Tu rodinnou tradici založila moje maminka, klasická filoložka: živit se duševní stravou a pohrdat hmotnými statky. Ale byly doby zlé, kdy nebylo ani na kolibří slovník. Tehdy jsem, navzdory tradici, tajně toužil po strýčkovi v Americe.
Maminka té mé maminky, coby dvanáctileté dítko, chodila na návštěvy k strýčkovi Albertovi do jeho bytu na Novém Městě a později do vily v Košířích. Ona se jmenovala Fričová a Alberto Vojtěch Frič byl prý jejím vzdáleným strýčkem, nevím, jestli je to pravda. Ale vzhledem k tomu, že Alberto nebyl v babiččině maloměšťácké rodině jakožto dobrodruh oblíbený a malou Pepču k němu nechtěli moc pouštět, tak asi strýčkem opravdu byl, proč by se k němu jinak hlásili.
Babička Pepča s tetou Ninou se ke strýčkovi bály, nejen kvůli kopím, jedovatým šipkám a strašidelným indiánským maskám, ale hlavně kvůli indiánskému náčelníkovi Čerwuišovi, který tam tehdy s Albertem bydlel. Alberto byl ze slavné fričovské větve, vesměs akademicky vzdělané, a předpokládala se u něj báječná kariéra. On ale v sedmnácti letech zdrhl na parníku do Jižní Ameriky sbírat kaktusy a brzy se z něj stal jeden z nejlepších jihoamerických praktických etnologů, kontaktoval třicet pět indiánských kmenů, vytvářel slovníky jejich jazyků, sbíral kultovní a jiné předměty a vysmíval se demagogickým praktikám místních šamanů – stejně jako v hnutí Volná myšlenka, jehož byl členem, se v Praze vysmíval demagogickým praktikám rakousko-uherských kněží.
Čerwuiš byl náčelníkem kmene Čamakoko v Gran Chacu, kde onemocněl podivnou nemocí, se kterou si v Asunciónu nevěděli rady. Nakonec ho Alberto vzal s sebou do Prahy, kde se stal atrakcí prvního řádu – hlavně poté, kdy se na nábřeží srazil s vašnostou hledícím na Pražský hrad a po pár vašnostových ostrých slovech, kterým nerozuměl, ho chytil a hodil do Vltavy. Alberto, který měřil dva metry, se s Čerwuišem taky pral, svlékli se oba do naha, Alberto se namazal olejem a zápasy s náčelníkem, který měl prý zvířeckou sílu, byly vyrovnané.
Alberto rád nadzvedával ze židlí maloměšťáky na přednáškách, třeba vyprávěním, jak zavedl nové praktiky do pralesa. Indiánské rodiny o polední siestě ležely společně ve velkých chatrčích a oddávaly se na rákosových lůžkách za denního světla a před dětmi tomu, čemu Evropané se studem v očích potmě. Alberto přijel do vesnice na koni, kterého indiáni do té doby nikdy neviděli. A indiáňata, jako všechny děti, Alberta napodobovala, sedala tatínkům při jejich polední zábavě na zádech a rajtovala. A možná právě tehdy jsem přišel ke své americké tetičce.
Albertovu dceru jménem Hermínia Ferreira Fric objevili před pár lety v čamakokské vesnici čeští antropologové a na to konto se za ní vydali naši přátelé Yvonna a Pavel Fričovi.
Hermína, které je už více než sto let, se umí krásně usmívat – asi stejně jako její matka Lorai, po česku Černá kačenka, která se tak usmívala, dokud Alberto před narozením Hermíny neodjel, a nikdy už se prý k ní nevrátil, aspoň to tvrdí Hermínin syn don Rodolfo. Dlužno dodat, že ji Alberto prý chtěl vzít do Prahy, ale rada starších rozhodla, že její místo je u kmene; při další cestě do Chaca ji Alberto prý sice hledal, ale již nenašel. Alberto při tom navštívil desítky indiánských kmenů, doufám, že byl Kačence věrný a antropologové při dalších výpravách mé příbuzenstvo nerozmnoží. Ale kdo ví, když je člověk zamilovaný, má široké srdce.
Hermína se možná usmívá i proto, že čeští Fričovi založili občanské sdružení Checomacoco, které sbírá peníze na nákup stáda skotu, protože Čamakokové museli pod vlivem postupující civilizace opustit tradiční způsob obživy v pralese. Každý dobrodinec může Čechočamakokům na řece Paraguay koupit kravku nebo aspoň slepici a zachránit Hermínin rozvětvený rod.
Sám se stydím, když o tom cynicky píšu fejeton, že jsem tak ještě neudělal, no, zas nebylo ani na knihu, tentokrát ne kolibří, ale spíš kondoří (Fričovic nakladatelství vydalo velkou výpravnou sbírku fotografií Albertova přítele Boggianiho, kterého zabili indiáni sekerou, protože věřili, že jim fotoaparátem vzal duši). Taky jsem se nemohl vyrovnat s tím, že moje tetička v Americe je jaksi naruby, co se případného dědictví týče… Ale teď jsem se přepnul na svůj internetbanking a koupil Hermíniným potomkům koníka, snad si christianizovaní Čekomakokové vzpomenou na staré zvyky o siestě.
Ale asi blbnu. Z hrdého pralesního národa se pod vlivem postupující civilizace stala bělošsky myslící chudina. Vnuk Hermíny don Rodolfo začátkem sedmdesátých let dvacátého století viděl poprvé v životě v centru Chaca divochy – nahé Ayorey. Strašně je litoval – a jako přesvědčený vyslanec misie je oblékl, pokřtil, naučil kácet prales, stavět domy, ploty a lovit kožešinovou zvěř na prodej… Co by tomu asi řekl volnomyšlenkář Alberto – jak mu tehdy v Praze vyčítali, že chodil s indiány nahý a žil jejich způsobem.
Ve skrytu duše však doufám, že až Čamakokové zbohatnou a budou se civilizovaně nudit, budou třeba vyrážet do centra Chaca, kde snad ještě nějaký prales zbude, na nuda-tramping. Pokud jim to ayoreyský farář nezatrhne.