Co mám rodinu, jezdíme sobotu co sobotu, neděli co neděli na jednodenní výlety do okolí Prahy. Pokud nemáme lepší program.
Těch dnů je pomalu sto za rok, a za čtyřicet let… To se nedá spočítat.
Kdybychom jeli někam, kde jsme už byli, považoval bych to za velkou blamáž.
Takový já jsem.
Ale lidi jsou různí. Podobné to bylo s každoročními cyklozájezdy. Každý rok do jiné oblasti. Ale účastnice, co dřív běhala závodně na atletickém stadionu kolem dokola, horovala, abychom jezdili pořád jen na jedno místo, že už to tam prý známe.
Jsou hudebníci, co jednou nacvičili svých dvacet hitů a pak je do konce života reprodukují furt znova. Ano, publikum jásá: tohle už znáááme.
Jsou malíři, co malují jedním stylem celý život, ano, oni už vyzráli. Nebo fotografové, co fotí furt to samé, pravda v nějakých obměnách, před oprýskanou zdí. To už znáááme, jásá jejich publikum, to je Váš charakteristický styl, Mistře.
Ale co my, historkáři. Psaní mě baví, tak psát musím, je to můj koníček. Ať to někdo čte, či ne.
Ale furt to samé? V drobných obměnách? Jako že se tohle chytlo u nejvíc lidí, tak se budu věnovat jen tomuhle tématu, tomuhle stylu?
Já takový zkrátka nejsem. Jsem věčný puberťák.
Ale, u všech čertů, bojím se, že brzy vyzraju! To bych fakt nerad, to by bylo na mašli.
Prostě destinací kolem Prahy v dojezdové vzdálenosti pro jednodenní výlet není nekonečně mnoho. A to jezdíme i na místa, kde nic není – zaniklé kostely, hradiště a tak podobně.
Povídek jsem už vydal za posledních deset let skoro tři sta, už ani nejsem schopný si vybavit z paměti, jestli jsem totéž už kdysi nenapsal a nevykradu sám sebe. Musel jsem všechny texty sdružit do jednoho velkého souboru a vyhledávám klíčová slova v něm – zda se nekradu.
A po sedmdesátce celkem nic nového nezažívám, jen sedím doma a točím si mlýnky… Z prstů.
Bojím se, že jsem už vyzrál, teď hniju a brzy spadnu na zem a rozplácnu se… Zaplať pámbu. Přece se nebudu další roky života jen reprodukovat.