Zdeněk Homola: Tam nahoře v Mexiku

(Bonus ke knize povídek Bengálské mámení)

Pepa sedí u stolu, a dneska je v něm vidět jakási vnitřní síla, přestože je v židli nedbale rozvalený jak v proutěném křesle.

Povídá:

„Jel jsem tuhle na koni nahoře Mexikem skrze Sierra Madre a nakonec, přes všechny strasti, jsem dorazil do indiánského městečka Čamula. Cesta obtížná, rozbahněnými skalnatými srázy, holeně rozedřené o kameny a o kmeny stromů, kdybyste viděli ty tří, čtyřmetrové výstupy kolmými soutěskami, kam by se člověk hrabal blátem horko těžko, ale koník udělal hup hup a už tam byl, jen z něj nespadnout. Horší bude cesta zpět. Z té přes dva tisíce metrů vysoké náhorní plošiny zase dolů do San Christóbalu. To nebudou hupy čtyři metry nahoru, ale dolů. Jen aby ta potvora neshýbla hlavu.

Možná se divíte, proč o té cestě tak podrobně mluvím, ale já jel na koni poprvé. No, popravdě, jednou jsem to zkoušel u nás v Čechách na letním hippodromu, ale ta bestie líná se tehdy jen pásla a neudělala ani krok, i když jsem ji, jak mi radili, kopal patami do slabin, že jsem z toho měl křeče ve stehnech. To tedy za jízdu na koni nepočítám – jak říkám, kobyla neudělala ani krok.

Tahle lemra, na druhé straně zeměkoule, jako by jí z oka vypadla, takový mexický hucul. Byla šikovná ve skalách, jak jsem říkal, ale nerespektovala mě jakbysmet. To ale popisovat nechci, počkejte na zpáteční cestu.

Musím se taky přiznat, že se koňů trochu bojím, nevím, co od nich čekat. Koně, krokodýli a ženský. Ale což krokodýli, ti aspoň nekopou, a jednu tlamu, to si člověk ohlídá. Před pár dny jsme takového potkali u moře na chodníku, bez vodítka, a nikdo se nepohoršoval.­

–––

Teď jsme tedy uprostřed Čamuly, horského městečka, kde žijí vesměs jen Mayové kmene Tzotzil. Měli jsme velké štěstí, zrovna bylo poledne a hlavní svátek mexických dušiček – El Día de Muertos. Po celém Mexiku se v těch dnech staví květinové oltáříky a indiáni rozmlouvají s dušemi zemřelých, jakoby mezi ně ze záhrobí opravdu přišly. V Čamule piknikují a bivakují přímo na hřbitově.

Indiánské oltáříky..., hm, katolická církev se v Mexiku nepokoušela z gruntu vykořenit pohanské zvyky jako kdysi u nás, ale spokojila se hybridem. A řeknu vám, indiánský kostel na hlavním náměstí, zókalu, je ten nejpůvabnější, který jsem kdy viděl. Bílý s bleděmodrým lemováním, nahoře v tympanonu tři otvory se zvony, od každého vede dolů na náměstí plandající žluté lano, za které zdálky tahají svátečně odění indiáni. Svátečním rouchem je černý kabátec z beraní houně – capixay, a indiánská smetánka má kožichy bílé. Jako Juraj Čup ze známé Čapkovy balady z Podkarpatské Rusi.

–––

Všude monotónní hudba, představte si chlapy v černých houních s obřími kytarami – guitarrony, s harfou a s tubou, nebo to byl heligon?, jak vržou jako kolovrátek. Nic o tom nevím, ale tipnul bych si, že tuba má zahánět zlé duchy a harfa přivolávat milé duše zemřelých.

–––

Čamula je městem posvátné Coca-coly. Před každým domem jsou naskládané basy s tímto rituálním nápojem, ba i v kostele. Kdo tam nebyl, pomyslí, že si dělám legraci. Ale indiáni kdysi zjistili, že onen nápoj v půvabných štíhlých lahvích nejlépe ze všeho podporuje říhání. A krkáním se tu odhánějí zlí duchové.

V kostele se nesmí fotografovat, kamarád Standa to kdysi porušil, a nestačil utíkat před tasenými mačetami, které se nad hlavami věřících v kostelní lodi zablýskaly jak za horské bouřky. Ano, fotoaparátem se stále kradou indiánům, a hlavně jejich dětem, duše, dnes stejně jako před 100 lety.

Podlaha kostela je pokrytá travinami a borovými větvemi, nejsou zde lavice, nad hlavami visí ze stropu látkové baldachýny, všude stovky svící, ve skříních kolem zdí sochy svatých chráněné skly a zrcadly před zlými duchy. Hrají houfy hudebníků stejně jako venku, v rukou obří guitarrony s harfou, heligonem a bubnem, ohlušující randál. Omamná vůně indiánského kadidla – stovky kamínků hořícího mexického jantaru všude na stolcích.

Člověk vychází ven celý tumpachový z toho mystického zážitku a sotva trefí přes zócalo ke svému koni.

–––

Vlastně jsem nechtěl ani tak povídat o Čamule, jako o své jízdě nazpět. Vyfasoval jsem jiného koníka, ani jsem se nestačil podívat, jestli je to kobylka nebo hřebec. Přivítal jsem ho kopanci do slabin, aby se rozjel, ale nic. Naštěstí ho přiměl stádní pud čuchnout k zadku koně před ním a rozejít se spolu s karavanou.

Posléze se skupinka jízdních turistů roztrhala, ale koník šel líně za ostatními, nereagoval na žádnou z pobídek, které jsem měl nastudované, a vždycky teprve, když se stádečko začalo ztrácet za obzorem, trochu popoběhl, aby je dotáhl. Rezignoval jsem, přestal jsem ho vší silou, po žokejsku, jak jsem se kdesi dočetl, svírat lýtky, a rozložil jsem se pohodlně do kowboyského sedla.

–––

Zrovna začala ta krutá cesta šikmo dolů svahem, klouzavým blátem mezi skalisky. V pozici mexického povaleče jsem pozoroval, jak koník hravě zvládá překážky a najednou jsem uviděl zkratku, kterou by se dali všichni před námi předběhnout. Podvědomě jsem se tím směrem natočil – a koník také. Jakoby mu narostla křídla, slétl ze stráně a v dětinské radosti, že jsme všechny trumfli, se dole pustil do trysku.

Původně jsem se něčeho takového bál: já začátečník – a cválat... Ale byli jsme jak jedno tělo s křídly, jak kentaur zkřížený s pegasem – kam jsem pootočil hlavu, tam letící koník zamířil.

Kam se hrabe rogallo, kam ptáci, kam vítr.

Když se nasytil svého triumfu, nechal koník dojet ostatní a zařadil se zase nakonec. Indiánští honáci, kteří nás doprovázeli, ke mně přijeli a s rozzářenýma očima na mě obdivně hleděli. Možná ta herka cválala poprvé v životě. Nebo naposled.

Moje dětinská radost, kterou jsem s koníkem pochopitelně sdílel, se však proměnila ve frustraci, nakonec dojedu poslední. Ať jsem kopal koně do slabin, jak jsem kopal, už jsem nic nezmohl.

–––

Pár zázračných chvilek, do těch je zaklet celý můj život. Zdá se, že s koňma to mám stejně jako se ženskejma...

Ale stálo to zato, co říkáte?“

Pepa se začervenal a rozhlédl se plaše po dámách v sále.