Zdeněk Homola: Paní Čebertová

Pochmurný příběh, který se zatím nikomu nelíbil, a to jej četly všechny použité Múzy

(Bonus ke knize povídek Bengálské mámení)

– Tak se vám, pánové, začal Pepa, odfoukl pěnu a vyždímal knír prstem, – musím pochlubit, že mě pozvala nejkrásnější z mých spolužaček na rande. Ále, netěšte se tolik, o tom vám povídat nebudu. Tak totiž bude můj příběh končit. Jenom to předesílám.

Léta ke mně chodí paní Čebertová, taková stará paní, k osmdesátce. Poslední, která mě ještě miluje, ostatní už umřely, já se vždycky líbil jen starším dámám. Vždycky přinese jako dárek igelitový pytlík s uzeninami, no nevětřete tolik pánové, jednou jsem ho otevřel: kdybyste cítili ten strašný odér, měly nálepku z obchodu pro psy, potraviny s prošlou spotřební dobou.

Ale samozřejmě, dárek je dárek, usmívám se a děkuju. Toho paní Čebertová vždycky využije, vytáhne foťák, ještě takový ten klasický bakeliťák na film, a zmáčkne spoušť i s foťákem. Já jako fotograf trpím, znáte to – když promáčkne knoflík, že se otočí i celý foťák, můj obličej pak podle toho vypadá. Pohybová neostrost se tomu říká v diskrétních případech, ale tady se tvářím, vlastně netvořím, jako na momentkách z boxerského utkání při pravém háku. Paní Čebertová mi vždycky přinese na příští návštěvu sérii fotek z minula, už jich mám takovýhle štos.  

„Tak co, pořád máte doma tu starou ženskou?“ pokračuje pak vždycky s despektem.

„Jakápak stará, je stejně stará jako já, ještě mladší.“

„A kolik?“

„No, padesát šest…“

„Vždyť to říkám, stará ženská, vy byste moh mít dvě osmadvacetileté,“ triumfálně káže paní Čebertová, „vy vypadáte jak americký herec z Hollywoodu!“ 

Nekoukejte tak blbě, pánové, já jednak nesnáším americké herce vůbec, a jednak je to takovej ten šilhavej parchant s křivou hubou, jak von se jenom jmenuje… Ale je to bohužel pravda, na těch fotkách jako bych mu z oka vypad.

„Vy dovedete zahřát duši,“ paní Čebertová, usmívám se.

„Tak, a teď mi slibte, že až přijdu příště, budete mít aspoň dvě mladé milenky, a přespříště už budete rozvedený a jednu z nich si vezmete za ženu,“ pokračuje vždycky paní Čebertová.

–––

„Hned vám vidím na očích,“ vyjede na mě příště, „že zase nic, zase jste selhal. Že pořád máte doma tu starou ženskou. Vypadáte jako kakabus, to byste koukal, jak byste hned o dvacet let omlád, mít doma osmadvacetiletou! A mladou milenku k tomu.“ Pak následuje pytlík s nevábným kabanosem, závan sirovodíku, hotové fotky s překrouceným obličejem, znovu cvak cvak foťákem, je to stejné už řadu let, jen ta čísla roků přibývají.

–––

„Že by?“ pohlédla na mě se zájmem tuhle. „Že by se něco rýsovalo? Ven s tím!“

„No, mám teďka dvě, jednu osmadvacetiletou, druhé je myslím taky tak, vypadá to nadějně, paní Čebertová. A ještě třetí v pácu, dvacet šest, ta je nejhezčí, uhrančivá, tou to všechno začalo, ale povahou je čerchmantka z mimozemska, to by bylo vaše gusto, paní Čebertová. Ale do toho nejdu, to se na mě nezlobte. Ona si jen tak škrtla a zapálila mě jak vatru, a od toho žáru chytly i ty další dívky. A ukoketovala by k smrti armádu dalších nešťastníků, jen aby si se mnou nezadala. Od sirky celý les, celé město.“ 

„Takhle se mi líbíte, hned jste o pět let mladší! Tak aspoň ty dvě na rozjezd, když jste poseroutka. A příště mi ukážete žádost o rozvod!“

–––

Naposled přišla paní Čebertová před týdnem:

„Ježíšmarjá, na vás je hroznej pohled! Že vy nejste rozvedenej. A na milenky jste se vykašlal!“

„Když – to máte těžký paní Čebertová. Ta první je silně věřící, z osmi dětí. Vona by do toho šla, ale zoufala, že by pak nemohla k svatému přijímání, protože by se styděla ke zpovědi. To jsem jí přece nemoh udělat.

A ta druhá říkala, že je dokonce z deseti dětí, z jižní Moravy.

‚To znám, křesťanská rodina, jižní Morava,‘ jásám nadšeně. ‚Mně se to hrozně líbí, staré zvyky, dneska chtějí všichni sobci jen samé jedináčky, jestli vůbec, a za chvíli vymřeme.‘  

‚No, víš, ono to není tak úplně, jak říkáš…,‘ zarděla se kamarádka. ‚Taťka má nevěstinec, a vždycky, když se tam mělo narodit děcko, tak si slečnu obětavě vzal, aby mělo legitimního otce. On už je, no asi devětkrát, rozvedený.‘“

Paní Čebertové se objevilo v černých očích hejno jiskřiček.

„Ale bohužel, paní Čebertová, nemyslete, že by ta kamarádka byla nějaká frivolní, právě naopak, ona se snaží zvrátit rodinné prokletí – tak ctnostnou bytost jsem ještě nepotkal.

Víte, my jsme byli na večeři, těla nabitá hormony, připadal jsem si taky na osmadvacet, ty pohledy a feromony, však víte, pak přinesl číšník jídelní lístky, a než jsem si pro ten svůj sáhl, předběhla mě, a že prej mi ho přečte.

Namítám: ‚No dovol, mně přece oči ještě slouží, copak jsem dědek?‘ Dovedete si představit tu potupu, paní Čebertová?
‚A to ostatní funguje taky,‘ odvážil jsem se dodat.
Jenže ctnostná kamarádka vylítla jak poplašená koroptev: ‚Tak to si zkoušej na někom jiným. Promiň, změnil ses, co tě znám, vždyť seš celej křivej, jak z toho filmu o zvoníkovi.‘

Takže taky nic, nezlobte se na mě, prosím vás, paní Čebertová.

Ale přece jen mám dobrou zprávu. Ještě je tu třetí!“

Paní Čebertová se rozzářila jak ohňostroj. Vyhladily se jí vrásky kolem očí a omládla o padesát let.

„Ale to víte, síly ubývají, sama říkáte, jak vypadám strhaně.

Po čtyřiceti letech, co o to usiluju, mě pozvala ta nejkrásnější a ta nejchytřejší z mých spolužaček na rande.

Já jsem praktickej a sdružil jsem to: budu mít dvě!

Dvě osmadvacetileté, jak jste chtěla, v jedné jediné osobě!

Dvě v jedné a svou starou k tomu jako bonus. Co myslíte, mám do toho jít? Prej se na mě už nemůže dívat, stejně jako vy, ona je psychoterapeutka.

Paní Čebertová, paní Čebertová, proč odcházíte?“

Bůh ví, kudy zmizela, ta poslední, co mě ještě milovala. Jen příšernej puch prošlého kabanosu, jako vždycky, se mnou v místnosti zůstal.

–––

Pepa zamáčkl doutník a zhluboka se napil.
– Ptáte se však, milé dámy, neboť během jeho vyprávění přisedly i dívky, – jak to dopadlo s hořícím městem?

Pepovy oči zabloudily do popelníku, ze kterého unikl poslední proužek dýmu: – Když zhasne havana, je to, jako když umře chlap.