Už jsem mnohokrát psal o oné andělské bytosti, která okrášlila mé mládí, říkám jí Lada.
Efemérní, nedotknutelná, jako mramorová socha kdesi na sloupu v daleké Florencii.
Pak ji život semlel, že mi srdce krvácelo. Zbylo jen pár fotek a pár osobních vzpomínek ze střední školy. A přeci jen nějaká esence, která zbyla v tom neforemném stárnoucím těle a duši. Jen ji separovat. To se mi nezdařilo, ale tuším ji někde uvnitř, když Ladu čas od času potkám.
Jinak na ni už dávno téměř nemyslím, čas Ladu odložil kamsi do zapomnění.
Ale tuhle jsem jel tramvají, a vidím svou Ladu na nástupním ostrůvku ve skupině mládeže. Sedmnáctiletou, tak jak si ji nejlíp pamatuju. Přesně to štíhlé tělo, grácie, pel, obličej, blond vlasy, i kalhoty do zvonů, jak se tehdy nosily. A ňadra upnutá do džínového živůtku.
Mé dveře se zavřely a Lada nezadržitelně mizela v dáli. Ale... nejspíš čeká na jinou linku.
Vystoupil jsem na následující stanici a celý rozechvělý čekal, až se přiblíží další tramvaj.
Ach, nejede v ní. Tak ještě jiná souprava.
Ano vidím ji skrze prosklené dveře a vstupuji do vozu.
„Ty pyčo, to bych se na to vysrala,“ lezou z ní prapodivné výrazy. „Čuráku, uhni!“
Během minuty vychrlila ty nehorší výrazy, které znám a pár, které jsem ještě neslyšel. Její průvodce v jejím argotu nezaostali.
Sebral jsem veškerou kuráž a ptám se: „Slečno, nejste náhodou dcera paní Lady?“
„Slečno, prej... Dědku, zalez na zpátky na krchov a nezkoušej to na mě!“
Řehot té pubertální galerky div nepřevrhnul tramvaj.
Čert je vem, od té doby si mladou Ladu nedovedu vybavit. Jako by se mé mládí utrhlo jako vagon tramvaje jedoucí do kopce.