Laskavý návštěvníku, který jsi na své pouti sítí sítí navštívil tyto odlehlé končiny, spočiň zde nohou romantickou a shovívavou, za odměnu dozvíš se něco o magických krajinách podkarpatských, haličských, podolských a volyňských, byť z pera neodborného, plytkou a nesourodou novinářskou manýrou zasaženého a používajícího v názvech krajů a občin ty z mnoha jejich názvů (v kraji tak národnostně a historicky složitém), které nejlépe lahodí uchu autorovu.

V prvním jarním dnu nového tisíciletí jsem při lyžování v jedné alpské vesničce dostal od jiné české návštěvnice pensionu nabídku zúčastnit se (s mladou dámou - dcerou Petrou) jako akcesorní účastník expedice kastelologů turistického klubu Augusta Sedláčka do oblasti, která pro mne již dlouho měla jakousi zvláštní přitažlivost.

Podkarpatská Rus, naše bývalé území, s loupežníkem Nikolou Šuhajem a Eržikou, se smutnýma očima Hany Karadžičové z knih Ivana Olbrachta či s Čapkovým Jurajem Čupem, který zabil Marynu, zlým duchem posedlou.

Bývalé rakousko-uherské území Halič s pitoreskním světem chasidských židů, odkud k nám přišla pověst o Golemovi a ve kterém byla významná bojiště první světové války, na kterých bojovali naši dědové a pradědové nejprve na straně nenáviděného Rakousko-Uherska a pak na opačné straně jako legionáři - nebýt jejich válečných úspěchů, těžko by došly pozornosti vítězných velmocí Masarykovy snahy o vytvoření Československé republiky. Četl jsem si v dědově deníku o jeho haličské anabázi v r. 1915 přes městečko Halič, Delejerv, Horožanky, Hanovice, Zavalov - údolí Zlaté Lípy, Jablonovku, Uhrinov, Podhájce, Staré Miasto, dvůr Waga až po zranění a zajetí v lese za Burkánovem, pak zážitky z ruských polních nemocnic, hledal jsem marně ta místa na mapě Evropy a říkal si: do údolí Zlaté Lípy bych se chtěl jednou podívat - ale přišlo mi to méně reálné, než kdybych zamířil třeba do Thajska.

Takže - když jsem dostal onu nabídku, neváhal jsem ani vteřinu.

Snažil jsem se před odjezdem najít na webu cestopisy jiných turistů - o Podkarpatské Rusi čili Zakarpatské Ukrajině jich jsou mraky, ale o Haliči či Západní Ukrajině jsem nenašel prakticky nic. Proto jsem se rozhodl, že své zkušenosti a poznatky uveřejním po návratu sám. Vzhledem k úzkému zaměření expedice jsme však důvěrně poznali jen 32 impozantních kamenných památek a mé předsevzetí, že budu poznávat život zdejšího lidu, přírodu, a že oživím "vzpomínky" na dědovu pouť, zůstalo ušlápnuto za zacákanými okénky autobusu. Nejvíce jsem se tedy dozvěděl o oněch hradech a pevnostech - ty ovšem stojí za to. Nebýt jich a jejich dávných zakladatelů a válečníků, možná bychom dnes v Praze hovořili tatarsky či turecky. Bránily stezky, kterými se valily skrze neprostupné haličské a podolské hvozdy a močály hordy asijských nájezdníků, útočících na Evropu. Laskavý čtenář však promine, že odborné údaje o těchto stavbách ponechám publikacím kastelologů, kteří mi zájezd umožnili, a omezím se jen na základní údaje, atraktivní z turistického hlediska, a na fotografie. I ze složité historie tohoto území vyberu jen rychlíková data

Halič (ukrajinsky Halyč (, ), polsky Halicz, německy Galizien, anglicky a latinsky Galicia) je území přiléhající severně ke Slovensku, Podkarpatské Rusi a Podolí, leží tedy dnes v jihovýchodním Polsku a v západní Ukrajině, jeho centrem je Lvov. Původním centrem Haličského knížectví (později spojeného s Volyní (=Vladiměřskem)) bylo hradiště Halič

později se stal hlavním městem Chelm a nakonec Lvov. Toto knížectví, založené r. 1144 na území zaniklé Kyjevské Rusi se ve 14. století stalo součástí Litvy a Polska (a Polsko-Litevské unie) až do l. 1772-1795, kdy se postupně území Haliče stalo součástí Rakouska jako korunní země (Haličsko-vladiměřské království),  jen za napoleonských válek patřilo dočasně Varšavskému velkovévodství. Po složitých událostech první světové války se stala v letech 1919-1939 celá Halič součástí Polska, po druhé světové válce pak byla rozdělena mezi Polsko a SSSR, sovětská část je dnes součástí samostatné Ukrajiny.

Jak mají ukrajinští obyvatelé Haliče v lásce "Moskaly", tedy Rusy, naznačují (kromě této fotografie) 

vzpomínky na řádění KGB na začátku 40. let, kdy se východní část Haliče stala prvně po 800 letech součástí Ruska, a (po Hitlerově intermezzu v l. 1941-44 který mj. nechal vyvraždit celou zdejší rozsáhlou židovskou komunitu) dokonání Stalinova díla zkázy patrně úmyslně (v zemi tak úrodné) způsobeným hladomorem.  (Jak v jednom rozhovoru vzpomínal Chruščovův syn, obrátil se Nikita Chruščov proti Stalinovi poté, kdy viděl na Ukrajině rodiče jíst vlastní děti.) Dle údajů publikovaných na zámku ve Zbaraži  zahynulo či bylo nezvěstných 200 000 zdejších lidí při kolektivizaci západní Ukrajiny, která započala v r. 1944.
Na Ukrajině proběhly za Stalinovy vlády tři vlny hladomoru - první v l. 1921-23, nejrozsáhlejší (kolem 5 milionů obětí) v l. 1932-33 a dále zde zmíněný hladomor západní Ukrajiny v l. 1946-47. První dva hladomory postihly jen východní Ukrajinu, neboť západní patřila před 2. sv. válkou Polsku.
Údaje o hladomoru na východní Ukrajině v l. 1932-3 viz zde.)

Ukrajinský jazyk byl dlouho považován za pouhý dialekt jazyka ruského (Rusové razili teorii, že ruština má dialekty velkoruský, maloruský (tj. na území východní Ukrajiny), červenoruský (Halič), běloruský a uherskoruský (Zakarpatí, tj. Podkarpatská Rus)). Teprve po ruské revoluci v r. 1905 byla v Petrohradě maloruština uznána za samostatný jazyk slovanský (před tím byla zakázána v r. 1876) a v r. 1915 bylo v Rakousku dovoleno říkat obyvatelům dříve nazývaným "Rusíni" Ukrajinci.

Nám Čechům (zejména střední generaci, které uvízla v paměti residua ruštiny a slovenštiny) nedělá problémy ukrajinštině rozumět a Ukrajinci tvrdí, že češtině též rozumějí (což se ne vždy potvrdilo).

Dobrý den se řekne "dobrideň", prosím "pěreprošuju", děkuji "ďakuju", a jako odpověď "prošu", na shledanou je "do pobačenija" (=do vidění).

Znakové písmo je obdobné jako azbuka, jen s drobnými změnami, například latinské "i" s dvěma tečkami () se čte "ji", ruské "g" () se čte "h" (takže Ukrajinci říkají "hymnasium, synahoha" ap.), skutečné "g" (třeba ve slově guľa) vypadá podobně, ale má ještě ocásek nahoru (), variantně se používá latinské a ruské "i" (, resp. ).

Jednotka měny má krásný název "hrivna" (po našem hřivna), dělí se na sto kopějek. Na jaře 2001 se za jednu hřivnu v ukrajinské směnárně zaplatilo cca 11 korun českých v normálním kursu, pokud se však měna kupovala prostřednictvím US dolaru, přišla jen na 7,50 Kč, ceny potravin se příliš nelišily v "dolarovém kursu" od českých, benzín byl za cenu méně než poloviční (třeba 1,88 hřiven za litr naturalu ap.), vstupy do památek se pohybovaly v rozmezí 1-2 hřivny. Koupěschopnost obyvatelstva je ovšem nízká, například slušný plat v Zakarpatí je prý kolem 240 hřiven za měsíc. 

Během naší cesty jsme viděli vysoké rozdíly mezi chudým venkovem (hlavně na jihu v Zakarpatí je výjimečné vidět lepší auto než 15 let starý žigulík, domky jsou chudé, často jsou to ještě klasické jednoduché sruby cca 4x5 metrů pro celou rodinu) a bohatými centry - zejména Lvov vyhlíží jako Praha řekněme v roce 1992.

Všude - hlavně na jihu se - v kontrastu ke všemu ostatnímu - horečně rekonstruují či znovu z gruntu staví zejména pravoslavné cerkve a též řeckokatolické kostely, v oblastech s polským vlivem pak se opravují římskokatolické památky.

Pravoslaví (ortodoxie) se začalo vytvářet po rozdělení římské říše, definitivně se odštěpilo od západní křesťanské církve v r. 1054, nemá centrální organizaci, ale v současné době 19 samostatných územních církví (15 tzv. autokefálních a 4 tzv. autonomní), v jejichž čele stojí patriarchové, event. katolikos, metropolita či arcibiskup. Pravoslaví odmítá řadu katolických dogmat (např. o neposkvrněném početí Panny Marie, o očistci) i círk. praktik (celibát pro nižší klérus, prodej odpustků).

V r. 1596 byla v Haliči založena řeckokatolická unie (část pravoslavného kněžstva se  přiklonila k římskému papeži a mj. poplatky jsou posílány tam). Řeckokatolické kostely připomínají naše běžné římskokatolické, mají však ikonostas (obligátní sestava ikon - výjevů z evangelia, typické pro pravoslaví), slovanskou liturgii, kněz se před vysvěcením může oženit.

Dřevěné pravoslavné cerkve na jihu (jedna z nich byla přenesena na pražský Petřín) s cibulovitými kupolemi, pokrytými dříve šindeli, jsou nyní často od paty až po špičku věže obaleny pozinkovaným plechem, připomínajíce tak ředkvičky ve staniolu. Řeckokatolické a římskokatolické kostely se již od sebe rozeznávají zvenku hůře. Co se týče křížů na věžích, je situace pro nezasvěceného nepřehledná. V zásadě pravoslavný kříž má dvě vodorovná ramena a třetí dole šikmo, neb tak měl vyhlížet skutečný Kristův kříž s příčkou pro připevnění nohou, někdy však mají na hlavní věži jednoduchý kříž. Řeckokatolické kostely mají buď jednoduchý kříž nebo trojramenný na znamení příslušnosti k papeži, který má takový  kříž ve znamení. Na věžích některých kostelů (ve městě Bučac na římskokatolickém i řeckokatolickém) je kříž se dvěma rameny a třetím polovičním vodorovným ramenem pod nimi, lidový název je hřeben - jde o erb rodu Potockých.

Ač v oblasti žily miliony Židů, narazili jsme za celou cestu jen na několik nepoužívaných synagog, v celém Lvově zbyl jen otisk gotických okenních oblouků jedné synagogy na sousedním domě. Ve Zbaraži vypočítával místní starý kastelán přeživší Židy ve městě na prstech jedné ruky a došel k číslu 3 nebo 4. Nutno podotknout, že na deportacích Židů (patrně zde neoblíbených pro důslednost lichvářů a odlišný, nepořádný způsob života v židovských čtvrtích) do nacistických vyhlazovacích táborů se bohužel podílely i ozbrojené oddíly Ukrajinské povstalecké armády (UPA) Stepana Bandery, který se pokusil (podobně jako Slováci od nás) vymanit se ze Stalinova područí a založit samostatnou Ukrajinu pod Hitlerovým patronátem; banderovce u nás známe z let 1946-7, kdy se snažili probít se do Rakouska do amerického zajetí, Banderova ulice dnes nechybí snad v žádném ukrajinském městě. 

(Jak již bylo zmíněno, byla Halič centrem chasidských židů. Zakladatelem chasidismu byl rabbi Israel Baal-Šém-Tov v 18. století, který učil, že krom Boha nic jiného neexistuje, člověk má sloužit Bohu, splynouti s ním, čehož dosáhne zbožným chováním, prostotou a čistotou ducha. Mystické učení vycházelo z kabaly, chasidé žili v odloučenosti od okolního světa, udržovali přísné rituály, nestarali se o zevnějšek, chodili zarostlí, s dlouhými pejzy kolem uší, v dlouhém černém kaftanu, širokém klobouku, živili se chlebem a cibulí.)

Na cestu jsme se vydali koncem května 2001 autobusem Karosa, vybaveni vízem (kolektivním), očkováním proti tyfu, žloutence typu A, tabletami na desinfekci vody, repelentem proti švábům a fotografiemi mukačevské ubytovny a z čtveřitého hradního záchodu,  prý běžně používaného:

Nocleh byl zajištěn v levných turistických ubytovnách, sanatoriích a pensionech, očekávali jsme scény jako z  filmu Tři veteráni. Překvapeni jsme však byli příjemně: nakonec jsme měli teplou vodu, splachovací evropský záchod, vanu, čisté povlečení, protipožární zařízení i výtah. Například teplá voda tekla v sanatoriu Mjedobori, výtah jsme měli ve Lvově, evropský záchod byl k použití dosti často a v záchodech tekla voda vždy, i když v umyvadle na třech místech nikoliv (ve Lvově jen dvě hodiny ráno) a čisté povlečení jsme měli vždy. Švába viděli jen v jednom pokoji a byl malý.

Silnice byly na úrovni ČSSR před 40 lety (v Podkarpatí navíc poničené povodněmi), benzínové pumpy dílem moderního typu na severu, dílem se jednalo o omlácené plechové budky na visací zámek s čerpadlem uvnitř v chudých oblastech. Na venkově byl všude vidět dobytek na pastvě ev. na silnici. Převládající barvy šedá a zelená (nikoliv modrá a žlutá - obloha a lány na vlajce Ukrajiny - bylo ovšem podmračené jaro) jako u nás před rokem 89.

Po příjezdu do vesnic či měst v chudých oblastech se seběhly k autobusu děti či místní všetečný strýc a chtěli komunikovat, někteří spolucestující je odháněli, někteří jim dávali pamlsky. V několika městech při hotelích na jihu byli vždy připraveni dva tři řemeslní neodbytní žebráci - bosá matka s netečným dítětem v náručí nebo bosé děti z místní romské komunity.

Sortiment v obchodech na jihu byl chudý, ve městech se však daly sehnat všechny běžné potraviny, voda či limonáda v petlahvích, které jsme se nebáli atd.

Nu - na opsání cestovního deníku mi již nezbývají síly, ale miniatury fotografií v levém okně jsou řazeny chronologicky, po kliknutí lze najet na zvětšeninu a stručné údaje o jednotlivých místech.