští vojáci v rakousko-uherských uniformách houfně vzdávali svým krajanům. Snad většina zajatců tak byli Češi a ti se pak přihlašovali do legií.
Nechci to hrdinství a úspěch legionářů u Zborova jízlivě shazovat, ono to vlastně nebylo jen tak. Byly i stovky mrtvých. Na straně legií 202 osob, na opačné straně 140. O zraněných nemluvě.
Je například zdokumentován případ otce, který zastřelil v boji vlastního syna v rakouské uniformě, což zjistil až po boji, když si šel prohlédnout povědomou postavu...
Nicméně bitva u Zborova podnítila hromadné vstupování českých zajatců v Rusku do legií a vzkřísila sebevědomí českého národa. Legie pak obsadily Transsibiřskou magistrálu a zabránily víc jak milionů německých a rakousko-uherských vojáků, které bolševici propustili ze zajateckých táborů, vrátit se přes Sibiř kolem světa na evropská bojiště, čímž zásadně pomohly Spojencům v 1. světové válce.
Někdy píšu Češi, někdy Čechoslováci. Nevím přesně, v které fázi byl jaký poměr, celkově bylo v Československých legiích 7,8 % Slováků.