Křest knihy Generál Bedřich Homola, Vrchní velitel Obrany národa, zakázaný hrdina

Zdeněk Homola – úvod do problematiky:

Vážení přátelé, dámy a pánové, ladies and gentlemen, mesdames et messieurs.

Sešli jsme se tu k uctění památky armádního generála Bedřicha Homoly, majora československých legií v Rusku za 1. světové války a vrchního velitele Obrany národa, vojenské odbojové organizace za 2. světové války. Generál Homola se spolupodílel na vzniku Československé republiky i na jejím důstojném skrytém přetrvání za protektorátu a jejím následném oficiálním obnovení, ačkoliv se konce války nedožil.

Francouzské oslovení jsem použil, protože mezi nás přišel důstojník Francouzské republiky pan Daniel Kopecky z francouzského velvyslanectví, jehož přítomnost je symbolická, neboť československé legie za první světové války byly ve Francii a dokonce i v Rusku součástí francouzské armády, francouzští důstojníci poté pomáhali budovat československou armádu, všichni českoslovenští generálové tehdy studovali válečnou školu ve Versailles.

Mezi dalšími hosty jsou na jedné straně vojenští historici, a naopak zřejmě i přátelé, kteří o problematice mnoho nevědí. Alespoň moje generace ve školách slova jako československé legie nebo Obrana národa neslyšela, nebyla v osnovách.

Chtěl bych vysvětlit, proč byla monografie o generálu Homolovi vydána, a proč jsem ji sepsal právě já, jeden ze dvou vnuků Bedřicha Homoly.

Národ, který nemá hrdiny, je předurčen k zotročení. A naopak. Toto si uvědomují všichni vládci a jednají podle toho.

Za první republiky měla československá armáda a její novodobí hrdinové, první po mnoha staletích, totiž českoslovenští legionáři, v národě ohromnou prestiž, kterou si dnes absolutně neumíme představit. A ten obdiv měla armáda právem. Československé legie za první světové války obsadily Sibiř a zabránily statisícům německých a rakousko-uherských zajatců, které bolševici z ruských zajateckých táborů propustili, vrátit se na evropská bojiště. A tím vydatně pomohli k vítězství Dohody, tedy zejména Británie, Francie a USA, nad rozpínavým Německem a Rakousko-Uherskem, které tento hrůzostrašný konflikt vyvolaly. Díky tomu měl Tomáš Garrigue Masaryk argument, aby u mocností prosadil vznik Československé republiky z národů žijících do té doby pod vládou Rakousko-Uherska.

Československá armáda byla velmi dobře vycvičena a vyzbrojena, vedli ji důstojníci doslova ostřílení v ostrých bojích. Netroufl si na ni koncem třicátých let ani Hitler. Avšak díky brilantní demagogii a diplomacii se mu podařilo obsadit naši zemi bez boje. To čeští důstojníci brali jako ohromnou potupu, říkali, že kdyby přenechali republiku tyranovi bez odporu, to by snad hanbou zešíleli. Byla tedy, hned po nacistické okupaci v březnu 1939, založena vojenská odbojová organizace Obrana národa. Generál Homola se stal velitelem jednoho ze tří podzemních velitelství – Velké Prahy, dalšími dvěma byly Čechy a Morava. Na jaře 1940 se stal vrchním velitelem celé organizace, druhým v pořadí po generálu Bílém. Obrana národa organizovala například přesuny československých letců ke spojencům, prováděla sabotážní akce, připravovala se na ozbrojené povstání, pokud by to válečná situace umožnila. Homolovými přímými podřízeními a nejbližšími přáteli byli známí „tři králové“ – důstojníci Balabán, Mašín a Morávek. Gestapo však bylo v protektorátu velmi mocné a postupně pozatýkalo i tuto druhou garnituru Obrany národa. Generál Homola, žijící v ilegalitě, byl zatčen jako jeden z posledních – kdosi ho udal. Po roce věznění byl popraven v Berlíně gilotinou, na začátku roku 1943.

Po válce byl Bedřich Homola posmrtně povýšen na armádního generála, psaly se o něm oslavné články v novinách.

Avšak po komunistickém převratu v roce 1948 byl čtyřicet let, až do roku 1989, generál Homola vymazán z oficiální paměti národa. I komunisté si uvědomovali, že národ bez hrdinů je jen stádem určeným k porobě. A tak cíleně likvidovali povědomí o nekomunistickém odboji a jeho hrdinech. Generál Homola byl v jejich terminologii buržoazním a reakčním generálem. Kdyby ho nepopravili nacisté, popravili by ho pravděpodobně komunisté, stejně jako jeho přítele generála Heliodora Píku, jehož hlavním tzv. „zločinem“ bylo spojení s tzv. „nepřítelem“, tedy s československou exilovou vládou v Londýně, s generálem Ingrem. I generál Homola spolupracoval na dálku s londýnskou vládou velmi aktivně, navíc již v roce 1941 plánoval zamezit vládou pevné ruky, aby komunisté využili poválečného zmatku k převzetí moci, jako se to stalo v roce 1917 v Rusku.

Po roce 1989 došlo k absurdní situaci, kdy se o generálu Homolovi sice již mluvit smělo, ale prakticky nikdo ho neznal, komunistům se zamlčení našich hrdinů z obou světových válek podařilo dokonale. A tak by nakladatelé odmítli historikům vydat knihu o někom neznámém, kterou by nikdo nekoupil.

Nakonec jsem se rozčílil, rozhodl se rozetnout začarovaný kruh a knihu vydal sám, ve spolupráci s renomovaným vojenským historikem Janem B. Uhlířem, který mi zprostředkoval mnoho dosud nepublikovaných materiálů z vojenských a státních archivů, supervidoval mé texty a sepsal vynikající předmluvu. Sám jsem připojil, též zatím nepublikované, materiály z dědovy pozůstalosti, jak oficiální, tak rodinné.

Příspěvek historika PhDr. Jana B. Uhlíře, PhD. (přepis mluveného slova):

Vážená milá rozvětvená rodino Homolova, vážení milí přítomní, vážení příznivci a obdivovatelé Obrany národa. Moc si vážím skutečnosti, že jsem byl pozván na křest této krásné knížky a v první řadě bych chtěl poděkovat za úžasnou tvrdohlavost pana doktora Zdeňka Homoly, se kterou se do psaní té knížky pustil. Znali jsme se ještě před tím, než s psaním začal, ale on ji už dávno před tím nosil v hlavě. Já jsem ho trošku provokoval a prosil jsem ho, aby ten projekt nejen začal, ale aby ho dokončil. Mě tato spolupráce velice obohacovala, protože on se na tu problematiku díval z hlediska psychiatra, já jsem jako historik spoustu těch aspektů vůbec nechápal. Snažil jsem se ho směřovat k tomu, aby ta knížka nebyla jenom vysvětlujícím podnětem pro ty, kteří vůbec netuší, že byla Obrana národa, že byl generál Homola a že byl vůbec nějaký protektorát.

A já doufám, že je to jedna z prvních vlaštovek, protože česká historiografie, i československá historiografie, je velkým dlužníkem všech příslušníků Obrany národa. Od toho prvního až po toho posledního.

Generál Homola byl jedním z šestadvaceti mrtvých generálů za druhé světové války, tím myslím generálů československých. Měli bychom si tuto skutečnost uvědomit, protože se hovoří o tom, že naše armáda jako celek nebojovala. Na druhou stranu bojující Polsko mělo nižší ztráty na generalitě, než v uvozovkách nebojující Československo. A protože spousta věcí je v knížce, kterou řada z vás již nepochybně bude znát, tak jsem se s panem doktorem Homolou dohodl, že bych zmínil tři body, které považuji z hlediska generála Homoly za nejvýznamnější.

Možná někdo z vás bude znát slovní spojení Homolův puč. Těm, co ho neznají, se je pokusím velmi stručně vysvětlit. Na konci druhé republiky, to znamená na začátku března 1939, se tehdejší česko-slovenská vláda rozhodla, že se pokusí zachránit tu odstředivou tendenci na Slovensku tím, že slovenští představitelé budou odstaveni od moci, a byl tím pověřen právě generál Homola, který byl v té době v Banské Bystrici jako velitel sedmého sboru. Generál Homola splnil rozkaz a splnil ho takovým způsobem, že si v podstatě nakreslil na záda terč. V tuto chvíli on byl ta zodpovědná osoba, a ve chvíli, kdy Adolf Hitler donutil představitele Slovenska, aby 14. března roku 1939 víceméně rozbili republiku vyhlášením samostatnosti Slovenska, tak se o osudu generála Homoly vědělo velice málo. Vypadalo to dokonce, že zahynul. On se dostal zpátky do protektorátu a jeho první kroky vedly k představitelům budoucí Obrany národa – ke generálu Ingrovi, ke generálu Bílému, ke generálovi Vojcechovskému. A společně zakládali, týden poté, co došlo k okupaci českých zemí nacistickým Německem, Obranu národa. Obrana národa, už několikrát jsem zdůraznil, že k ní máme velký dluh, byla v podstatě po Politickém ústředí druhým odbojovým uskupením na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Generál Homola se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů této odbojové organizace.

A ve chvíli, kdy generál Bílý, první vrchní velitel, byl nucen prchat před gestapem, dostává se v rámci takzvané druhé garnitury Obrany národa na špičkovou pozici v rámci této vojenské organizace právě generál Homola. A aniž bych chtěl jakkoliv ponižovat význam a velikost generála Bílého, tak se domnívám, že ve chvíli kdy se generál Homola dostával do superšpičkových pozic v rámci Obrany národa, byla jeho pozice podstatně těžší, než kdyby tu organizaci vedl od počátku. Protože, a je to jedno, jestli to byla Obrana národa, Politické ústředí a další organizace domácího odboje – pokud nebyly zkušenosti s německou stranou z reakcí gestapa, v počátcích nikdo nevěděl do čeho jde.

Rok poté, kdy ty zkušenosti již byly a vědělo se, co je gestapo zač, jakým způsobem ten represivní aparát funguje, tak to bylo opravdu o té superodvaze, kterou naši vojáci, již tedy vysvlečení ze stejnokrojů, projevovali. A je to informace, která je pro nás zvláštní, která je do značné míry nesdělitelná. Pro ně bylo přirozené nasazovat život za republiku, za kterou nasazovali život již na frontách první světové války. Byli to skutečně ostřílení vojáci a do značné míry pohrdali smrtí. Pro ně to bylo jednodušší než pro civilisty, protože smýt skvrnu z Mnichova, to bylo další heslo celé Obrany národa.

Generál Homola byl zatčen dva dny poté, kdy do protektorátu seskočili mstitelé z Londýna, kteří o pět měsíců později zlikvidovali zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Byl mučen, byl vězněn, já jsem poskytl panu Zdeňku Homolovi obsáhlé výslechové protokoly, pan generál Homola sice hovořil, ale tak, aby nikoho nepoškodil. Stejně jako celá řada dalších představitelů Obrany národa. Zachoval se nesmírně statečně. A když toho osudového 5. ledna roku 1943 v berlínském Plötzensee mu bylo sděleno, že bude ve večerních hodinách popraven, tak mu sundali pouta na cele smrti a on mohl napsat ten úžasný pětistránkový dopis na rozloučenou. Dopis je v této knize otištěn. Celou dobu je věnován manželce a jedinému synovi. A tam je úžasný kontrast. On se na konci podepisuje zdrobnělinou, kterou ho nazývala manželka a kterou byl nazýván doma v úzkém rodinném kruhu – Bedřich, tedy Bedička. Tak se podepsal pro manželku.

Tím by to vlastně mohlo skončit. Ale když se podíváte na poslední, šestou stránku, tak je tam jediná, neuvěřitelně silná věta. Generál Homola napsal: O své oběti nepíši, jest samozřejmá. Generál Homola. Já to považuji za vzkaz pro národ.

Moc děkuji panu doktoru Zdeňku Homolovi za to, jakým způsobem se postavil k psaní této knížky, děkuji za to, že udržuje rodinnou tradici, děkuji jeho rodině za to, že tato tradice je udržována i v širším kontextu. Protože to je přesně to, co dneska potřebujeme, co dnešní doba vyžaduje. Abychom se vztahovali k našim statečným předkům a ten jejich odkaz nesli dál.

Generál Homola je jedním ze 617 popravených československých odbojářů na půdě Berlína, věznice Plötzensee. A já se domnívám, že pokud by všechny rodiny reagovaly tímto způsobem, tak jsme někde už jinde, než dnes jsme, doufám, že se toho ještě dožijeme.

Poslední věc: je třeba si uvědomit ještě skutečnost, že ačkoliv ty rodiny to nesly celou dobu komunistické totality, ještě v roce 1989, 1990 byli tito naši velcí mrtví v podstatě neznámí. A zase je to dluh naší historiografie, která za třicet let nebyla schopna učinit ten zásadní krok. Takže doufám, že toto dnešní setkání tomu do jisté míry pomůže. A to že v roce 1998 generál Homola dostal Řád Bílého lva, to znamená nejvyšší vyznamenání České republiky – i to je přece jenom slabá náplast. Lidi typu generála Homoly by mělo dnes znát každé české dítě na každé české základní škole. To si myslím, že by byla ta největší satisfakce pro naše hrdiny.

Předmluva Zdeňka Homoly k úryvku z románu Olega Homoly st. Slunce v aspiku:

Vážení přátelé,

byl jsem požádán, abych zde řekl i nějakou osobní vzpomínku na dědu Bedřicha.

To pochopitelně není možné, protože děda byl popraven 13 let před mým narozením. Ale dcera za chvíli přečte vzpomínku mého otce, jediného syna Bedřicha Homoly.

V roce 1998 udělil prezident Václav Havel generálu Homolovi Řád bílého lva in memoriam. Já jsem ve Vladislavském sále Pražského hradu dekret přebíral, a byla to nezapomenutelná chvíle, protože Václav Havel byl opravdu obdařen jakýmsi odzbrojujícím charismatem. Byla na něm patrna i velká tréma – a zároveň statečnost, se kterou ji ve své funkci překonával. Já byl kupodivu naprosto klidný a zdálo se mi, že se ten klid přenesl i na pana prezidenta. Václav Havel mi podal svou vlhkou měkkou tlapku a zeptal se účastně, zda jsem generálův syn. Ne, vnuk, odpověděl jsem překvapeně.

Později se mi stalo ještě víckrát, že si lidé pletli mého dědu s mým otcem, ačkoliv ti měli jiná křestní jména a ačkoliv jejich politické směřování bylo přesně opačné. Naposledy jsem to zažil před několika dny, jeden z mých přátel pohlédl štítivě na pozvánku na tuto akci. O Obraně národa slyšel poprvé a myslel si, co je to za podezřelou organizaci, a začal vyčítavě cosi povídat o politické kariéře mého otce, o níž si přečetl ve Wikipedii.

Děda Bedřich bojoval v ostrých bitvách proti bolševikům v legiích, oženil se na Sibiři s dcerou ředitele hutí Galinou, jejíž celou zbylou rodinu bolševici bestiálním způsobem vyvraždili, a proti komunistům se ostře vymezoval i v odboji za protektorátu, ač jistá forma spolupráce byla nutná. Čeští komunisté do června 1941 po vzoru Sovětského svazu stáli po boku Hitlera, neboť oba socialismy, komunistický i nacionální, bojovaly proti západním plutokratům v Británi a USA.

Nikdy jsem nedovedl pochopit, proč jeho tak talentovaný a inteligentní syn Oleg vyháněl čerta ďáblem a dostal se po válce na pozice zcela opačné. Tento můj otec Oleg však napsal v 80tých letech vynikající tisícistránkový román z hrůzného prostředí koncentračního tábora Sachsenhausen, který vše vysvětluje. V nacistickém táboře, vedeném na potkání vraždícími esesáky Totenkopfverbände, tedy svazků smrtihlav, s lebkou a hnáty na čepici i výložkách, kam otec přišel jako osmnáctiletý čerstvý student architektury, protože spoluorganizoval demonstraci při pohřbu Jana Opletala, se přimkl v táborové knihovně, která tam opravdu jako alibi pro inspekce Mezinárodního červeného kříže existovala, ke starším spoluvězňům – německým levicovým intelektuálům, senátorům bývalé Německé republiky. V upřímné snaze poznat principy světa a východiska z krizí společnosti zde hrdina románu Kosťa, alter ego mého otce, studoval filosofii od Sókrata až po Lenina (ten tedy v knihovně nebyl, ale přísně skrývané opisy kolovaly mezi vězni jako zakázané ovoce). Zkušení němečtí přátelé mu plnili roli rodičů, vysvětlovali filozofické směry a slibovali v nacistickém pekle budoucí rudý ráj na zemi. Proti nacismu, který v té době vítězil na všech frontách, nebylo moc alternativ, západní a masarykovská demokracie se tehdy zdála slabá, a druhou možností byl pro zoufalého mladíka právě, pro něj dosud prakticky neznámý, komunismus. Otci vydržela víra v lepší svět dalších 25 let – je těžké si připustit tak kruciální životní omyl. Po sovětské okupaci v 68. roce, se kterou veřejně, v československém parlamentu, nesouhlasil, se stal mávnutím proutku z poslance psancem. Tehdy jen 14 poslanců ze třísetčlenného parlamentu hlasovalo ve sněmovně proti přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy nebo se zdrželo hlasování. Otci křižování tanků v Praze v rámci prý největší tankové operace v historii lidstva příliš připomínalo panzerkampfwageny za německé okupace třicet let před tím.

Aby se to nepletlo ještě více, můj o 8 let starší bratr se jmenuje po otci také Oleg, ale názory má, stejně jako já a naše rodiny, po dědovi – generálu Homolovi.

Dcera tedy přečte úryvek z dotyčného románu Slunce v aspiku, kde autor ústy hlavního hrdiny Kosti vzpomíná na svého tátu, když obdržel, tehdy ještě předčasnou, zprávu o jeho popravě.

Úryvek z románu Olega Homoly seniora Slunce v aspiku:

Kosťu šoupli do svěrací kazajky, kterou navíc pořád někdo utahoval. Takové pocity mají snad maliny, když je někdo pasíruje přes plachetku na šťávu. Byl to strašný tlak. Nemohl se z něho vymanit. Přišel s tím generál Zmek. Kosťův taťka byl popraven. Ta zpráva mu rvala hruď od těla. Někdo ji chtěl zahodit, někam až za ten naládovaný plot.

Taťka už není! Jeho dobrý, odvážný, obětavý, pružný a tak lidový taťka už nežije. Gestapácké kurvy si na něho políčily, dostali ho. Jen ať se třesou před Kosťovou pomstou. Projána, co mamka, chuděra. Ta je teď skutečně sama. Už nemá nic, kromě mých dopisů. A to jsou přece šidítka. I mně se může stát, že mně nějaký esesák nastaví nohu. A budu hotov. Navíc mohou jít po mně ještě kvůli taťkovi. Syn nesmiřitelného nepřítele říše by přece neměl existovat. Ale toho se Kosťa nebál. Stát taťkovi po boku ve smrti, to by považoval dokonce za čest. Ne, obava o vlastní život to není, co Kosťu tíží. Nemůže se vyrovnat s něčím jiným, s tím, že tak nádherný a přímý člověk, jako byl jeho taťka, už nežije. Nežije JEHO taťka. Už ho nikdy neuvidí.

Kosťa se stal posledním mužem rodu. A ani neví, kde taťku zabili. Kde je jeho hrob? Hrob! Ach, až se vrátí, už se nebude ptát po taťkovi, ale po jeho hrobu. Hrůza!

Jak si se mnou hrával, když jsem byl maličký. A takhle jedou huláni, ti co seděj na báni, a takhle zase sokolíci, rici pici po zadnici. Taťka, který chodil z Lelče kilometry do borotínské školy pěšky a vytáhl se ze zednického přidavače na průmyslováka, nedal se semlít rakouskou válkou, ale povstal za svobodu, taťka, ten nikdy nepokořený voják.

Posadil mne na skutečného koně a vodil ho jako na lanši, brr, jak jsem se tenkrát bál, když Flora sklonila hlavu a přede mnou se protáhla skluzavka koňského krku až na zem, jímala mne hrůza. Flora kráčela a pode mnou se všechno hýbalo a houpalo. Posed na ní byl živý, nestálý, nejistý, nevyzpytatelný, tolik jsem toto přece slyšel o koních shazujících své jezdce. Co kdybych spadl pod kopyta? Ale taťka Floru stále chlácholil a chlácholil tím i mne, hé, mladá, hé, hé, a ty se drž pořádně za uzdu, za sedlo se nechytej, to by ses nikdy jezdit nenaučil.

Pstruzi! Vášnivě mne učil lovit pstruhy. Navázal mně vždycky nejmenší a nejšedivější mušku. Člověk by si jí ani nevšiml a pstruzi po nich taťkovi skákali jako zjednaní. Mně to ale moc nešlo. Místo, abych měl radost, byl jsem většinou otrávený. Tam, na Bílé a Černé, to nebyl veřejný revír. Patřil lesům Černých myslivců. Bývali jsme tam na letním bytě, na Baraní. U známého hajného. Tak toho chlapce pořád netrapte a chytněte mu koníka, snažil se mně pomoci hajný. Ale taťka nechtěl. Musí se to naučit podle řádů. Nakonec mně strýc hajný chytil koníka sám. Ale pstruzi snad byli na mne s taťkou smluveni. Taťka jich někdy nosil hrozny. Ale já ne. Jen podle řádů, smáli se na mne pstruzi a na koníčka neskákali. Seděl jsem s hajným na můstku sloužícím za záporu tyčí zahrazujících potok, aby se zde hromadila splavovaná polena. Pod námi zurčel malý roubený splávek a pod ním, v okysličené vodě, desítky černých hřbetů, seřazených jako koně v Chuchli na startu. Tolik pstruhů jsem už potom v životě nikdy neviděl. Ale ať jsem jim házel toho koníka sebelíp, pstruzi si ho nevšímali! Nakonec jsem jim ho kladl opatrně přímo na čumáček. Pstruh se jenom líně otočil, objel svého druha a zařadil se do té nehybné rybí řady o kousek vedle. Totéž udělal každý další, kterého jsem šimral.

Kazíte mi kluka, ozval se taťkův hlas. Ale to nic, podívejte, kolik jich tady je. Tam doleji je kluci stejně chytají do ruky. Takovýhle vodní pyšek si ještě dovolit můžeme. A taťka byl především lovec. To měl ze své rodové vesničky: divocí králíci, zajíci, křepelky, koroptve, bažanti, pstruzi. A houby. Houbařem byl také. Ach taťko.

Kosťa byl vyřazený. Vůbec nemohl číst, stále jen přemýšlel o té hrůze. Jsou to pro něho strašné dny. Zachraňují ho teď jedině vzpomínky. Když byl na němčině ve Frývaldově ve Slezsku, v Rakousku, nebo na franštině na La Manchi, pravidelně psal Kosťovi dopisy, ve kterých mu sděloval své životní zkušenosti a jistoty. Snažil se tak Kosťu vést, rozvíjet s ním dialog, který však Kosťa nebyl schopen udržovat na stejné úrovni.

Taťka o mne pečoval skutečně všestranně, jako o to pověstné oko v hlavě. Kvůli mně si dokonce koupil lyže a lyžařský oblek. Bylo mu skoro padesát. Chtěl vidět, jak mně to jde a sám to chtěl také zkusit Ach, kam se poděla svěží a čistá nádhera bílých strání Velké Fatry! Prašany mezi Smrekovicí a Križnou. Nedotčené stráně, nevyježděné houpačky a sešupy. My jsme byli jako hadimrštky. Taťkovi to tolik nešlo. Ale jako tělocvikář, veslař a nářaďovec předpokládal, že to tak nesnadné nebude. Leč v tom věku se už tělo nevrhá do sportu jako v mládí. Nicméně na lyžích pojížděl. Ach taťka a jeho veletoče na hrazdě, v pětačtyřiceti ještě vytáhl na plovárně stojku. Ze stoje spatného. Vytáhl! Já to neumím dodnes.

A tak řadil Kosťa jednu vzpomínku za druhou a postupně se z něho vytrácela vnitřní ztrnulost, a před jeho vnitřním zrakem vyvstávala stále zřetelněji krásná taťkova osobnost, jeho nezničitelná láska k vlasti, k lidem.

Ale teprve po několika dnech byl Kosťa jakž takž v pořádku. jeho vzpomínky byly vlastně panychidou za otce. Jenom někde, uprostřed srdce, zůstalo místo, které bolelo. Bolelo vždycky, když si na taťku vzpomenul. Ale tu bolest stále více překrývala velikost otcovy oběti. Vědomě dal život za svou zem.

Krátké shrnutí v angličtině:

General Bedřich Homola

The Leader of Obrana národa (The Defense of The Nation), The Forbidden Hero

Written by Zdeněk Homola

Today, we are celebrating the release of a book about General Bedřich Homola (1887-1943), written by his grand-son, Zdeněk Homola, with the cooperation of the eminent Second World War era historian, Jan B. Uhlíř, PhD.

General Bedřich Homola fought for the Allies in both World Wars. He was an officer of the Czechoslovak Legions – “The Army that never lost” – under the French Army during the First World War, fighting in the key battle of Bakhmach, amongst others, where he led his troops to victory. He was awarded many medals and orders, including the rank of Officer of La Légion d'Honneur of the French Republic.

Bedřich Homola was a prominent leader of the anti-Nazi resistance in the Czech territory as the head of Obrana národa (The Defence of The Nation), the crucial military organization of the banned Czech (Czechoslovak) Army. He co-built an underground army, organised diverse acts of rebellion against the Nazi occupants, and stayed in contact with the Czech Government in exile in London, namely with President Edvard Beneš, through radio and microfilm messages.

General Homola was one of the last standing leaders of the second garniture of the Resistance, although he was eventually reported and arrested by the Gestapo, tortured and imprisoned for a year in both Prague and Berlin, and sentenced to death. General Bedřich Homola was executed on 5th January 1943 in Berlin-Plötzensee.

After the end of the Second World War, Bedřich Homola was promoted to the highest rank of the Czechoslovak Army, the General of the Army, in memoriam, and received other honours in both post-war and post-Communist periods. The Communist regime tried to erase him from history though, along with other generals and prominent fighters for democracy. General Homola was handpicked by the Communists to be forgotten for being not only brave, influential, successful, able to retain independent thinking and stand his ground, but also for trying to prevent the Communists from misusing post-war chaos to gain power. The goal of this book is to restore his honour and to help spread the knowledge that there were indeed people who fought and died for the Czech (Czechoslovak) Republic and democracy during the Second World War.

Křest knihyGenerál Bedřich HomolaVrchní velitel Obrany národa Zakázaný hrdina

Křest knihy
Generál Bedřich Homola
Vrchní velitel Obrany národa
Zakázaný hrdina