Ne, netěšte se, ani se nebojte, nebudu psát o naší nové vládě a dělat jí negativní reklamu.
Dementi je, jak známo, popření dříve vyřčeného. To se nicméně používá spíš v politice, tady by se hodil spíš výraz erratum.
Před časem jsem vydal text o Dejvicích mého mládí, o gymnáziu s ošklivým názvem Leninova, které však prý, dle slušného profesora Vohryzky, který tam všude učil, bylo nejlepší z okolních – ještě byly nedaleko od Leninky gymnázia Arabská a Parléřova, ano, všechna se jmenovala podle ulic, ve kterých stála.
Dominantní postavou našeho gymnázia byla půvabně bizarní postava profesora Růžičky, zvaného Piži. Jak jsem psal, byl to menší starší muž v hnědém ošoupaném sáčku, s pleší a pouze dvěma zuby z původních dvaatřiceti – horními jedničkami. A brýlemi tlustými jako skleničky od jogurtu, jak se tehdy říkalo. Zanedbaný starý mládenec, ale rozený komik. Biolog a chemik.
Ve svém textu jsem psal, že proslulá hláška dvojice Šimek a Grossman „Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do mě!“ pochází od Pižiho. Ten skutečně tahal ze stojanu za svými zády zkumavky s kyselinou a odhadoval v ústech jejich koncentraci. Každého napadlo, že právě proto má jen ty dva zuby.
Pátral jsem, zda je moje hypotéza. že hláška pochází od Pižiho, správná a zeptal se spoluhráče z volejbalu, který byl nejlepším kamarádem Miloslava Šimka. Mimo jiné spolu hráli tenis. Pamatoval si přesně, kde Míla na Hanspaulce bydlel, ale když jsem se ptal na střední školu, trochu zaváhal. Ale zeptal se manželky a shodli se, že studoval na Lenince, tehdy Velvarské, ehm , vlastně v jeho době Žukovově. Tak jsem to vzal za bernou minci a tuto informaci v textu použil. Nebyl jsem velký fanda Šimka a Grossmanna, podle mě byly tehdy lepší dvojice, ale i tak mě potěšilo, že jsem chodil do stejné školy. Ale možná jsem nebyl dost vyspělý, Šimka a Grossmanna miloval náš význačný premiant Honza Frolík, dnes slavný archeolog – hlavně na území Pražského hradu. Znal všechny jejich povídky nazpaměť.
Spoluhráč ale neměl pravdu.
Piži dříve učil na francouzském gymnasiu v Bílé ulici, to bylo, vedle gymnázia Leninova, tehdejšího Benešova státního reálného gymnasia, další dejvickou perlou předválečné konstruktivistické architektury.
Před týdnem jsem byl na oslavě sedmdesátin spolužáka a viděl jsem tam po padesáti letech profesora Vohryzku, tělocvikáře. A češtináře, tehdy ale češtinu učit nesměl.
Ptal jsem se Vohryzky na Pižiho i na Šimka. Piži skutečně původně učil v Bílé ulici a byl jeho třídním profesorem. A Miloslav Šimek tam s ním maturoval. Oba jsou ročník 1940. Šimek poté vystudoval Pedagogický institut, což byl druh vysoké školy.
Takže opravuju, co jsem byl napsal...