V úterý 5. ledna 1943 ve 20:05 hodin, tedy před 80 lety, umístili pochopové neblaze proslulého nacistického kata Röttgera mého 55-letého dědu generála Bedřicha Homolu ve věznici  Berlin-Plötzensee na popravní prkno a "das Fallbeil" (padací sekera), tedy těžká čepel gilotiny, mu oddělila hlavu od trupu. Hlava spadla do kýblu, krev z krčních cév vytekla do kanálku. Kanálkem do vod řek Sprévy, Havoly, Labe, až do Severního moře. Údery gilotiny a vzápětí pády hlav do plechového kýblu, rozléhající se prostorami věznice, několik let děsily vězně, přátele popravovaných, v několikaminutových intervalech třikrát týdně.

Počasí se vyznamenalo, na začátku obřadu se po týdnech plískanic navzdory předpovědi rozprostřelo nad Vítkovem modré nebe a na jižní obloze zlatá zář Slunce. Nastoupila čestná stráž, zahrála vojenská hudba, mimochodem nádherně, promluvil zástupce Senátu Jiří Drahoš, historici Eduard Stehlík a Jan B. Uhlíř. Věnce položili krom rodiny, České obce sokolské, zástupce Magistrátu hl. m. Prahy a výše jmenovaných i velvyslanec Spojeného království Nick Archer a vojenský zástupce francouzské ambasády Jean-Charles Peltier.

Jediné co chybělo, byla salva z děl, ale snaživý vítr ve chvíli, kdy historik hovořil o stětí, srazil zasklený generálův portrét i s laťovým stojanem na žulovou obřadní plochu s ohlušujícím třeskem. Účastníci říkali, že se na Vítkov takovýmto způsobem dostavil sám popravený generál, aby znovu probudil národ.


Obřad se konal pod druhdy největší bronzovou sochu na světě, kterou vytvořil sochař Bohumil Kafka, blízký přítel Bedřicha Homoly. Stojí na piedestalu před budovou, která se před válkou jmenovala Pantheon národního osvobození, součást Památníku osvobození. Tato významná monumentální stavba, jakýsi protějšek Pražského hradu, byla postavena na počest československých legionářů na přelomu 20. a 30. let 20 století a její osa míří k Masarykovu strahovskému stadionu stavěnému ve stejné době pro všesokolské slety.

Po skončení obřadu se rozprostřel nad Prahou ukázkový oblouk duhy s kompletní škálou barevného spektra. Bůhví odkud a kam byla rozkročena. Snad od světového oceánu, kde skončily atomy Bedřichovy krve a popela, až na samý Vítkov. V jednom z projevů zaznělo, že těla sťatých byla použita jako preparáty pro výuku mediků, avšak zrovna v letech 1942 až 1943 bylo v Plötzensee popraveno na dva a půl tisíce osob a pro potřeby berlínského anatomického ústavu to znamenalo ohromný přebytek... Těla českých odbojářů byla anonymně spálena v civilním krematoriu a popel byl utajeně zlikvidován, aby se místa uložení nestala pietním místem jejich mučednické smrti. Nejpravděpodobnější tradovaná možnost je, že plechovky s popelem byly vysypány do vod řeky Sprévy.

(Zdeněk Homola)

---


FOTOGALERIE (Štěpán Pichl)


Oficiální hosté


Oficiální hosté, vpravo redaktorka ČT Pavla Kubálková


Radka Homolová, Zdeněk Homola – kladení věnce


Kladení věnce - Jiří Drahoš


Radka Homolová moderuje pietní akci


Projev zástupce Senátu ČR Jiřího Drahoše


Projev zástupce Ministerstva obrany Eduarda Stehlíka


Projev historika Jana B. Uhlíře


Radka Homolová, Jiří Drahoš


Radka Homolová a Sokolové


Velvyslanec Spojeného království Nick Archer a Eduard Stehlik


Nick Archer


Jiří Drahoš, Zdeněk Homola, Radka Homolová


Edurad Stehlík, vojenský historik Robert Speychal,
Nick Archer, vojenský zástupce francouzské ambasády Jean-Charles Peltier


Pravnučka Petra se syny Tomášem, Zdeňkem, Martinem a s manželem Ivanem,
prasnachy Ivana a Renata, vpravo pravnuk Jan s vnukem Olegem


Zdenek Homola, Jiří Drahoš


Jan Homola, Zdenek Homola, Jiří Drahoš


Výpravná publikace o generálu Homolovi


Vojenská hudba


Věnce od oficiálních hostů


Staff

---

Úryvek z knihy Generál Bedřich Homola, vrchní velitel Obrany národa, zakázaný hrdina:

Ostatky těla generála Homoly do Čech nesměly být převezeny, byly odváženy do berlínského anatomicko-biologického ústavu, traduje se, že sloužily i jako preparáty pro mediky. Dle protokolu o nařízení popravy bylo též tělo Bedřicha Homoly poukázáno tomuto ústavu pro vědecké účely. Ředitel institutu Hermann Stieve měl s věznicí Plötzensee smlouvu na likvidaci těl popravených, sám zkoumal zejména těla žen v plodném věku pro výzkum orgánových reakcí na stres. Celkem využil 182 těl z Plötzensee, z toho 174 žen, chlubil se, že vaječníky odebíral a fixoval (patrně formalínem) do deseti minut od popravy. Z ústavu byla těla transportována do blízkého krematoria na hřbitově ve Wilmersdorfu, plechové urny s popelem pak putovaly zpět do ústavu a odtud některé na hřbitovy Marzahn (46 uren), Seestrasse (20 uren), Stahnsdorf (10 uren). Osmdesát anonymních uren s popelem zůstalo v ústavu, až v roce 1952 byly tyto ostatky uloženy na hřbitově Altglienicke, další větší počet uren zanikl při bombardování ústavu. Ve Stieveho pozůstalosti bylo nalezeno přes tři sta mikroskopických preparátů (sklíček), které byly v květnu 2019 pietně pohřbeny na dorotheenstädtském hřbitově v centru Berlína. V obdobích hromadných poprav bylo využíváno i krematorium v Greifswaldu na břehu Baltského moře.

O osudu zbylých ostatků (kolem 2500 osob) není nic známo. Do ústavu byla přivážena i těla, kterým se říkalo NN (Nacht und Nebel – noc a mlha, anonym), vesměs prý šlo o neněmecké odbojáře, jejich identitu údajně anatomický ústav neobdržel.

Pro velezradu bylo v Plötzensee popraveno přes 600 českých a kolem 700 osob z dalších Německem okupovaných území. Místa, kde skončil jejich popel, byla přísně utajena, aby nesloužila k uctívání mučedníků. Pokud byl popel navrácen anatomicko-biologickému ústavu Univerzity Friedricha Wilhelma nebo nedalekému anatomickému ústavu nemocnice Charité, jejichž ředitelem byl Stieve, nabízejí se vody řeky Sprévy nebo Špandavského plavebního kanálu, který zde odbočuje přes Humboldtův přístav do Havoly, to je však jen spekulace, byť někdy tradovaná. Po válce byly vedle krematoria ve Wilmersdorfu nalezeny tři bedny podobné rakvím s popelem mrtvých, nicméně o jejich identitě ani osudu beden se nic nezjistilo.

Ve všech jednatřiceti anatomických ústavech německé říše včetně českých byla využívána těla popravených. Pro účely výuky mediků jsou krevní řečiště těl napuštěna formalínem a těla tak mohou vydržet po desetiletí. Nicméně těchto preparátů bylo v institutu potřeba nejvýš několik desítek ročně a 90% poprav, tedy cca 2500, bylo vykonáno v letech 1942 –  43. Je velmi malá pravděpodobnost, že by tělo Bedřicha Homoly, navíc extrémně vyhublé po roce hladovění, bylo takto použito. Dědův spolubojovník plukovník Jaroslav Lisý, popravený o patnáct dní později, vážil před popravou 35 kilogramů.

Věznice Plötzensee s romantickým názvem podle nedalekého Ploticového jezera v západní části Berlína byla otevřena v roce 1879, do roku 1933 zde bylo vykonáno 36 poprav za kriminální činy (ruční sekerou), do konce války pak, z valné většiny za velezradu či přípravu k ní, 2 891 poprav – gilotinou či oběšením. Gilotinováni byli zpravidla zločinci (včetně velezrádců), političtí odpůrci byli obvykle věšeni. Kolem ústředního kostela bylo postaveno několik vězeňských budov, pro vězně odsouzené k smrti a čekající na nabytí právní moci rozsudku byl vyhrazen „Dům smrti“ – Haus III, třípatrová budova se třemi křídly (A, B, C) ve tvaru T a vestibulem, s devíti odděleními, tedy chodbami s celami po obou stranách.

 V prodloužení východního křídla stála přes uličku dlouhá přízemní cihlová budova, původně s řemeslnickými dílnami, vyhrazená od roku 1937 pro popravy. V jednom ze šesti oddílů, druhém od jihu, byla umístěna gilotina nad odtokovým kanálkem, vzadu u zdi se dvěma okny pak byla zazděna pod stropem příčná traverza s řeznickými háky. Popravované osoby s nasazenou drátěnou oprátkou (traduje se, že šlo o klavírní struny) byly vytahovány k hákům provazem. Umístěním oprátky na krku a rychlostí vytažení mohl kat regulovat dobu umírání oběti. Agonie v případě vytažení trvala typicky 5–10 minut, mohla být prodloužena i na několik hodin. V letech 1944–45 bylo, oběšením či stětím, popraveno v Plötzensee 89 osob odsouzených v souvislosti s neúspěšným atentátem na Hitlera 20. července 1944, jenž uskutečnila skupina vysokých důstojníků Wehrmachtu, kteří viděli, jak zaslepený Hitler žene Německo do záhuby. Chtěli převzít moc při operaci Valkýra a vyjednat s protivníkem mír. Hitler nařídil, aby umírali jako dobytek. Zřejmě nebyla používána metoda pádu podtržením podstavce pod nohama, kdy dojde zpravidla k okamžitému přerušení míchy a rychlé smrti (i při této metodě však lze výškou pádu způsob usmrcení regulovat). Popravovaní byli navlečeni do papírových kalhot nebo byli nazí, aby nebylo znečištěno oblečení při uvolnění svěračů, a též kvůli „potěše“ Hitlera, který nařídil popravy filmovat.

Traverza s háky byla původně instalována pro hromadnou popravu členů Rudé kapely (odbojáři v Říši ve službách Moskvy) v prosinci 1942, prvních pět odsouzenců bylo tehdy pověšeno ve čtyřminutových intervalech, dalších šest postupně sťato každé tři minuty (celkem zde bylo popraveno téměř 50 příslušníků této organizace).

V noci z 4. na 5. září 1943, tedy 9 měsíců po popravě generála Homoly, byla tato nádvorní přízemní budova s gilotinou poničena náletem spojenců a nástroj byl nevratně poškozen. Severní čtyři oddíly domku byly zničeny prakticky zcela krom části obvodové zdi, jižní dva, i s popravní celou, byly posléze obnoveny a instalována nová gilotina (Hitler objednal pro Říši dvacet gilotin). Při tomto náletu byla zbořena i část křídla budovy Haus III, mimo jiné s celami pro odsouzené těsně před popravou, které se nacházely na konci přízemního oddělení 7. (Odsouzení, po nabytí právní moci rozsudku, zde byli obligátně umísťováni v den popravy po 13. hodině, později jen několik hodin před ní, mohli napsat dopis na rozloučenou rodině v rodném jazyce, vyžádat si kněze, poslední pomazání, poslední přání – například pivo či cigaretu, kterou někdy po knězi posílali kamarádům.)

Během tzv. Krvavých nocí 7. –  9. září 1943, následujících po tomto vyřazení domu Haus III z provozu, bylo narychlo, bez nabytí právní moci rozsudku, bez kněze a bez dopisu na rozloučenou oběšeno kolem 400 osob, z toho 130 Čechů. Později se popravovalo znovu především gilotinou.

Zdejším katem, který sťal i generála Homolu, byl Wilhelm Röttger, známý svými cynickými průpovídkami. Říkalo se mu Mastné sako. Popravil zde na 3200 osob, gilotinou i oběšením.

Za popravu příbuzní platili 300 říšských marek, dále 1,5 marky za každý den věznění. Při přepočtu 1 říšská marka = 4,1 euro musela vdova zaplatit zhruba 90 tisíc dnešních korun. S hrazením vypomáhala londýnská vláda prostřednictvím odbojových organizací.

Popraveno zde bylo podle současných poznatků 680 Čechů (tři čtvrtiny gilotinou, čtvrtina oběšením), 4 zemřeli. 178 popravených bylo členy Obrany národa, 146 KSČ, 10 PVVZ, 9 bylo z Jindry, 3 z Politického ústředí). Na 617 osob bylo popraveno pro velezradu či přípravu k ní, ostatní za běžnou kriminální činnost, i bagatelní, například krádeže kufrů na nádraží.

Zlověstný trojkřídlý „Dům smrti“, Haus III dnes již neexistuje, byl zbořen v polovině 50. let.

Z přízemní šestidílné cihlové budovy, kde byla umístěna popravní cela, zůstala po náletu v roce 1943 jen jižní třetina, kde se popravovalo dále, ve stejné místnosti jako původně.

Zde je dnes umístěn Památník Plötzense – Gedenkstätte Plötzensee.

Jižní stěna domku je zakončena silnou pietní zdí s nápisem DEN OPFERN DER HITLERDIKTATUR DER JAHRE 1933–1945 (obětem Hitlerovy diktatury v letech 1933 –  1945).

V severní cele jsou informační panely, popravní cela je dnes prakticky prázdná, původně zde byla ponechána gilotina, ta byla posléze nahrazena pietním kvádrem, nyní jsou na zemi jen nerovnosti na místě nástroje, odtokový kanálek na krev a černý závěs. (Před zataženým závěsem stál při popravách krucifix a hořely dvě svíce.) Na původní místo byla znovu umístěna traverza s háky.